4. MATERIA PRIMA

B.  INCREATUM

Jako „kořen sebe sama“ (radix ipsius) je prima materia opravdové „principum“ (počátek) a odtud je to jen krok k Paracelsovu názoru, podle něhož je prima materia to „nestvořené“ (increatum). Ve svém spise Philosophia ad Athenienses Paracelsus říká, že tato jediná a jedinečná (unica) látka je velkým tajemstvím bez nějaké elementární přirozenosti. Vyplňuje celé „regio aetherea“. Je matkou elementů a všech stvoření. Toto mysterium nelze nijak vyjádřit a ani nebylo stvořeno (nec etiam creatum fuit). Toto nestvořené mysterium bylo Bohem připraveno (praeparatum) tak, že mu (mysteriu) nebude v budoucnu nic podobno a že se ani ani nikdy  nevrátí k tomu, čím bylo. Prý se zkazilo, takže je už je nelze obnovit (což by se mohlo vztahovat na prvotní hřích).

Autonomie a věčnost prvotní látky ukazuje u Paracelsa na Božství rovnocenný princip, odpovídající „božské matce“ (dea mater). Pro svou neslýchanost zajímavé (a od díla Aurora consurgens stěží překonané) interpretace spisu Aquarium sapientum vedou Paracelsovy spekulace dál. Tak prý o prvotní látce praví Micheáš 5, 2: „Jehož původ je odpradávna, ode dnů věčných“. (vulgáta říká: „egressus eius ab initio, a diebus aeternitatis“.) Rovněž se praví: „Dříve než se Abraham narodil, já jsem“ (J 8, 58). Z toho plyne, že „Kámen“ nemá žádný počátek, ale od věčnosti má své „primum Ens“ a bez konce bude existovat na věky. Abychom tomu správně rozuměli, museli bychom ovšem dobře otevřít oči duše a ducha a přesně sledovat a rozpoznávat s pomocí vnitřního světla. Toto světlo zažehl Bůh od počátku v přírodě stejně jako v našem srdci. Stejným způsobem, pokračuje autor, jako má Kámen se svou látkou na tisíc jmen, a proto se nazývá „zázračným“, mohla by tatáž jména v nejvyšším stupni vypovídat též o bohu, a autor jich tak skutečně používá. Tímto pro křesťanské uši neslýchaným závěrem se ovšem jen opakuje, co již zřetelně řekl spis Liber Platonis quartorum: „Věc, z níž vznikají věci, je neviditelný a v sobě spočívající Bůh“. „Res“ znamená předmět božského umění. K tomuto závěru ovšem proniklo expressis verbis jen málo filosofů; ale jejich narážky stejně jako zastírání získávají díky tomuto aspektu rozhodně na průhlednosti. Tento závěr byl nevyhnutelný také psychologicky, protože nevědomí pro svou neznámost musí všude koincidovat se sebou samým, neboť kvůli nedostatku rozpoznatelných vlastností nelze nic nevědomého odlišit od něčeho jiného, co je rovněž nevědomé. Přitom zde nejde o nějakou nemístnou logickou spekulaci, nýbrž o velmi reálný a prakticky důležitý fenomén: o jevy identity a identifikace v sociálním životě, jež se zakládají na pospolitosti (nerozlišenosti) nevědomých obsahů. Takové obsahy neodolatelně vzájemně přitahují jimi posedlá individua a shlukují je do menších nebo větších skupin, které mohou snadno lavinovitě růst.

Výše uvedené příklady ukazují, že alchymisté postupně do hmoty projikovali dokonce ideu nejvyšší hodnoty, totiž Božství. Tím byla nejvyšší hodnota spojena s hmotou a bylo tak vytvořeno východisko jednak pro vývoj skutečné chemie, jednak filosofického materialismu novějšího data se všemi oněmi psychologickými následky, jež s sebou otočení obrazu světa o sto osmdesát stupňů nezbytně nese. Ačkoli dnes nám je alchymie vzdálená, přece v každém případě nesmíme podceňovat duchovně dějinný význam, který měla pro středověk. Novověk je přece dítě novověku, jež své rodiče nezapře.

Pokračovat - Všudypřítomnost a dokonalost