Extrovertní myslivý typ:

ex-m

ex-c ex-v ex-i in-m in-c in-v in-i

Tento typ přikládá nejen ve vztahu vůči sobě samému, nýbrž i vůči svému prostředí rozhodující vliv objektivní skutečnosti, respektive její objektivně orientované intelektuální formuli.

Je-li formule dostatečně široká, může tento typ hrát pro sociální život svrchovaně užitečnou roli jako reformátor, veřejný žalobce a oprávce svědomí nebo jako propagátor důležitých novot. Čím je však formule užší, tím více se tento typ stává malicherným šťouralem, rozumářem a samooprávněným kritikem, který by chtěl sebe i jiné vměstnat do nějakého schématu. Tím jsou dány dva krajní body, mezi nimiž se většina těchto typů pohybuje.

Podle povahy extrovertního zaměření jsou účinky a projevy těchto osobností o to příznivější či lepší, čím dále vně se nalézají. Jejich nejlepší aspekt je na periférii sféry jejich působení. Čím hlouběji člověk proniká do oblasti jejich moci, tím více na sebe upozorňují nepříznivé důsledky jejich tyranství. Nejvíce zakusí špatné následky extrovertní formule vlastní příbuzní, neboť oni jsou první, kdo jsou jí neúprosně obšťastněny. Nezřídka se stává, že blízcí rodinní příslušníci - například vlastní děti - znají takového otce jen jako krutého tyrana, zatímco vzdálenějším prostředím se rozléhá sláva o jeho lidskosti.

City mají u něho charakter čehosi dodatečného a pokulhávajícího, jak to odpovídá méněcenné funkci. Proto zde existuje vyložený sklon pamatovat si příkoří a tajně nenávidět čili náchylnost k resentimentu. Jakkoli velkorysá je snad individuální obětavost pro intelektuální cíl, tak malicherně nedůvěřivé, vrtkavé a konzervativní jsou city.

Čím silněji jsou city vytěsněny, tím hůře a skrytěji ovlivňují myšlení, které jinak může být v bezvadném stavu. Intelektuální stanovisko, které by si snad pro svou hodnotu, jež mu vskutku náleží, smělo dělat nárok na všeobecné uznání, prodělává vlivem nevědomé osobní citlivosti charakteristickou změnu: stává se dogmaticky strnulým.

Myšlení extrovertního typu je pozitivní, tj. tvoří. Vede buď k novým faktům, nebo k obecným pojetím disparátního zkušenostního materiálu. Jeho úsudek je celkově syntetický. I když rozkládá, buduje tím, že přes rozklad vždy dospívá k nějaké nové syntéze, k nějakému jinému pojetí, které jiným způsobem to, co bylo rozloženo, opět spojuje, nebo tím, že k dané látce připojuje něco dalšího. V jeho myšlení se projevuje stále postupující život, čímž jeho myšlenka dostává progresivní plodivý charakter.

(Výpis z knihy: Výbor z díla I. - Obecný popis typů)