Racionální funkce:

MYŠLENÍ - říká, co to je

CÍTĚNÍ - říká, jakou to má hodnotu a jaký význam

Myšlení a cítění jsou racionální, protože hodnotí zkušenost.

Iracionální funkce:

VNÍMANÍ - říká, že něco existuje

INTUICE - říká, odkud to pochází a kam to směřuje

Vnímání a intuice jsou iracionální, protože nehodnotí, ale jsou závislé na aktu vnímáni.

Racionální extrovertní typy

Obecným znakem obou těchto typů je, že jejich život je ve značné míře podřízen rozumovému úsudku.

Rozumnost vědomého způsobu života obou těchto typů znamená vědomé vyloučení toho, co je nahodilé a co neodpovídá rozumu. Rozumový úsudek představuje v této psychologii sílu, jež si podmaňuje to, co je v reálném dění nezařazené a náhodné, do určitých forem, nebo se o to alespoň pokouší. A tak je na jedné straně prováděn určitý výběr mezi životními možnostmi tím, že se vědomě přijímá jen to, co odpovídá rozumu, na druhé straně je pak značně omezena samostatnost a vliv oněch psychických funkcí, které slouží vnímání toho, co se děje. Toto omezení percepce a intuice není přirozeně naprosto absolutní. Tyto funkce existují jako všude, jen jejich produkty podléhají volbě, respektive výběru rozumového úsudku. Pro motivaci jednání není například rozhodující absolutní síla vjemu, nýbrž úsudek.

Rozumnost je orientována objektivně, je závislá na objektivně daném. Jejich rozumnost odpovídá tomu, co se kolektivně pokládá za rozumné. Subjektivně nepovažují jedinci těchto dvou typů za rozumné nic jiného, než co se obecně za rozumné pokládá. Avšak i rozum je z větší části subjektivní a individuální. V našem případě je tato subjektivní část vytěsněna, a to tím více, čím větší je význam objektu. Subjekt a subjektivní rozum jsou proto neustále ohroženy vytěsněním, a když mu propadnou, octnou se pod vládou nevědomí, jež má v tomto případě nepříjemné vlastnosti.

Oponující nevědomé obsahy mají silný vliv, který se nutně projevuje častým porušením vědomého rozumového pravidla, totiž nápadnou vazbou na nahodilé věci a události, které buď na základě své percepční síly, nebo díky svému nevědomému významu dosahují nutkavého vlivu.

Iracionální extrovertní typy

Iracionální typy neopírají své jednání a chování o rozumové úsudky, nýbrž o absolutní sílu vjemu. Jejich vnímání se orientuje na to, co jednoduše existuje, co nepodléhá žádnému výběru úsudkem. V tomto ohledu mají oba typy značnou převahu nad oběma výše zmíněnými usuzujícími typy. Objektivní dění je zákonité i náhodné. Pokud je zákonité, je přístupné rozumu, pokud je náhodné, je rozumu nepřístupné. Mohli bychom rovněž obráceně říci, že na dění označujeme jako zákonité to, co se tak jeví našemu rozumu, a jako náhodné to, v čem nejsme s to odhalit žádnou zákonitost.

Bylo by ovšem naprosto nesprávné chápat proto tyto typy jako nerozumné, poněvadž kladou úsudek pod vnímání. Jsou jenom do značné míry empirické; opírají se výlučně o zkušenost, a to dokonce natolik výlučně, že jejich úsudek nedokáže většinou držet krok s jejich zkušeností. Ale úsudkové funkce jsou přesto přítomny, jen vedou z větší části živořivou existenci v nevědomí. Jelikož se nevědomí přes své oddělení od vědomého subjektu přece jen neustále projevuje, upozorňují na sebe i v životě iracionálního typu nápadné úsudky a nápadné akty volby v podobě zdánlivého rozumování, chladného a lhostejného posuzovačství a zdánlivě úmyslné volby osob a situací. Tyto rysy mají infantilní nebo i primitivní ráz; někdy jsou nápadně naivní, někdy i bezohledné, strohé a surové.

Psychický vztah u extrovertního zaměření se vždy řídí podle objektivních faktorů, podle vnějších podmínek. To, čím je někdo po vnitřní stránce, nemá nikdy rozhodující význam.

Racionální introvertní typy

Racionální typ má vždy typicky variovaný rozum. A tak mají introvertní racionální typy nepochybně rozumový úsudek, jenomže tento úsudek se řídí více podle subjektivního faktoru. Logika nemusí být nikde deformována nebo znásilňována, neboť jednostrannost je už v premise. Premisou je převaha subjektivního faktoru, která tu je před veškerými závěry a usuzováním. Subjektivní faktor vystupuje předem se samozřejmě vyšší hodnotou než objektivní faktor; přitom vůbec nejde o nějakou udělovanou hodnotu, nýbrž o přirozenou dispozici, jež existuje před veškerým udělováním hodnot. Proto se rozumový úsudek jeví introvertovi nutně o určité nuance jinak než extrovertovi.

Introvert podceňuje, respektive znehodnocuje subjektivní faktor pro jeho neviditelnost a nutí se k tomu, aby se podílel na extrovertním přeceňování objektů. Podcenění vlastního principu činí introverta egoistickým a vnucuje mu psychologii utlačovaného. Většinou nevidí, že se dopouští hlavní chyby v tom, že není subjektivnímu faktoru oddán  s takovou věrností a oddaností, s jakou se extrovert řídí podle objektu. Podceněním vlastního principu se stává nevyhnutelným jeho sklon k egoismu, a tím si také zasluhuje předsudek extroverta. Kdyby však zůstal svému principu věrný, byl by jako egoista posuzován veskrze neprávem a oprávnění jeho zaměření by se potvrdilo jeho všeobecnými účinky a rozptýlilo by všechna nedorozumění.

Iracionální introvertní typy

Oba typy jsou téměř nepřístupné vnějšímu posouzení. Poněvadž jsou introvertní a v důsledku toho mají menší schopnost či ochotu se projevit, poskytují jen málo podkladů k přiměřenému a výstižnému posouzení. Jelikož jejich hlavní aktivita směřuje dovnitř, není navenek vidět nic než rezervovanost, skrytost a potutelnost, neúčastnost, respektive lhostejnost nebo nejistota a zdánlivě neodůvodněné rozpaky. Pokud se něco projeví, pak jsou to většinou nepřímé manifestace méněcenných a relativně nevědomých funkcí. Projevy tohoto druhu vyvolávají přirozeně předsudky prostředí  vůči těmto typům.

Z extrovertního a racionalistického hlediska jsou tyto typy snad těmi nejneužitnějšími ze všech lidí. Viděno z vyššího hlediska jsou tito lidé živými svědky skutečnosti, že bohatý a mnohostranně pohnutý a vzrušující svět a jeho překypující a opojný život je nejen venku, nýbrž i v nitru. Tyto typy jsou jistě jednostrannými ukázkami přírody, ale jsou poučné pro toho, kdo se nedá zaslepit právě existující duchovní módou. Lidé s tímto zaměřením jsou svým způsobem podporovatelé kultury a vychovatelé. Jejich život učí více než říkají. Z jejich života, a nikoli nejméně právě z jejich největší chyby, z jejich neschopnosti sdílení, můžeme pochopit jeden z největších omylů naší kultury, totiž pověrečnou víru v mluvení a výklady, nesmírné přeceňování poučování slovy a metodami. Rodiče mohou jistě dítěti imponovat velkými slovy a může se zdát, že dokonce věříme, že se tím dítě vychovává. Ve skutečnosti je dítě vychováváno tím, co rodiče žijí, a tím, co k tomu ještě připojují slovními gesty, je dítě nanejvýš mateno.

Iracionální introvertní typy jistě nejsou žádnými učiteli dokonalé, ideální lidskosti. Chybí jim rozum a etika rozumu; ale jejich život učí jiné možnosti, kterou naše kultura bolestně postrádá.

(Výpis z knihy: Výbor z díla I. - Obecný popis typů)