|
|
|
|
|
Bollingenský kámen: Abych vyjádřil, co pro mě věž znamená, postavil jsem v roce 1950 jakýsi pomník z kamene. Jak se kámen ke mně dostal, to je podivuhodná historie: Když jsem stavěl hraniční zeď takzvané zahrady, potřeboval jsem kámen a objednal jsem ho v kamenolomu poblíž Bollingenu. Zedník v mé přítomnosti nadiktoval všechny míry majiteli kamenolomu a ten si je zapsal do svého zápisníku. Když pak byli kameny na člunu přivezeny a vyloženy, ukázalo se, že takzvaný rohový kámen má úplně špatné rozměry: místo trojhranného kamene byla přivezena krychle. Byla to dokonalé kostka mnohem větších rozměrů, než bylo objednáno. Zedník se zlobil a řekl lidem ze člunu, že si ho hned mohou vzít zase zpátky. Když jsem však kámen spatřil, řekl jsem: „Ne to je můj kámen – ten musím mít!“ Okamžitě jsem totiž viděl, že se mně hodí, a hodlal jsem sním něco udělat. Jen jsem ještě nevěděl co.
a ten verš byl také to první, co jsem do kamene vytesal. V překladu zní: „Zde stojí kámen, je nevzhledný. Je sice, pokud jde o cenu, levný – a hlupáci jím opovrhují, o to více ho však milují vědoucí.“ Tento výrok se vztahuje na alchymistický Kámen, lapis, kterým nevědomci opovrhovali a zahazovali ho. Brzy se ukázalo něco jiného. Na přední straně jsem spatřil v přirozené struktuře povrchu kamene jakýsi malý kruh, jako nějaké oko, které se na mě dívalo. Také to jsem vytesal do kamene a do středu jsem zasadil malého človíčka. Je to panenka, která odpovídá zornici v oku, jakýsi Kabir nebo Asklépiův Telesforos. Je zahalen do pláště s kapucí a nese svítilnu, jak ho lze spatřit na mnoha antických zobrazeních. Zároveň je jakýmsi průvodcem! Jemu jsem věnoval pár slov, která mě napadla během práce. Nápis je řecký a v překladu zní:
Na třetí straně obrácené k jezeru, jsem nechal takříkajíc promluvit sám kámen vjednom latinském nápisu. Všechny věty jsou citáty z alchymie. Toto je jejich překlad: „Jsem sirotek, samotinký; přesto jsem však nalézán všude. Jsem jeden, ale jsem opakem sebe sama. Jsem jinoch i stařec zároveň. Nepoznal jsem ani otce ani matku, protože mě člověk musí vytáhnout jako rybu z hlubiny. Nebo protože padám jako bílý kámen z nebe. Toulám se po lesích a po horách, ale jsem skryt nejvnitřnějším člověku. Smrtelný jsem pro každého, přesto jsem však nedotčen proměnou věků.“ Nakonec jsem pod výrok Arnalda de Villanova umístil latinská slova: „Tento pomník v upomínku na své 75. narozeniny vytesal a postavil z vděčnosti C. G. Jung v roce 1950.“ Když byl pomník hotov, znovu a znovu jsem si ho prohlížel, podivoval jsem se nad ním a tázal se sám sebe, co to znamená, že člověk něco takového vůbec dělá.
„Jednou z mých nejhlubších zkušeností je, jak je nevědomí lidem cizí.“ |
První co mě napadlo, byl latinský verš
alchymisty Arnalda de Villanova (zemřel 1313), 
„Čas
je dítě – hrající si jako dítě – mlýnek si hrající – království
dítěte.Toto je Telesforos, jenž putuje temnými oblastmi toho kosmu a
svitne jako hvězda z hlubin. Ukazuje cestu k branám slunce a k zemi snů.“
