Teorie komplexu:

Komplexy jsou autonomní skupiny asociací, jež mají tendenci se samy pohybovat a žít svůj vlastní život mimo naše úmysly.

Dnes každý ví, co znamená, že někdo má komplexy. Méně je však známo, že komplexy někoho mají, ale teoreticky je to ještě důležitější. Naivní představa o jednotě vědomí, ztotožňovaném s psýché, a o svrchované nadvládě vůle je totiž existencí komplexu vážně zpochybněna. Každou konstelací komplexu je stav vědomí porušen. Jednota vědomí je prolomena a volní intence je více či méně znesnadněna nebo zcela znemožněna. Také paměť je tím často podstatně postižena. Komplex proto musí být psychickým faktorem, který - řečeno energeticky - má valenci, která občas přesáhne valenci vědomých úmyslů, jinak by přece takové průlomy do poměrů vědomí nebyly možné. Aktivní komplex nás vskutku momentálně vede do stavu nesvobody, nutkavého myšlení a jednání, pro něž by eventuálně přicházel v úvahu právnický termín snížená příčetnost.

Komplex obvykle můžeme určitým volním úsilím potlačit, nemůžeme ho ale dokazováním odstranit. Při vhodné příležitosti opět vystupuje navenek v původní síle.

Komplexy se chovají jako karteziánští čertíci a zdá se, jako by se obveselovali šotkovitými kousky. Kladou nám na jazyk právě to nesprávné slovo, berou nám jméno zrovna té osoby, kterou bychom měli představit, způsobují dráždění ke kašli právě při nejhezčím pianinu na koncertě, způsobí, že opozdilec snažící se být nenápadný, s bouchnutím zakopne o židli. Ony doporučí při pohřbu gratulovat namísto kondolování, jsou jednajícími osobami našich snů, proti nimž stojíme tak bezmocně.

Psychologie snu ukazuje se vší možnou zřetelností, jakou si jen můžeme přát, jak personifikovaně komplexy vystupují, když je nepotlačuje inhibující vědomí, stejně jako folklór líčí skřítky, kteří v noci lomozí po domě. Stejný jev pozorujeme u určitých psychóz, kde se komplexy stávají hlasitými a jeví se jako hlasy s naprosto osobním charakterem.

Můžeme dnes asi považovat za potvrzenou hypotézu, že komplexy jsou odštěpenými částmi psýché. Etiologie jejich původu je často takzvané trauma, emoční šok nebo něco podobného, čímž se odštěpil kus psýché. Jedou z nejčastějších příčin je morální konflikt, který má svou poslední příčinu ve zdánlivé nemožnosti přijmout lidskou povahu v jejím celku. Tato nemožnost předpokládá bezprostřední rozštěpení, nezávisle na tom, zda o tom vědomí vázané na já ví nebo ne. Zpravidla si dokonce komplexy vyloženě neuvědomujeme, což jim samozřejmě dopřává tím větší svobodu k akci.

Vědomí je stále přesvědčeno o tom, že komplexy jsou něčím nevhodným, a proto by měly být nějakým způsobem eliminovány. Přes uchvacující množství svědectví veškerého druhu, že komplexy existují vždy a všude, se nemůžeme odhodlat k tomu, abychom je považovali za normální životní jev. Stach z komplexu znamená nejsilnější předsudek, neboť pověrčivý strach z nepříznivého zůstal přes veškerou osvětu nedotčen. Tento strach způsobuje při zkoumání komplexů značný odpor, který ke svému překonání potřebuje určitou odhodlanost.

Každý dialog, který proniká do oblastí, jež jsou chráněny strachem a odporem, směřuje k podstatnému, a poněvadž jednoho z nich přivede k integraci jeho celosti, nutí také druhého k úplnějšímu zaujetí stanoviska, to znamená taktéž k celosti, bez níž by se tomu druhému dokonce ani nepodařilo přivést rozhovor k onomu pozadí bráněnému strachem.

Kde začíná oblast komplexu, končí svoboda já, neboť komplexy jsou duševní síly, jejichž povaha není ještě prozkoumána. Pokaždé, kdy se výzkumu podaří proniknout dále proti duševní bázni a strachu, se jako u veřejnosti vyvolají reakce, právě tak jako u pacientů, kteří jsou podněcováni z terapeutických důvodů, aby postupovali proti nedotknutelnosti svých komplexů.

Autonomní komplexy patří k normálním životním jevům a tvoří strukturu nevědomé psýché.

(Z knihy: Výbor z díla I. Obecné pojednání k teorii komplexu)