Pohled zpět:

Vědění o procesech duševního pozadí utvářelo již časně můj vztah ke světu. V základě vzato byl tento vztah už v dětství takový, jaký je ještě dnes. Jako dítě jsem se cítil osamělý a jsem takový ještě dnes, neboť vím a musím naznačovat věci, o nichž jiní zdánlivě nevědí a většinou ani vůbec vědět nechtějí. Osamělost nevzniká tím, že by člověk kolem sebe neměl lidi, nýbrž spíše tím, že jim nemůže sdělit věci, které se mu jeví jako důležité, nebo že považuje za platné myšlenky, které jiní považují za nepravděpodobné. Osamělost započala se zážitkem mých raných snů a vyvrcholila v době, kdy jsem pracoval na nevědomí. Ví-li člověk více než jiní, osamí. Osamělost však není nutně v protikladu ke společnosti, neboť nikdo totiž nepociťuje společnost více než osamělý jedinec a společnost vzkvétá jen tam, kde je každý jedinec pamětliv své svéráznosti a neidentifikuje se s ostatními.

Je důležité, že máme tajemství a tušení něčeho nepoznatelného. Naplňuje to život čímsi neosobním, numinózním. Kdo to nezažil, přišel o něco důležitého. Člověk musí ucítit, že žije ve světě, jenž je v jistém ohledu tajemný, že se v něm mohou dít a prožívat věci, jež zůstávají nevysvětlitelné, a nejen takové, které se přiházejí v rámci očekávání. Neočekávané a neslýchané patří do tohoto světa. Jen pak je život celý. Pro mě byl svět od počátku nekonečně velký a nepochopitelný.

Stálo mě to velké úsilí, abych trval na svých myšlenkách. Byl ve mně démon a ten nakonec rozhodl. Překonal mě, a byl-li jsem bezohledný, pak proto, že mě démon nutil. Nikdy jsem nemohl setrvat u toho, co bylo jednou dosaženo. Musel jsem spěchat dále, abych dostihl svou vizi. Protože ovšem mí současníci nemohli mou vizi vnímat, viděli jen kohosi, kdo nesmyslně utíká.

Mnohé lidi jsem urazil; neboť jakmile jsem zpozoroval, že mě nechápou, byla pro mě záležitost vyřízena. Musel jsem dále. Neměl jsem s lidmi trpělivost, vyjma pacientů. Stále jsem se musel řídit vnitřním zákonem, který mi neponechával svobodu volby. Samozřejmě, že jsem se jím neřídil vždy. Jak by člověk mohl vyjít bez nedůsledností?

Některým lidem jsem byl bezprostředně blízko, pokud byli v kontaktu s vnitřním světem; pak se však mohlo stát, že už jsem s nimi náhle nebyl, neboť už mě na ně nic nevázalo. Musel jsem se namáhavě učit tomu, že zde lidé ještě jsou, i když už mi nemají co říci. Mnozí ve mně vzbudili pocit živoucí lidskosti, avšak jen tehdy, jestli se objevovali v čarovném kruhu psychologie; v příštím okamžiku, když světlomet zacílil svůj paprsek jinam, nebylo už nic. O mnohé lidi jsem se dokázal intenzívně zajímat, ale jakmile jsem je prohlédl, bylo kouzlo pryč. Tak jsem si nadělal mnoho nepřátel. Avšak jako tvůrčí člověk je jedinec vystaven tomu, že není svobodný, nýbrž jej poutá a pudí démon.

"Schmählich entreint das Herz uns eine Gewalt.

Denn Opfer will der Himmlischen jedes,

wenn aber eines versäumt ward,

nie hat es Gutes gebracht"

(Hölderlin)

("Potupně nám násilí vyrve srdce.

Neboť oběť si žádá nebešťanů každou,

byla-li však jedna promeškána,

nikdy nepřinesla nic dobrého" Hölderlin).

Nesvoboda ve mně vzbuzovala velký smutek. Často mi připadalo, jako bych byl na bojišti. Teď jsi padl ty, můj dobrý kamaráde, ale já musím dál. Nemohu, opravdu nemohu zůstat. "Neboť potupně nám násilí vyrve srdce." Měl jsem tě rád, vždyť tě miluji, ale zůstat nemohu. - V tom okamžiku je něco srdcervoucího. Vždyť obětí jsem já sám, já nemohu zůstat. Avšak démon dokáže, že člověk vyvázne, a požehnaná nedůslednost s sebou přináší to, že mohu v nejpříkřejším protikladu ke své "nevěře" zachovávat v netušené míře věrnost.

Snad bych mohl říci: potřebuji lidi víc než jiní, a zároveň mnohem míň. Kde působí daimonion, je člověk vždy příliš blízko a příliš daleko. Jen tam, kde daimonion mlčí, může člověk uchovávat střední míru.

Démon a ono tvůrčí se u mě prosazovalo bezpodmínečně a bezohledně. To obvyklé, co jsem si předsevzal, většinou muselo podlehnout, ale ne vždy a všude. Zdá se mi proto, že jsem konzervativní až do morku kostí. Nacpávám si dýmku ze schránky na tabák po dědečkovi a opatruji ještě jeho alpskou hůl s hlavicí s kamzičím růžkem, kterou si přivezl jako jeden z prvních lázeňských hostů z Pontresiny.

Jsem spokojen s tím, že můj život probíhal tak, jak probíhal. Byl bohatý a mnoho mi přinesl. Jak bych mohl tolik očekávat? Byly to vždy věci, které se očekávat nedaly, jež se přihodily. Všelicos snad mohlo být jinak, kdybych já sám byl jiný. Bylo to však tak, jak to být muselo; neboť se to tak stalo proto, že jsem takový, jaký jsem. Mnohé vzniklo ze záměru, nedopadlo to však pro mě vždycky výhodně. Většinou se však vše vyvíjelo zcela přirozeně a osudově. Lituji mnoha hloupostí, které vzešly z mé svéhlavosti, avšak kdybych ji neměl, nebyl bych dospěl k cíli. A tak jsem zklamán, a nejsem zklamán. Jsem zklamán lidmi a jsem zklamán sebou samým. Zažil jsem od lidí leccos podivuhodného a sám jsem vykonal víc, než jsem očekával. Nemohu si vytvořit žádný definitivně platný úsudek, neboť fenomén života a fenomén člověka jsou příliš velké. Čím jsem byl starší, tím méně jsem se chápal, poznával nebo se znal.

Žasnu nad sebou, jsem nad sebou zklamán, sám se ze sebe těším. Jsem zarmoucen, zkrušen, nadšen. Jsem to všechno zároveň a nedokážu to shrnout. Nejsem s to konstatovat definitivní hodnotu nebo nehodnotu, nemám úsudek o sobě a svém životě. Ničím si nejsem zcela jist. Nemám definitivní přesvědčení - vlastně o ničem. Vím jen, že jsem se narodil a existuji, a je mi, jako bych byl nesen. Existuji na základě čehosi, co neznám. Přes všechnu tuto nejistotu cítím spolehlivost toho, co existuje, a kontinuitu svého života, jaký je.

Svět, do něhož jsme se narodili, je surový a krutý, a zároveň božsky krásný. Je to věc temperamentu věřit, co převažuje: nesmyslnost, nebo smysl. Kdyby absolutně převažovala nesmyslnost, pak by s vyšším vývojem stále více mizelo naplnění života smyslem. Avšak tak tomu není nebo se mi zdá, že tomu tak není. Pravděpodobně je - jako u všech metafyzických otázek - obojí pravda: život je smysl i nesmysl nebo má smysl i nemá. Chovám úzkostnou naději, že smysl převáží a bitvu vyhraje.

Když Lao-c´říká: "Vše je jasné, jen já jsem nejasný," pak se to shoduje s tím, co cítím ve svém vysokém věku. Lao-c´ je příkladem muže s vysokým vzhledem, který viděl a zažil hodnotu i nehodnotu a který by se rád na konci života vrátil do vlastního bytí, do věčného nepoznatelného smyslu. Archetyp starého člověka, který dost viděl, je věčně pravdivý. Tento typ se projevuje na každé úrovni inteligence a je sám se sebou identický, ať je to starý sedlák, nebo velký filozof jako Lao-ce. Takové je stáří - tedy omezení. A přece toho existuje tolik, co mě naplňuje: rostliny, zvířata, oblaka, den a noc a ono věčné v člověku. Čím méně jistoty jsem měl o sobě samém, tím silněji ve mně vzrůstal pocit příbuzenství se všemi věcmi. Ano, připadá mi, jako by se ona cizota, která mě tak dlouho oddělovala od světa, přestěhovala do mého vnitřního světa a odhalila mi, jak neočekávaně neznám sebe sama.

(Z knihy: Duše moderního člověka - str. 304-307)