Tavistocké přednášky:

Přednáška: 1/ 2/ 3/ 4/ 5/

Diskuse: 1/ 2/ 3/ 4/ 5/

Úvod: E. A. (Edward Armstrong) Bennet

Dnes již zesnulý profesor C. G. Jung přednesl v roce 1935 - bylo mu tehdy šedesát - řadu pěti přednášek pro asi dvě stě lékařů na Tavistocké klinice. Záznam přednášek a následujících diskusí byl přepsán do strojopisného svazku a vydán Mary Barkerovou a Margaretou Gameovou a je nyní publikován v knižní podobě.

Posluchači znali velmi dobře Jungovo dílo, avšak málo z nich jej slyšelo hovořit. Jeho přednášky na sebe upoutaly pozornost reprezentativní skupiny psychiatrů a psychoterapeutů každé školy jakož i mnohé lékaře z psychiatrických léčeben a pár praktických lékařů. Jeho zvykem bylo asi hodinu přednášet a druhou hodinu pokračovat diskusí. Hned od začátku jeho neobvyklá látka, jeho neformální způsob chování a udivující plynulost hovorové angličtiny vytvořily uvolněnou a podnětnou atmosféru a diskuse překračovala dalekosáhle určený čas. Kromě svého okouzlujícího přednesu volil Jung pečlivě svá slova a měl schopnost říci přesně srozumitelnou formou to, co mínil bez doktrinářského žargonu.

Jung se omezil na principy, na nichž spočívají jeho vlastní přínosy, a podával je ve dvou hlavních částech: struktura a obsah psýché a metody používané k jejímu výzkumu.

Definoval vědomí jako vztah psychických faktů k faktu nazývanému já (ego), jehož charakter je závislý na celkovém zaměření typu individua, ať extroverta či introverta. Má vztah k vnějšímu světu prostřednictvím čtyř funkcí: myšlení, cítění, vnímání a intuice. Jelikož ego, jež je ohniskem vědomí, je odvozeno z nevědomí, vědomí a jeho funkce lze pochopit pouze ve spojení s hypotézou osobního a kolektivního nevědomí. Toto a význam funkcí vyvolalo četné otázky; Jung jasně vysvětlil smysl, v němž těchto termínů užívá a z nichž mnohé sám zavedl do analytické psychologie.

Při výkladu metod, jichž užíval ve výzkumu nevědomé duševní aktivity, vysvětlil Jung slovní asociační test, analýzu snů a aktivní imaginaci. Někteří posluchači byli překvapeni jeho zdůrazněním slovního asociačního testu, neboť dávno přestal být užíván. Odvolával se na něj proto, že tento test měl klíčovou roli v jeho raném výzkumu. Když se Jung - tehdy mladý asistent léčebny Burghölzli v Curychu - snažil ze všech sil prozkoumat záhadu duševní choroby, nebyly ještě vybudovány základy psychologického vědění. Jeho experimenty se slovními asociacemi poskytly nečekané a vysoce významné výsledky. Mezi nejcennějšími bylo objevení autonomní povahy nevědomí. Psychická aktivita mimo vědomí se předpokládala desetiletí předtím, než Freud či Jung viděli její klinické aplikace. Ve své propracovanosti slovního asociačního testu Jung potvrdil validitu hypotézy a prokázáním existence emočně zabarvených komplexů potvrdil Freudovu teorii potlačení. Původně následovala za podnětovým slovem v testu odpověď omezená na jedno slovo; Jung byl toho názoru, že to omezuje jeho hodnotu, a zavedl do této techniky některé změny. Zatímco ve své staré podobě byl test prováděn měřením reakčního času, nyní si dělal simultánní a oddělený mechanický záznam, jež ukazoval graficky účinek emocí na tepovou frekvenci, dýchání a kvantitativní změny v elektrické vodivosti kůže. Jung zjistil, že tělo a psýché fungují jako jednota a byl prvním klinikem, který poznal význam fyziologických průvodních jevů emocí běžně dnes známých pod názvem psychosomatické fenomény.

Po překročení hranice - jak ji vymezil - ke snům hovořil Jung o elementech osobního a kolektivního nevědomí ve snech a zejména o analýze snů, základnímu terapeutickému nástroji v jeho práci - sny přinášejí vše co je nutné. V jednom místě při odpovídání na poněkud složitou otázku odpověděl německy - ke zděšení svého tazatele. Když byl předsedajícím zastaven, poznamenal s úsměvem: Vidíte, nevědomí skutečně pracuje autonomně. Vzpomínám si dobře na tuto poznámku, i když nebyla do přepisu zanesena.

Ve čtvrté přednášce byla probírána interpretace snu obsahujícího archetypické představy a využití metody interpretace snu amplifikací. Jung ukázal, že amplifikace paralelními příklady ve snech je srovnatelná s metodou kolace ve filologii. Psýché byla popsána jako seberegulující systém v důsledku kompenzatorní vazby mezi vědomím a nevědomím, podobná ve skutečnosti homeostatickým mechanismům těla.

Nedostávalo se bohužel času k dokončení analýzy tohoto neobvykle zajímavého snu a Jung řekl, že dokončí rozbor ve své závěrečné přednášce. Avšak Dr. Hugh Crichton-Miller jako alternativu navrhl, že by Jung mohl hovořit o obtížném problému přenosu, a to bylo přijato. Přenos vysvětlil jako obecnější proces projekce a poukázal na to, že často se může ukázat, že je to hlavní problém analýzy. Zkušenost a dovednost analytika má zvláštní význam, když je konfrontován s fenoménem protipřenosu. Etiologie přenosu a jeho naprostá spontaneita a nevyprovokovaná povaha vedly k tomu, co Jung popsal jako obtížnou a komplikovanou terapii přenosu.

I když je stručný, poskytuje Jungův přehled přenosu podivuhodný úvod k jeho pozdější a zevrubnější práci na toto téma. V jeho pracích z té doby toho bylo o přenosu relativně málo; zabýval se jím ve studii Transcendentní funkce napsané v roce 1916 a publikoval poprvé v roce 1957 (viz VIII. svazek Sebraných spisů). V němčině vyšla Psychologie přenosu v roce 1946. Jung svou koncepci přenosu nezměnil, avšak jeho chápání přenosu se prohloubilo. Musel se k němu vrátit ve svém posledním díle Mysterium Coniunctionis.

V následující diskusi byl Jung požádán, aby vysvětlil své užití termínu aktivní imaginace, a on podal vyčerpávající odpověď. Popsal účelný a tvořivý charakter aktivní imaginace v analýze a ukázal, jak může být terapeuticky užita v kombinaci se spontánním malováním a kreslením. Někteří byli překvapeni, když slyšeli, že běžně radí svým pacientům, aby se vyjádřili tužkou a štětcem. Ukázalo se, že to má svrchovanou hodnotu obzvláště u těch, kdo nejsou schopni převést své fantazie do slov a navíc to pacientům umožňovalo podílet se aktivně na léčbě v jejich vlastním čase.

Jung zemřel v roce 1961 ve věku osmdesáti šesti let, tedy šestadvacet let po těchto přednáškách. V tomto období vyšly četné jeho publikace. Vykazovaly vývoj a růst, zejména ve výzkumu nevědomé psýché a její významnosti v našem chápání jejího zdraví a nemoci. Tyto přednášky jsou vynikající jako úvod do základů, na nichž spočívá Jungovo dílo. Jsou systematické ale neformální a záznam jeho mluveného slova skýtá trvalý dojem jeho osobnosti.

E. A. Bennet

(Z knihy: Analytická psychologie - Její teorie a praxe - str. 11-14)