Tavistocké přednášky:

Přednáška: 1/ 2/ 3/ 4/ 5/

Diskuse: 1/ 2/ 3/ 4/ 5/

PŘEDNÁŠKA PRVNÍ

Předsedající (Dr. H. Crichton-Miller):

Dámy a pánové,

vítám vaším jménem profesora Junga a je mi velkým potěšením, že tak mohu učinit. Těšili jsme se, profesore Jungu, na Vaši návštěvu již několik měsíců s radostným očekáváním. Mnozí z nás se na tyto semináře nepochybně těšili s nadějí v nové poznatky. Myslím však, že mnozí z nás se na ně těšili také s nadějí, že získají nové poznatky o sobě samých. Mnozí sem přišli, poněvadž se na Vás dívají jako na člověka, který zachránil moderní psychologii z nebezpečné izolace v rámci humanitních věd a věd vůbec, do které byla vháněna. Někteří z nás sem přišli proto, že si vážíme a obdivujeme onu šíři pohledu, s níž jste spojil filozofii a psychologii, což bylo jistými jinými stranami zavrhováno. Obnovil jste nám myšlenku hodnot, pojem lidské svobody v psychologickém myšlení; poskytl jste nám určité nové myšlenky, které byly pro mnohé z nás velmi drahocenné a především jste se nevzdal a neupustil od výzkumu lidské psýché tam, kde celá přírodověda končí. Kvůli tomuto a mnoha dalším přínosům, které jsou každému z nás osobně známy, jsme Vám vděčni a velice se těšíme na tato setkání.

PŘEDNÁŠKA PRVNÍ

Dámy a pánové,

v první řadě bych rád upozornil na to, že angličtina není můj mateřský jazyk, proto nebude-li má angličtina příliš dobrá, musím vás požádat, abyste mně prominuli jakoukoli chybu, které se snad dopustím. Mým úkolem je, jak víte, podat stručný nástin určité základní koncepce psychologie. Pokud se má demonstrace bude zabývat převážně mými vlastními základními předpoklady nebo mým hlediskem, není tomu proto, že bych přehlížel hodnotu obrovských příspěvků jiných pracovníků v této oblasti. Nechci se trapně tlačit do popředí, ale mohu určitě očekávat, že moji posluchači jsou seznámeni s Freudovým a Adlerovým přínosem tak jako já.

Co se týče našeho postupu, rád bych vám nejprve podal přehled svého programu. Budeme se zabývat dvěma hlavními tématy, a to na jedné straně koncepcemi týkajícími se struktury nevědomí a jeho obsahů, na druhé straně metodami užívanými při zkoumání obsahů, které mají svůj původ v nevědomých psychických procesech. Druhé téma se dělí na tři části: za prvé je to metoda slovních asociací, za druhé je to metoda analýzy snů a za třetí je to metoda aktivní imaginace.

Samozřejmě vím, že vám nejsem s to poskytnout vše, co se dá říci o takových složitých tématech, jakými jsou například filozofické, náboženské, etické a sociální problémy vlastní kolektivnímu vědomí naší doby nebo o procesech kolektivního nevědomí a o srovnávacích mytologických a historických výzkumech, kterých je zapotřebí k jejich objasnění. Tato témata - i když zřejmě vzdálená - jsou stále ještě nejsilnějšími faktory při utváření, regulaci a narušení osobního duševního stavu a také jsou jádrem sporu na poli psychologických teorií. I když jsem lékař, a zabývám se proto hlavně psychopatologií, jsem přesto přesvědčen, že toto zvláštní odvětví psychologie může jen získat podstatným prohloubením a rozšířením poznatků o normální psýché vůbec. Zvláště lékař by neměl nikdy ztrácet ze zřetele fakt, že nemoci jsou narušené normální procesy, a ne entia per se se svou výlučně vlastní psychologií. Similia similibus curantur je pozoruhodná pravda staré medicíny a jako velká pravda má sklony stát se velkým nesmyslem. Lékařská psychologie by si měla proto dát pozor, aby se sama nestala morbidní. Jednostrannost a omezení jsou dobře známé neurotické zvláštnosti.

Cokoliv se vám budu snažit povědět, zůstane nepochybně politováníhodným torzem. Naneštěstí si málo všímám nových teorií, protože můj empirický temperament více dychtí po nových faktech než po tom, jak o nich může člověk spekulovat, i když musím připustit, že je to zábavná intelektuální kratochvíle. Každý nový případ je pro mne téměř novou teorií a nejsem zcela přesvědčen, že toto stanovisko je úplně špatné, zvláště když si uvědomíme mimořádné mládí moderní psychologie, která podle mého mínění ještě neopustila svou kolébku. Proto vím, že ještě neuzrál čas pro obecné teorie. Někdy se mi dokonce zdá, jako by psychologie ještě nepochopila ani gigantickou velikost svého úkolu ani zarážející a odrazující složitou podstatu svého předmětu zkoumání totiž psýché samé. Zdá se mi, jako bychom se k tomuto faktu teprve probouzeli a že svítání je pro nás ještě příliš zamlžené, abychom si plně uvědomili, co to znamená, že psýché, která je objektem vědeckého pozorování a posuzování, je současně jeho subjektem, totiž prostředky, kterými takové pozorování provádíme. Hrozba takového začarovaného bludného kruhu mne přinutila k obzvláštní opatrnosti a relativismu, který bývá často velmi špatně chápán.

Nechci narušovat naši rozpravu uváděním zneklidňujících kritických námitek. Zmiňuji se o nich pouze jako o jakémsi druhu předjímající omluvy za zdánlivě nepotřebné komplikace. Teorie mně starosti nedělají, ale ve velké míře mi je dělají fakta; proto bych vás prosil, abyste nezapomněli na to, že čas, který mám k dispozici, mi nedovoluje svou krátkostí předložit všechny potřebné důkazy, jež by podepřely mé závěry. Zvláště mám v této souvislosti na mysli složitosti analýzy snů a srovnávací metodu výzkumu nevědomých procesů. Stručně řečeno: jsem z velké míry závislý na vaší dobré vůli, i když si samozřejmě uvědomuji, že mým vlastním úkolem je v první řadě učinit věci tak jasnými, jak je to jen možné.

Psychologie je v první řadě vědou o vědomí. Na druhém místě je vědou o produktech toho, co nazýváme nevědomá psýché. Nemůžeme přímo zkoumat nevědomou psýché, protože nevědomí je právě jen nevědomí, a proto k němu nemáme žádný vztah. Můžeme se pouze zabývat vědomými produkty, o kterých předpokládáme, že mají původ v oblasti zvané nevědomí, v oné oblasti nejasného znázorňování obrazů ("temných představ"), o níž filozof Kant ve své Anthropologii říká, že zahrnuje polovinu světa. Cokoliv máme říci o nevědomí, je tím, co o něm říká vědomí. Nevědomá psýché, která je zcela neznámé povahy, je vždy vyjadřována vědomím a v termínech vědomí, a to je jediná věc, kterou můžeme udělat. Nemůžeme jít za to a měli bychom to mít vždy na mysli jako poslední kritérium našeho posuzování.

Vědomí je zvláštní věc. Je to intermitentní, přerušovaný fenomén. Jedna pětina nebo jedna třetina či snad dokonce jedna polovina našeho lidského života je strávena ve stavu nevědomí. Naše rané dětství je nevědomé. Každou noc se noříme do nevědomí a pouze ve fázích mezi probuzením a spánkem máme víceméně jasné vědomí. Do jisté míry je dokonce sporné, jak jasné je vědomí. Usuzujeme například, že desetiletý hoch nebo dívka jsou snad vědomí, lze však velmi snadno dokázat, že je to velmi zvláštní druh vědomí, neboť to může být vědomí bez jakéhokoli vědomí já. Znám celou řadu případů dětí jedenáctiletých, dvanáctiletých i čtrnáctiletých či dokonce starších, které si najednou uvědomují "Já jsem". Poprvé ve svém životě vědí, že oni sami prožívají, že se dívají zpět na minulost, z které si pamatují věci, jež se staly, ale nepamatují si, že oni tam byli také.

Musíme připustit, že když řekneme "já", nemáme žádné absolutní kritérium, zda máme úplný prožitek "já" nebo ne. Může být, že naše uvědomění já je stále ještě neúplné a že v budoucnosti budou lidé vědět mnohem více o tom, co znamená já pro člověka, než víme my. Ve skutečnosti nemůžeme vědět, kde tento proces může nakonec skončit.

Vědomí je jako povrch či jako kůže na obrovské nevědomé oblasti neznámého rozsahu. Nevíme, jak daleko sahá vláda nevědomí, poněvadž o něm jednoduše nic nevíme. Nemůžete říci nic o věci, o které nic nevíte. Když říkáme "nevědomí", často míníme něco popsat tímto výrazem, ale ve skutečnosti jednoduše popisujeme, že nevíme, co nevědomí je. Máme pouze nepřímé důkazy, že existuje duševní oblast, která je pod prahem vědom. Máme určité vědecké odůvodnění pro svůj závěr, že tato sféra existuje. Z produktů, které nevědomí vytváří, můžeme vyvodit určité závěry týkající se jeho možné podstaty. Ale musíme být opatrní, abychom ve svých závěrech nebyli příliš antropomorfističtí, protože věci se mohou ve skutečnosti velmi lišit od toho, jak je utváří naše vědomí.

Podíváte-li se například na náš fyzický svět a srovnáte-li, co naše vědomí z téhož světa dělá, najdete celou řadu duševních obrazů, které jako objektivní fakta neexistují. Vidíme například barvu a slyšíme zvuk, ale ve skutečnosti jsou to jen vlnění. Potřebujeme vlastně laboratoř s velmi složitými přístroji, abychom utvořili obraz tohoto světa nezávisle na našich smyslech a nezávisle na naší psýché. A já předpokládám, že je tomu velmi podobně s naším nevědomím - měli bychom mít laboratoř, ve které bychom mohli pomocí objektivních metod zjistit, jak věci skutečně jsou, jestliže jsou ve stavu nevědomí. Proto každý závěr nebo tvrzení, které o nevědomí během svých přednášek udělám, musí být brány s vědomím této kritiky. Je to stále jako by a neměli byste na toto omezení nikdy zapomínat.

Vědomí je navíc charakterizováno jistou omezeností. V daném okamžiku může podržet jen několik málo simultánních obsahů. Zbytek je v té době nevědomý a my jen dostáváme jakýsi druh trvání nebo obecného pochopení či uvědomění si vědomého světa pomocí následnosti vědomých momentů. Nikdy nemůžeme mít obraz totality, protože naše vědomí je příliš úzké; můžeme pouze vidět záblesky existence. Je to stále, jako bychom se dívali štěrbinou, takže vidíme pouze jednotlivý okamžik. Oblast nevědomí je obrovská a stále souvislá, zatímco oblast vědomí je omezené pole okamžitého pohledu.

Vědomí je z velké části produktem vnímání a orientace ve vnějším světě. Je pravděpodobně lokalizováno v cerebru, jež má ektodermální původ a bylo pravděpodobně v dobách našich vzdálených předků smyslovým orgánem kůže. Vědomí odvozené z této lokalizace v mozku proto pravděpodobně zachovává tyto vlastnosti pociťování a orientace. Je dosti pozoruhodné, že francouzští a angličtí psychologové se začátkem 17. a 18. století snažili odvodit vědomí ze smyslů, jako by sestávalo pouze ze smyslových údajů. Je to také vyjádřeno v proslulém rčení Nihil est in intellectu quod non fuerit in sensu. Něco podobného můžete pozorovat u moderních psychologických teorií. Freud například neodvozuje vědomé ze smyslových dat, ale odvozuje nevědomé z vědomého, což je podle stejné racionální linie.

Vzal bych to obráceně: řekl bych, že věc, která přichází první, je samozřejmě nevědomí a že vědomí opravdu vzniká z nevědomého stavu. V raném dětství jsme nevědomí, nejdůležitější funkce instinktivní povahy jsou nevědomé a vědomí je spíše produktem nevědomí. Je to stav, který vyžaduje značné úsilí. Uvědomovat si unavuje. Vědomí vás vyčerpává. Je to téměř nepřirozené úsilí. Když například pozorujete primitivy, uvidíte, že při nejmenší provokaci nebo bez provokace čímkoli začínají klímat, najednou "zde již nejsou". Dokáží hodiny prosedět a když se jich zeptáte "Co děláte? Na co myslíte?", jsou dotčeni, protože řeknou: "Jenom člověk, který je bláznivý, myslí-má ve své hlavě myšlenky. My nemyslíme." Pokud vůbec myslí, je to spíše v břiše nebo v srdci. Jisté černošské kmeny vás ujišťují, že myšlenky jsou v břiše, protože si uvědomují jenom ty myšlenky, které skutečně znepokojují játra, střeva nebo žaludek. Jinými slovy jsou si vědomi pouze emocionálních myšlenek. Emoce a afekty jsou vždy provázeny zřetelnými fyziologickými inervacemi.

Pueblo Indiáni mi řekli, že všichni Američané jsou pomatení, a byl jsem samozřejmě poněkud překvapen a zeptal jsem se jich, proč. Řekli: "Nuže oni říkají, že myslí ve svých hlavách. Žádný normální člověk nemyslí hlavou. My myslíme v srdci." Jsou právě asi v homérské době, kdy diaphragma - bránice (phren = mysl, duše) byla sídlem psychické aktivity. Znamená to psychickou lokalizací jiné, odlišné povahy. Naše pojetí vědomí předpokládá, že myšlenky jsou v naší nejctihodnější hlavě. Ale Pueblo Indiáni odvozují vědomí z intenzity cítění. Abstraktní myšlenka pro ně neexistuje. Protože Pueblo Indiáni jsou uctívači Slunce, zkoušel jsem na nich argument sv. Augustina. Řekl jsem jim, že Bůh není Slunce, ale ten, kdo stvořil Slunce. Nebyli s to to přijmout, protože nemohou jít za vjemy svých smyslů a za své city. Protože pro ně jsou vědomí a myšlenka lokalizovány v srdci. Na druhé straně pro nás jsou psychické aktivity ničím. Máme za to, že sny a fantazie jsou lokalizovány "hluboce pod" a proto jsou lidé, kteří hovoří o podvědomí, o věcech, které jsou pod vědomím.

Tyto zvláštní lokalizace hrají velkou úlohu v takzvané psychologii primitivů, která vůbec není primitivní. Když například studujete tantrickou jógu a hinduistickou psychologii, najdete nejpropracovanější systém psychických vrstev, lokalizací vědomí od oblasti perinea až po vrchol hlavy. Tato "centra" jsou takzvané čakry a naleznete je nejen v učeních jógy, ale stejnou myšlenku můžete objevit ve starých německých alchymických knihách, které určitě nejsou odvozeny z poznatků Jógy.

Důležitou skutečností na vědomí je, že nic nemůže být vědomé bez já, k němuž se to vztahuje. Jestliže není něco ve vztahu k já, pak to není vědomé. Proto můžeme definovat vědomí jako vztah psychických faktů k já. Co je to já? Já je komplexní danost, jež sestává především z celkového uvědomění si svého těla, své existence a za druhé z dat paměti; máte určitou představu o tom, že jste byli, dlouhou řadu vzpomínek. Tyto dvě podstatné složky tvoří to, co nazýváme já. Proto můžete nazvat já komplexem psychických faktů. Tento komplex disponuje velkou silou přitažlivosti, jako magnet; přitahuje obsahy z nevědomí, z oné temné říše, o které nic nevíme. Přitahuje též dojmy z vnějška a když vstoupí do spojení s já, stanou se vědomými. Jestliže se tak nestane, nejsou vědomé.

Má představa já je taková, že je to určitý druh komplexu. Samozřejmě, že nejbližší a nejdražší komplex, který chováme v lásce, je naše já. Je vždy v centru naší pozornosti a našich přání a je to absolutně nepostradatelné centrum vědomí. Jestliže se já roztříští, jako u schizofrenie, ztrácí se veškerý smysl pro hodnoty a také věci se stanou nedostupnými pro volní reprodukci, poněvadž centrum se rozpadlo a určité části psýché se vztahují k jednomu fragmentu já a jiné k dalšímu fragmentu já. Proto můžete u schizofrenika často pozorovat rychlou změnu od jedné osobnosti k druhé.

Můžete rozlišit řadu funkcí vědomí. Umožňují mu orientovat se v oblasti ektopsychických a endopsychických faktů. To, co rozumím pod pojmem ektopsýché, je systém vztahů mezi obsahy vědomí a fakty a daty přicházejícími z prostředí. Je to systém orientace, který se týká mého zacházení s vnějšími fakty, jež jsou mi dány prostřednictvím funkce mých smyslů. Na druhé straně endopsýché je systém vztahů mezi obsahy vědomí a předpokládanými procesy v nevědomí.

V první řadě budeme hovořit o ektopsychických funkcích. Především máme vnímání, naši smyslovou funkci. Vnímáním rozumím to, čemu francouzští psychologové říkají "la fonction du réel", což je celistvý souhrn mého uvědomění si zevních faktů, jež jsou mi dány pomocí funkce mých smyslů. Proto si myslím, že francouzský termín "la fonction du réel" ji vysvětluje nejvýstižnějším způsobem. Vnímání mi říká, že něco je: neříká mi, co to je, a také mi neříká jiné věci o tom něčem; pouze mi říká, že něco je.

Další funkci, kterou lze rozlišit, je myšlení. Myšlení - zeptáte-li se filozofa - je něco velmi složitého, proto se na to nikdy filozofa neptejte, protože je to jediný člověk, který neví, co je to myšlení. Každý jiný ví, co myšlení je. Když řeknete člověku: "Tel' pořádně popřemýšlej", ví přesně, co tím míníte, ale filozof to neví nikdy. Myšlení vám ve své nejjednodušší formě říká, co věc je. Dává věci jméno. Připojuje pojem, protože myšlení je vnímání a úsudek. (Německá psychologie to nazývá apercepcí).

Třetí funkcí, kterou můžeme rozlišit a pro kterou má běžný jazyk výraz, je cítění. Tady nastane matení mysli a lidé se velmi zlobí, když mluvím o cítění, protože podle jejich názoru o něm říkám něco velmi hrozného. Cítění vás informuje pomocí svých citových odstínů o hodnotách věcí. Cítění vám například řekne, zda je věc přijatelná nebo příjemná či ne. Říká vám,jakou má pro vás ta věc hodnotu. Na základě tohoto jevu nemůžete vnímat a nemůžete apercipovat bez určité citové reakce. Vždy jste v určitém citovém rozpoložení, které se dá dokonce demonstrovat experimentem. Budeme o těchto věcech hovořit později. Nuže ta "hrozná" věc na cítění je, že je to - tak jako myšlení - racionálm9) funkce. Všichni lidé, kteří myslí, jsou naprosto přesvědčeni, že cítění není nikdy racionální funkcí, ale naopak nejvíce iracionální. Zde tedy poznamenávám: bulte jen chvíli trpěliví a poznáte, že člověk nemůže být ve všech ohledech dokonalý. Je-li člověk dokonalý ve svém myšlení, zcela jistě není nikdy dokonalý ve svém cítění, protože nemůže dělat dvě věci najednou; jedna druhé překážejí. Proto když chcete myslet nezaujatým způsobem, opravdu vědecky nebo filozoficky, musíte se vzdát všech citových hodnot. Nemůžete se současně zabývat citovými hodnotami, jinak začnete cítit, že je mnohem důležitější přemýšlet o svobodě vůle než například o klasifikaci vší. A zajisté, když přistoupíte ke dvěma objektům z hlediska cítění, jsou různé nejen jako fakta, ale také co do hodnoty. Hodnoty nejsou žádnými kotvami pro intelekt, ale existují a hodnocení je důležitá psychologická funkce. Chcete-li mít komplexní obraz světa, musíte nezbytně uvažovat o hodnotách. Když to neuděláte, dostanete se do potíží. Mnohým lidem se zdá být cítění svrchovaně iracionální, protože v bláznivých náladách cítíte všechno možné: proto je každý přesvědčen, obzvláště v této zemi, že by měl ovládat své city. Docela připouštím, že je to dobrý zvyk a úplně se Angličanům obdivuji pro tuto jejich vlastnost. Nicméně takové věci jako city existují a viděl jsem lidi kteří vynikajícím způsobem ovládali své city, a přesto s nimi měli velké obtíže.

A nyní čtvrtá funkce. Vnímání nám říká, že něco je. Myšlení nám říká, co ta věc je, cítění nám říká, co je nás hodno. Tak co by tady ještě mohlo být? Člověk by se domníval, že má komplexní obraz světa, když ví, že něco je, co to je a čeho je to hodno. Ale je zde ještě jiná kategorie, a tou je čas. Věci mají minulost a mají budoucnost. Odněkud přicházejí, někam jdou a nemůžete vědět kam jdou, ale máte to, čemu Američané říkají "hunch", tušení. Například jste-li obchodník s uměleckými předměty nebo starým nábytkem, dostanete tušení, že určitý objekt je od velmi dobrého mistra z roku 1720, máte tušení, že je to dobrá práce. Anebo nevíte, co budou akcie dělat za chvíli, ale máte tušení, že stoupnou. To je to, čemu se říká intuice, jakýsi druh věštění, druh zázračné schopnosti. Například nevíte, že váš pacient má něco na mysli, něco velmi trapného, ale "napadne vás to", máte "určitý pocit", jak my říkáme, protože běžný jazyk není dosud natolik vyvinut, abychom měli patřičně definované výrazy. Ale slovo intuice se stává víc a více součástí anglického jazyka a jste velmi šťastni, protože v jiných jazycích toto slovo neexistuje. Němci nemohou dokonce jazykově rozlišit vnímání a cítění (v angl. originále: sensation and feeling, v něm. verzi: Empfinden und Fiihlen; pozn. př.). Ve francouzštině je to rozdílné: mluvíte-li francouzsky, nemůžete dosti dobře říci, že máte určitý "sentiment dans l'estomac", řeknete "sensation"; v angličtině máte též odlišná slova pro vnímání (sensation) a cítění (feeling). Ale můžete lehce zaměnit cítěni a intuici. Proto rozlišení, které zde dělám, je téměř umělé, ačkoli z praktických důvodů je nejdůležitější, abychom takové rozlišení ve vědeckém jazyce dělali. Musíme definovat, co míníme, když užíváme určité termíny, jinak hovoříme nesrozumitelným jazykem a v psychologii je to vždy neštěstí. Když člověk v běžné konverzaci řekne cítění, myslí možná něco docela jiného, než někdo jiný, kdo také mluví o cítění. Existuje řada psychologů, kteří užívají slova cítěni a definují ho jako druh zmrzačené myšlenky. "Cit není nic než nehotová myšlenka" - to je definice jednoho dobře známého psychologa. Ale cítění je něco opravdového, něco reálného, je to funkce, a proto pro ně máme slovo. Instinktivní přírodní mysl najde vždy slova, která označují věci, jež opravdu existují. Jen psychologové vynalézají slova pro věci, které neexistují.

Poslední definovaná funkce -intuice- se zdá být velmi tajemná a víte, že já - jak říkají lidé - jsem "velmi mystický". Toto je tedy jedna část mé mystiky! Intuice je funkce, kterou vidíte za rohy, což ve skutečnosti nemůžete udělat, ale ona to udělá za vás a vy jí důvěřujete. Je to funkce, kterou normálně nepoužíváte, jestliže žijete pravidelným životem uprostřed čtyřech stěn a děláte obvyklou rutinní práci. Ale když jste na burze nebo ve střední Africe, budete používat svá tušení jako cokoli jiného. Nemůžete například vypočítat, zda-li - když zahnete v buší za roh - potkáte nosorožce nebo tygra, ale dostanete tušení, a to vám možná zachrání život. Takže vidíte, že lidé, kteří žijí vystaveni přírodním podmínkám, užívají hodně intuice a lidé, kteří něco riskují v neznámé oblasti, kteří jsou určitým druhem pionýrů, budou užívat intuici. Budou ji používat vynálezci a soudcové rovněž. Kdykoliv máte co činit se zvláštními podmínkami, kde nemáte žádné ustálené hodnoty nebo dané pojmy, budete závislí na schopnosti intuice.

Snažil jsem se popsat' tuto funkci, jak nejlépe umím, ale možná to není moc dobré. Říkám, že intuice je jakýsi druh vnímání, které nejde přesně přes smysly, ale jde cestou nevědomí a na tom to nechám a řeknu: ,Nevím, jak to funguje." Nevím, co se děje, když člověk ví něco, co by rozhodně vědět neměl. Nevím, jak na to přišel, ale přišel na to a může podle toho jednat. Například předvídající sny, telepatické jevy a všechny podobné jevy patří do oblasti intuice. Viděl jsem jich spoustu a jsem přesvědčen, že existují. Tyto věci můžete vidět také u primitivů. Můžete je vidět všude, jestliže věnujete pozornost těmto percepcím, které jaksi pracují pomocí dat, jež jsou pod prahem vědomí, jako jsou smyslové percepce, jež jsou tak slabé, že naše vědomí je prostě není s to registrovat. Někdy - například při kryptomnesii - se něco vplíží do vědomí; zachytíte slovo, které vám něco dává tušit, ale je to vždy něco, co je nevědomé až do chvíle, kdy se to objeví, a tak se to zdá, jako by to spadlo z nebe. Němci tomu říkají Einfall (nápad, což znamená věc, která spadne do vaší hlavy odnikud. Někdy je to jako nějaké zjevení. Ve skutečnosti je intuice velmi přirozená funkce, naprosto normální věc a je také potřebná, protože se zabývá tím, co nemůžete vnímat nebo myslet nebo cítit, poněvadž to postrádá realitu. Jak vidíte, minulost již není reálná a budoucnost není tak reálná, jak si myslíme. Proto musíme být vděčni nebesům, že máme takovou funkci, která nám do jisté míry osvětluje ty věci, které jsou za rohem. Lékaři se samozřejmě často ocitají v neobvyklých situacích, potřebují hodně intuici. Spousta dobrých diagnóz pochází z této "velmi tajuplné" funkce.

Psychologické funkce jsou obvykle ovládány vůlí nebo doufáme, že jsou, protože máme strach ze všeho, co se hýbe samo od sebe. Jsou-li tedy funkce pod kontrolou, mohou být vyřazeny z užívání, mohou být potlačeny, mohou být zvoleny, může být zvyšována jejich intenzita, mohou být řízeny silou vůle, tím, co nazýváme intence. Ale mohou také fungovat nechtěným způsobem, to znamená, že myslí za vás, cítí za vás -dělají to velmi často a nemůžete je zastavit. Anebo fungují nevědomě, takže nevíte, co udělaly, ačkoli jste například konfrontováni s výsledkem citového procesu, který se udál v nevědomí. Potom někdo možná řekne: "Ach, byl jste velmi rozhněván nebo jste byl velmi dotčen, a proto jste reagoval takovým a takovým způsobem." Možná si vůbec nejste vědomi, že jste tak cítili, nicméně je však nanejvýše pravděpodobné, že tomu tak bylo. Psychologické funkce mají - jako smyslové funkce - svou specifickou energii. Nemůžete disponovat s cítěním nebo s myšlením nebo s kteroukoli ze čtyř funkcí. Nikdo nemůže říci: "Nechci myslet" - nevyhnutelně bude myslet. Lidé nemohou říci "Nechci cítit" - budou cítit, protože specifická energie vložená do každé funkce se projeví a nemůže být zaměněna za jinou.

Samozřejmě, že člověk dává něčemu přednost. Lidé, kteří mají dobré myšlení, dávají přednost přemýšlení o věcech a přizpůsobují se myšlením. Jiní lidé, kteří mají dobrou funkci cítění, jsou dobří společenští lidé, mají obrovský smysl pro hodnoty; jsou opravdoví umělci ve vytváření citových situací a v žití takovými situacemi. Nebo člověk, který má vyvinutý smysl pro objektivní pozorování, bude hlavně užívat své vnímání atd. Dominující funkce dodává každému jedinci jeho zvláštní druh psychologie. Když například nějaký člověk užívá převážně svůj intelekt, bude to jeden z neomylných typů a z tohoto faktu můžete usoudit, v jakém stavu bude jeho cítění. Jestliže je myšlení dominantní nebo superiorní funkcí, je cítění nutně v méněcenném stavu. Stejné pravidlo platí pro ostatní tři funkce. Chtěl bych vám to ukázat na diagramu, který vám to objasní.

Můžete si udělat takzvaný kříž funkcí (obr. 1). Uprostřed je já, které má k dispozici určité množství energie a tato energie je síla vůle. V případě myslícího typu může být tato energie usměrněna k myšlení (M). Pak zde musíme dát cítění (C) dolů, protože je v tomto případě méněcennou funkcí. Vyplývá to z faktu, že když myslíte, musíte vyloučit cítění, právě tak jako když cítíte, musíte vyloučit myšlení. Jestliže myslíte, necháte city a citové hodnoty stranou, protože cítění nejvíce rozruší vaše myšlenky. Na druhé straně lidé, kteří se řídí hodnotami cítění, nechávají myšlení stranou a dobře dělají, poněvadž tyto dvě odlišné funkce jsou navzájem protikladné. Lidé mě někdy ujišťovali, že jejich myšlení je právě tak diferencováno jako jejich cítění, ale nemohl jsem tomu věřit, protože jednotlivec nemůže mít tyto dva protiklady současně na stejném stupni dokonalosti.

Obr. 1  Funkce

T myšlení (M), F cítění (C), S vnímání (V), I intuice (I), E Já (Ego)

Stejně je tomu s vnímáním (V) a intuicí (I). Jak působí jedna na druhou? Jestliže pozorujete fyzikální fakta, nemůžete se současně "dívat za rohy". Když budete pozorovat člověka, který bude pracovat svou funkcí vnímání, uvidíte - budete-li se na něho dívat pozorně - že osy jeho očí mají tendenci konvergovat a sbíhat se do jednoho bodu. Budete-li zkoumat výraz nebo oči intuitivních lidí, uvidíte, že na věci jen zběžně hledí - nedívají se, nazírají na ně, protože je berou v jejich plnosti a mezi mnoha věcmi, které vnímají, dostanou na periferii svého zorného pole jeden bod, a to je tušení. kasto můžete podle očí říci, zda jsou lidé intuitivní či ne. Máte-li intuitivní postoj, nepozorujete obvykle detaily. Snažíte se vždy postihnout celou situaci a pak se pojednou něco z té celosti vynoří. Jste-li vjemový smyslový typ, budete pozorovat fakta, tak jak jsou, ale potom nemáte žádnou intuici, jednoduše protože nemůžete dělat dvě věci naráz. Je to příliš obtížné, protože princip jedné funkce vylučuje princip druhé funkce. Proto jsem je zde umístil jako protiklady.

Nuže z tohoto jednoduchého diagramu můžete dospět k celé řadě velmi důležitých závěrů, pokud jde o strukturu daného vědomí. Zjistíte-li například, že myšlení je vysoce diferencované, pak cítění je nediferencované. Co to znamená? Znamená to, že tito lidé nemají city? Ne, naopak. Říkají: "Mám velmi silné city. Jsem plný emocí a temperamentu." Tito lidé jsou zmítáni svými emocemi jsou lapeni svými emocemi, někdy jsou svými emocemi přemoženi. Když například zkoumáte soukromý život profesorů, je to velmi zajímavé studium. Chcete-li být plně informováni o tom, jak se takový intelektuál chová doma, zeptejte se jeho ženy a ta vám bude moci vyprávět věci!

Opak je pravdou u citového typu. Citový typ - je-li přirozený - nikdy nedovolí, aby byl narušován myšlením; avšak jestliže ztratí svou přirozenost a stane se trochu neurotickým, je narušován myšlenkami. Myšlení se potom objevuje nutkavým způsobem a on se nemůže zbavit určitých myšlenek. Je velmi milý chlapík, ale má zvláštní přesvědčení a myšlenky, přičemž jeho myšlení je méněcenné. Je chycen svým myšlením, zapleten do určitých myšlenek, není s to se z nich vyplést, protože nedovede uvažovat, jeho myšlenky nejsou pohyblivé. Na druhé straně když je nějaký intelektuál polapen svými city, naříká: "Cítím to právě tak," a proti tomu není argument. Jenom když se ve své emoci pořádně povaří, tak se z ní opět dostane. Nemůže se ze svého citu promyslet a byl by velmi neúplný člověk, kdyby mohl.

Totéž se děje s vjemovým a intuitivním typem. Intuitiv je vždy tísněn realitou věcí; z hlediska skutečností selhává; usiluje vždy o možnosti života a míří za ně. Je to člověk, který vysadí pole a než je úroda zralá, je zase pryč u nového pole. Pořád má zoraná pole za sebou a nové naděje před sebou a nic se neděje. Ale vjemový typ zůstává s věcmi. Zůstává v dané skutečnosti. Pro něj je věc pravdivá, je-li reálná. Považte, co znamená pro intuitiva, když je něco skutečné. To je právě špatná věc; neměla by být, mělo by to být něco jiného. Avšak nemá-li vjemový typ danou skutečnost - čtyři stěny, ve kterých může být- je nemocný. Dejte intuitivnímu typu čtyři stěny, ve kterých má být a jedinou věcí bude, jak se z toho dostat, protože pro něho je daná situace jako vězení, které musí být překonáno v pokud možno nejkratším čase, aby se mohl vydat za novými možnostmi.

Tyto rozdíly hrají velkou roli v praktické psychologii. Nemyslete si, že dávám lidi do té či oné přihrádky a říkám, "On je intuitiv" nebo "Ten je myšlenkový typ", Lidé se mne často ptají, "Nuže, není ten a ten myšlenkový typ?" A já řeknu, "Nikdy jsem o tom nepřemýšlel," a je tomu tak. Nemá vůbec význam dávat lidi do zásuvek s různými nálepkami. Avšak máte-li velký empirický materiál, potřebujete kritické zásady uspořádání, které vám ho pomohou klasifikovat. Doufám, že nepřeháním, ale pro mě je velmi důležité, abych byl s to si vytvořit určitý řád ve svém empirickém materiálu, obzvláště mají-li lidé obtíže či jsou zmateni nebo když je musíte vysvětlovat někomu jinému. Když například musíte vysvětlit manželku manželovi nebo manžela manželce, je to často velmi výhodné, máte-li tato objektivní kritéria, jinak celá věc zůstává na úrovni "On řekl" a "Ona řekla".

Méněcenná funkce nemá zpravidla kvality vědomé diferencované funkce. Vidomá diferencovaná funkce může být zpravidla ovládána intencí a vůlí. Když jste opravdový myslitel, můžete řídit své myšlení svou vůlí, můžete ovládat své myšlenky. Nejste otroky svých myšlenek, můžete myslet na něco jiného. Můžete říci: "Mohu si myslet na něco docela jiného, mohu si myslet opak." Ale citový typ to nemůže nikdy , udělat, protože se nemůže zbavit své myšlenky. Myšlenka ho vlastní nebo spíše on je posedlý myšlenkou. Je myšlenkou fascinován, uchvácen, proto se jí bojí. Intelektuální typ má strach, aby nebyl přemožen citem, protože jeho cítění má archaickou kvalitu a on je proto jako archaický člověk - je totiž bezmocnou obětí svých emocí. To je příčina, proč je primitivní člověk mimořádně zdvořilý, je totiž velmi opatrný, aby nenarušil city svých bližních, poněvadž je to nebezpečné. Mnoho z našich zvyklostí se dá vysvětlit touto archaickou zdvořilostí. Není například zvykem potřást si s někým rukou a nechat levou ruku v kapse nebo za zády, protože musí být viditelné, že v té ruce nenesete zbraň. Orientální pozdrav uklánění s rukama s dlaněmi otočenými vzhůru znamená "Nemám ve svých rukách nic". Když se klaníte k zemi (kowtow, něm. Kotau = čínský pozdrav, pozn. př.), skláníte svou hlavu k nohám druhého člověka tak aby viděl, že jste absolutně bezbranný a že mu naprosto důvěřujete. Můžete dosud studovat symboliku způsobů chování u primitivů a pochopíte také, proč se bojí druhého bližního. Podobným způsobem máme i my strach ze svých méněcenných funkcí. Vezmete-li si typického intelektuála, který má hrozný strach se zamilovat, pomyslíte si, že jeho strach je velmi pošetilý. Avšak nejspíše má pravdu, protože je možné, že udělá velmi pravděpodobně bláznivý nesmysl, když se zamiluje. Téměř určitě bude chycen, protože jeho cit reaguje pouze na archaický nebo nebezpečný typ ženy. Proto spousta intelektuálů inklinuje k tomu, že se žení pod svou úroveň. Jsou lapeni svou domácí nebo kuchařkou, protože si nejsou vědomi svého archaického citu, jímž se chytí. Ale mají pravdu, když se bojí, protože jejich zkáza bude v jejich citu. Nikdo je nemůže napadnout v jejich intelektu. Tam jsou silní a jsou s to být nezávislí, ale ve svých citech mohou být ovlivněni, mohou být lapeni, mohou být podvedeni, a oni to vědí. Proto nikdy nenuťte nějakého člověka do jeho citu, je-li to intelektuál. Ovládá ho železnou rukou, protože je velmi nebezpečný.

Stejný zákon platí pro každou funkci. Méněcenná funkce je vždy spojena s archaickou osobností v nás; v méněcenné funkci jsme všichni primitivové. V našich diferencovaných funkcích jsme civilizovaní a předpokládáme, že máme svobodnou vůli; ale jedná-li se o inferiorní funkci, nic takového jako svobodná vůle neexistuje.Tady máte otevřenou ránu nebo aspoň otevřené dveře, kterými může vstoupit cokoliv.

Nyní se dostávám k endopsychickým funkcím vědomí. Funkce, o nichž jsem právě hovořil, řídí nebo pomáhají naší vědomé orientaci v našich vztazích s prostředím; neplatí však pro vztah k věcem, které jsou jakoby po já. Já je pouze kousek vědomí, který pluje na oceánu temných věcí. Temné věci jsou vnitřní věci. Na oné vnitřní straně je vrstva psychických pochodů, která tvoří jakýsi druh obruby vědomí kolem já. Ukážu to na diagramu (obr. 2).

Předpokládáte-li, že AA je práh vědomí, potom budete mít v D oblast vědomí vztahující se k ektopsychickému světu B, světu, který je řízen těmi funkcemi, o nichž jsme právě mluvili. Ale na druhé straně v C je svět stínu. Tam je já poněkud temné, nevidíme do něj, jsme záhadou sami sobě. Známe já pouze v D, neznáme ho v C. Proto stále odhalujeme něco nového o sobě samých. Téměř každý rok se objeví něco nového, o čem jsme předtím nevěděli. Pořád si myslíme, že teď jsme u konce se svými objevy. Nikdy nejsme. Pokračujeme v objevování, že Jsme to, tamto a jiné věci a někdy máme ohromující zážitky. To ukazuje, že část naši osobnosti je vždy ještě nevědomá, je to ona část, která stále ještě vzniká; jsme nedokončení, pořád rosteme a měníme se. Ale ta budoucí osobnost, kterou máme být za rok, je již zde, jenomže je zatím ještě ve stínu. Já je jako pohyblivý rámeček na filmu. Budoucí osobnost není ještě viditelná, ale pohybujeme se dál a zanedlouho dospíváme k pohledu na budoucí bytost. Tyto možnosti přirozeně patří k temné straně já. Jsme si dobře vědomi, čím jsme byli, ale nejsme si vědomi, co se z nás teprve stane.

Obr. 2  Já

AA práh vědomí; D oblast vědomí vztahující se k ektopsychickému světu B; C svět stínu

Proto první funkcí na této endopsychické straně je paměť. Funkce paměti nebo reprodukce nás spojuje s věcmi, které vymizely z vědomí, s věcmi, které se staly podvědomými nebo byly odvrženy nebo potlačeny. To, co nazýváme pamětí, je tato schopnost reprodukovat nevědomé obsahy a je to první funkce, kterou můžeme jasně rozlišit ve vztahu mezi naším vědomím a obsahy, které nejsou právě v dohledu.

Druhá endopsychická funkce je obtížnější problém. Dostáváme se nyní do hlubokých vod, protože zde přicházíme do tmy. Nejdříve vám uvedu název: subjektivní komponenty vědomých funkci. Doufám, že to budu schopen objasnit. Když například potkáte člověka, kterého jste nikdy předtím neviděli, přirozeně si o něm něco myslíte. Nemyslíte si vždy věci, které byste byli ochotni mu okamžitě říci; možná si myslíte věci, které jsou nepravdivé, které opravdu neplatí. Jsou to jasně subjektivní reakce. Stejné reakce probíhají u věcí a situací. Každé uplatnění vědomé funkce, ať již je snad objekt jakýkoli, je vždy doprovázeno subjektivními reakcemi, které jsou víceméně nepřípustné, nesprávné nebo nepřesné. Jste si trapně vědomi toho, že se vám tyto věci stávají, ale nikdo si rád nepřizná, že je subjektem takových jevů. Raději je nechává ve stínu, protože mu to pomáhá, aby se domníval, že je naprosto nevinný a velmi milý a čestný a přímý a , jen příliš ochotný" atd.- znáte všechny ty fráze. Ve skutečnosti tomu tak není. Člověk má spoustu subjektivních reakcí, ale není zcela slušné připouštět tyto věci. Tyto reakce nazývám subjektivními komponentami. Jsou velmi důležitou součástí našich vztahů k naší vlastní vnitřní straně. Tady se nakonec věci stávají trapnými. A proto neradi vstupujeme do stínového světa já. Neradi se díváme na stinnou stránku nás samých; proto je v naší civilizované společnosti spousta lidí, kteří úplně ztratili svůj stín, zbavili se ho. Jsou pouze dvojrozměrní; ztratili třetí dimenzi a s ní obvykle ztratili tělo. Tělo je velmi pochybný přítel, protože produkuje věci, které nemáme rádi; je příliš mnoho věcí týkajících se těla, o kterých nemůžeme mluvit. Tělo je velmi často personifikací tohoto stínu já. Někdy tvoří kostru ve skříni a každý se přirozeně chce takové věci zbavit. Myslím, že to dostatečně objasňuje, co míním subjektivními komponentami. Obvykle jsou druhem dispozice reagovat určitým způsobem a obvykle tato dispozice není vůbec příznivá.

Existuje jedna výjimka z této definice: člověk, který nežije - jak my všichni předpokládáme o sobě - na pozitivní straně, dávaje dopředu správnou nohu, a ne tu špatnou apod. Existují určití jedinci, kterým v našem švýcarském dialektu říkáme smolaři (angl.: ,puch-birds′; něm.: Pechvögel); ti se vždycky dostanou do potíží, šlápnou do toho a vždy způsobují problémy, protože žijí svůj vlastní stín, žijí svou vlastní negaci. Je to druh lidí, kteří přijdou pozdě na koncert nebo na přednášku, a protože jsou velice skromní a nechtějí vyrušovat ostatní lidi, připlíží se na konec a pak zakopnou o židli a způsobí ošklivý rachot, takže se na ně každý musí podívat. To jsou "smolaři".

Nyní se dostáváme ke třetí endopsychické komponentě-nemohu říci funkci. V případě paměti můžete hovořit o funkci, ale dokonce i vaše paměť je volní nebo kontrolovanou funkcí jen do jisté míry. Velmi často je úžasně~lstivá; je jako špatný kůň, kterého nelze zvládnout. Často se odmítavě vzpouzí tím nejroztodivnějším trapným způsobem. Tím více je tomu v případě subjektivních komponent a reakcí. A nyní začnou být věci horší, protože zde nastupují emoce a afekty. Jasně již nejsou funkcemi, jsou to pouze události, protože v emoci - jak označuje slovo - jste postrčen, jste vyhozen, vaše jemné já je odloženo stranou a na vaše místo se dostává něco jiného. Říkáme "Je mimo sebe" nebo "Posedl Ho ďábel" nebo "Co to do něho dneska vjelo", protože je jako člověk, který je posedlý. Primitiv neřekne, že se nadmíru rozzlobil; řekne, že do něho vjel duch a úplně ho změnil. Něco podobného se stává s emocí; jste jednoduše posedlí, nejste již sami sebou a vaše kontrola klesne prakticky na nulu. To je stav, ve kterém se člověka zmocní jeho vnitřní stránka, nemůže tomu zabránit. Může zatít pěsti, může zachovat klid, ale stejně ho to drží.

Čtvrtý důležitý endopsychický faktor je to, čemu říkám invaze. Zde má strana stínu, nevědomá strana plnou moc, takže může vpadnout do vědomého stavu. Potom je vědomé ovládání na nejnižší úrovni. To jsou okamžiky v lidském životě, které nemusíte nutné nazývat patologickými; jsou patologické pouze ve starém smyslu slova, kdy patologie znamenala vědu o vášních. V tom smyslu je můžete nazvat patologickými, ale je to opravdu mimořádný stav, v kterém je člověk uchvácen svým nevědomím a kdy z něho může vyjít cokoliv. Člověk může ztratit rozum více či méně normálním způsobem. Nemůžeme se například domnívat, že případy, které znali dobře naši předkové, byly abnormální, poněvadž jsou to zcela normální jevy mezi primitivy. Ti mluví o ďáblovi nebo o upírovi či o duchovi, který vstoupil do člověka, nebo o jeho duši, která ho opustila, o jedné z jeho oddělených duší-často mají dokonce až šest duší. Když ho opustí jeho duše, je ve změněném stavu, protože je pojednou zbaven sám sebe; trpí ztrátou sebe. Je to věc, kterou můžete často pozorovat u neurotických pacientů. V určité dny nebo čas od času najednou ztratí svou energii, ztratí sami sebe a dostanou se pod zvláštní vliv. Tyto jevy samy o sobě nejsou patologické; patří k obvyklé feno- menologii člověka, avšak stanou-li se habituálními, hovoříme právem o neuróze. To jsou věci, které vedou k neuróze; ale jsou to také výjimečné stavy u normálních lidí. Mít přemáhající emoce není samo o sobě patologické, je to pouze nežádoucí. Nepotřebujeme vynalézat takové slovo jako patologický pro nežádoucí věc, protože na světě jsou také jiné nežádoucí věci, které nejsou patologické - jako například výběrčí daní.

Diskuse (1)

(Z knihy: Analytická psychologie - Její teorie a praxe - str. 15-33)