Tavistocké přednášky:

Přednáška: 1/ 2/ 3/ 4/ 5/

Diskuse: 1/ 2/ 3/ 4/ 5/

PŘEDNÁŠKA PÁTÁ

Předsedající (Dr. J. R. Rees):

Dámy a pánové,

povšimnete si, že úvodní poznámky předsedajícího se každý večer stávaly kratšími a kratšími. Včera byl profesor Jung uprostřed souvislého vyprávění a já myslím, že my všichni si přejeme, aby v něm dnes rovnou pokračoval.

PŘEDNÁŠKA PÁTÁ

Dámy a pánové,

pamatujete si, že jsem vám začal uvádět materiál týkající se toho snu. Jsem nyní uprostřed a ještě je toho hodně, co má přijít. Ale na konci včerejší přednášky mě Dr. Crichton-Miller požádal, abych mluvil o problému přenosu. To mně ukázalo něco, co se zdá mít praktický význam. Když pečlivě analyzuji takový sen a věnuji mu hodně práce, často se stává, že se moji kolegové diví, proč hromadím takové množství učeného materiálu. Myslí si: "Nu dobře, ukazuje to jeho zanícení a dobrou vůli něco ze snu udělat. Ale jaké je praktické využití všech těch paralel?" Nemám proti těmto pochybnostem vůbec nic. Ale právě jsem chtěl něco k tomuto problému říci a Dr. Crichton-Miller mne v tomto mém pokusu zachytil a položil mi otázku, kterou by dal každý praktický lékař. Praktičtí lékaři mají co činit s praktickými problémy, a ne s teoretickými otázkami; proto jsou vždy trochu netrpěliví, když se jedni o teoretická objasňování. Obzvláště jsou sužováni zpola zábavnými. zpola bolestnými, dokonce i tragickými problémy přenosu. Kdybyste byli trochu trpělivější, viděli byste, že jsem se zabýval právě materiálem. kterým může být přenos analyzován. Ale protože se tato otázka objevila, myslím, že bych měl spíše vyhovět vašemu přání a hovořit o psychologii a terapií přenosu. Ale je na vás, abyste si vybrali. Měl jsem pocit, že Dr. Crichton-Miller mluvil za většinu z vás. Je má domněnka správná?

Členové:

Ano.

Profesor Jung:

Myslím, že jste se rozhodli správně, protože budu-li hovořit o přenosu, budu mít příležitost se vrátit zpět k tomu, co jsem původně zamýšlel s analýzou toho snu. Obávám se, že nebudeme mít čas ji dokončit, ale myslím, že bude lépe, když začneme od vašich skutečných problémů a potíží.

Nikdy bych se nedal přinutit k tomu, abych vypracoval ten složitý symbolismus a pečlivé studium paralel, kdyby mne tak hrozně nezneklidňoval problém přenosu. Takže při probírání problému přenosu se otevře cesta k tomu druhu práce, kterou jsem se vám snažil popsat ve své včerejší přednášce. Na začátku jsem vám řekl, že mé přednášky budou ubohé torzo. Nejsem jednoduše schopen během pěti večerů, i když věci zhustím tak, jak jsem to udělal, podat vám úplný přehled toho, co bych měl říci.

Když hovoříme o přenosu, musíme nejdříve tento pojem definovat, abychom skutečně chápali, o čem mluvíme. Víte, že se slovo přenos - původně ražené Freudem - stalo hovorovým termínem; dokonce našlo svou cestu do širší veřejnosti. Obecně se tím myslí nevhodná závislost na někom, jakýsi přilnavý druh vztahu.

Výraz "přenos" (angl. "transference", pozn. př.) je překladem německého slova Übertragung. Doslovně znamená Übertragung: přenést něco z jednoho místa na druhé. Slovo Übertragung se také užívá v metaforickém smyslu k označení přenesení z jedné formy do druhé. Proto je v němčině synonymem se slovem Übersetzung - to znamená překlad (angl. translation).

Psychologický proces přenosu je specifickou formou obecnějšího procesu projekce. Je důležité spojit tyto dva pojmy a uvědomit si, že přenos je zvláštním případem projekce - aspoň já to tak chápu. Každý á samozřejmě právo užívat tohoto výrazu svým vlastním způsobem.

Projekce je obecný psychologický mechanismus, jenž přenáší subjektivní obsahy jakéhokoli druhu na objekt. Například když řeknu, "Tato místnost má žlutou barvu", je to projekce, protože na objektu samém žádná žlutá není; žlutá existuje pouze v nás. Jak víte, barva je náš objektivní prožitek. Stejně je tomu, slyším-li zvuk; je to projekce, protože zvuk sám o sobě neexistuje; je to zvuk v mé hlavě, je to psychologický jev, který projikuji.

Přenos je obvykle proces, jenž se odehrává mezi dvěma lidmi, a ne mezi lidským subjektem a fyzickým objektem, i když jsou zde výjimky, kdežto obecnější mechanismus projekce, jak jsme viděli, se může právě tak dobře vztahovat na fyzické objekty. Mechanismus projekce, jímž jsou subjektivní obsahy přenášeny na objekt a jeví se, jako by k němu patřily, není nikdy volním aktem, a přenos jako specifická forma projekce není z tohoto pravidla žádnou výjimkou. Nemůžete vědomě a záměrně produkovat, protože potom neustále víte, že projikujete své subjektivní obsahy, tudíž je nemůžete umístit do objektu, nebol víte, že ve skutečnosti patří k vám. Při projekci je zjevný fakt, se kterým jste konfrontováni v objektu, ve skutečnosti iluzí; ale vy se domníváte, že to, co v objektu pozorujete, není subjektivní, ale že je to něco, co objektivně existuje. Proto je projekce zrušena, když zjistíte, že zjevně objektivní fakta jsou ve skutečnosti subjektivními obsahy. Potom jsou tyto obsahy spojeny s vaší psychologií a nemůžete je už připisovat objektu.

Někdy si je člověk zřejmě zcela vědom svých projekcí, i když nezná jejich plný rozsah. A ona část, které si není vědom, zůstává nevědomá a jeví se stále, jako by patřila objektu. To se často stává v praktické analýze. Například řeknete: "Podívejte se, promítáte jednoduše obraz svého otce do toho muže nebo do mne", a domníváte se, že je to naprosto uspokojivé vysvětlení a úplně postačující k rozpuštění projekce. Možná, že je to uspokojivé pro lékaře, ale ne pro pacienta. Neboť je-li v té projekci ještě něco více, pacient bude v projekci pokračovat. Nezávisí to na jeho vůli; je to jednoduše jev, který se produkuje sám. Projekce je automatický, spontánní fakt. Je jednoduše zde; nevíte, jak se to děje. Prostě ji tam najdete. A toto pravidlo, jež platí obecně pro projekci, platí také pro přenos. Přenos je něco, co je prostě zde. Pokud vůbec existuje, je zde a priori. Projekce je vždy nevědomý mechanismus. proto ji vědomí nebo vědomé postřehnutí zničí.

Jak jsem již řekl, je přenos přesně vzato projekce, která se odehrává mezi dvěma jedinci a která zpravidla má emocionální a nutkavý ráz. Emoce samy o sobě jsou vždy v určité míře pro subjekt něčím, co je) uchvacuje a přemáhá, protože jsou to mimovolné, bezděčné stavy, které překonávají záměry já. Navíc lpí na subjektu a on je nemůže od sebe oddělit. Avšak tento bezděčný stav subjektu je současně produkován do objektu a tím se vytváří vazba, která nemůže být přerušena a má na subjekt nutkavý vliv.

Emoce se nedají oddělit jako ideje nebo myšlenky, protože jsou identické s určitými fyzickými stavy, a proto jsou hluboce zakořeněny v hmotné podstatě těla. Proto emoce produkovaných obsahů tvoří vždy jakési spojení, určitý druh dynamického vztahu mezi subjektem a objektem - a to je přenos. Přirozeně tato emocionální vazba nebo most či elastická struna může být - jak víte - pozitivní nebo negativní. Projekce emocionálních obsahů má vždy zvláštní vliv. Emoce jsou nakažlivé, protože jsou hluboce zakořeněny v sympatickém systému; odtud slovo "sympathicus" (řecky: sympaton - míti soucit, pozn. překl.). Jakýkoli proces emocionálního charakteru okamžitě vyvolá podobné procesy u jiných. Když jste v davu, který je pod vlivem nějaké emoce, určitě se dostanete do vlivu stejné emoce. Předpokládejme, že jste v zemi, kde se hovoří jazykem, kterému vy nerozumíte, a někdo řekne vtip a lidé se smějí; vy se pak idiotsky smějete také jednoduše proto, že se nemůžete zdržet smíchu. Také když jste v davu, jenž je politicky vzrušen nemůžete si pomoci, abyste nebyl vzrušen také, dokonce i když vůbec nesdílíte názory těch ostatních, protože emoce má sugestivní účinek. Francouzští psychologové se zabývali touto "contagion mentale" ("duševní nákazou") a existují o tomto předmětu některé velmi dobré knihy, zvláště Le Bonova The Crowd: A Study of the Popular Mind (česky: Duše davu, Praha 1947).

V psychoterapii sama skutečnost, že pacient má emoce, má vliv na lékaře, i když on sám se úplně distancuje od emočních obsahů pacienta. A je velkou chybou, jestliže si lékař myslí, že se nad to dokáže sám dostat. Nemůže udělat více než to, že si uvědomí skutečnost, že to má na něj vliv. Jestliže to nevidí, je příliš povznešen a nemluví k věci. Je to dokonce jeho povinnost akceptovat pacientovy emoce a obrážet je. To je důvod, proč odmítám dávat pacienta na pohovku a sedět za ním. Své pacienty dávám před sebe a mluvím k nim jako mluví jedna přirozená lidská bytost k druhé, projevuji se úplně a reaguji bez rezervovanosti.

Pamatuji se velmi dobře na jednu starší, asi osmapadesátiletou ženu rovněž lékařku- ze Spojených států. Přišla do Curychu ve stavu naprostého zmatku. Byla tak popletená, že jsem nejdříve myslel, že se napůl Zbláznila, dokud jsem nezjistil, že prošla analýzou. Vyprávěla mi určité věci, které ve svém zmatku udělala a bylo celkem zřejmé, že by tyto věci nikdy neudělala, kdyby její analytik byl lidská bytost a ne mystická šifra, která seděla za ní, příležitostně pronesla moudré slovo ž oblaků a nikdy neprojevila nějakou emoci. Takže se zcela ztratila ve svých vlastních mlhách a učinila některé pošetilé věci, kterým on mohl velmi lehce zabránit, kdyby se býval choval jako lidská bytost. Když mi to všechno vyprávěla, měl jsem přirozeně emocionální reakci a zaklel jsem či udělal něco podobného. Načež ona vystřelila ze své židle a vyčítavě řekla: "Ale Vy máte emoci!" Odpověděl jsem "Proč ne? Mám na emoci přece naprosté právo." "Ale jste analytik!", namítala. Řekl jsem, "Ano, jsem analytik a mám emoce. Myslíte si, že jsem idiot nebo katatonik?" "Ale analytici přece nemají žádné emoce." Poznamenal jsem, "Nuže, Váš analytik zřejmě neměl žádné emoce, a byl to - smím-li to tak říci blázen!" Tento jediný okamžik jí všechno vyjasnil. Řekla, "Díky bohu! Teď vím, kde jsem. Vím, že proti mně je lidská bytost, která má lidské emoce!" Má emocionální reakce jí dala orientaci. Nebyla myslící typ. byla citový typ, a potřebovala proto tento druh orientace. Ale její analytik byl člověk, jenž prostě myslel a existoval jen ve svém intelektu a neměl žádné spojení s jejím citovým životem. Byla vysoce emocionální sanguinický typ člověka, jenž potřeboval emocionalitu a citové gesto jiné lidské bytosti, aby se necítila osamělá. Jestliže máte léčit citový typ a vy hovoříte výlučně o intelektuálních záležitostech, je to stejné, jako kdybyste vy jako jediný intelektuál mluvil ke společnosti citových typů. Byl byste úplně ztracen; cítil byste se jako byste byl na severní točně, protože by vám nerozuměli, nikdo by nereagoval na vaše myšlenky. Všichni lidé by byli strašně milí - a vy byste se cítil úplně trapně, protože by nereagovali na váš způsob myšlení.

Člověk musí lidem vždy odpovídat v jejich hlavní funkci, jinak se nevytvoří žádný kontakt. Takže abych mohl ukázat svým pacientům. že jejich reakce dospěly do mého systému, musím sedět proti ním, aby mohli číst reakce v mém obličeji a viděli, že je poslouchám. Kdybych seděl za nimi, mohu zívat, mohu spát, mohu odbočit ve svých vlastních myšlenkách a mohu dělat, co chci. Nikdy nevědí, co se se mnou déle: a tak zůstávají v autoerotickém a izolovaném stavu, jenž pro normální lidi není dobrý. Samozřejmě kdyby se připravovali pro existenci jako poustevníci v Himálaji, bylo by to něco jiného.

Pacientovy emoce jsou vždy lehce nakažlivé a jsou velmi nakažlivé, jestliže obsahy, které pacient promítá do analytika, jsou identické s analytikovými vlastními nevědomými obsahy. Potom oba spadnou do stejné temné díry nevědomí a doslanou se do stavu participace. Je to jev, který Freud popsal jako protipřenos (angl. countertransference, něm. Gegenübertragung, pozn. př.). Skládá se ze vzájemné projekce a spoutání jeden druhého vzájemným nevědomím. Participace, jak jsem vám řekl, je charakteristická pro psychologii primitivů, to jest pro psychologickou úroveň, na níž neexistuje žádné vědomé rozlišení mezi subjektem a objektem. Obapolná nevědomost je ovšem velmi matoucí jak pro analytika tak pro pacienta; je ztracena veškerá orientace a taková analýza končí katastrofou.

Ani analytikové nejsou absolutně dokonalí a může se stát, že příležitostně jsou v určitých hlediscích nevědomí. Proto jsem již odedávna trval na tom, že by se analytici sami měli podrobovat analýze; měli by mít otce zpovědníka nebo matku zpovědnici. Dokonce i papež se musí přes veškerou svou neomylnost pravidelně zpovídat, a to ne nějakému monsignorovi nebo kardinálovi, ale obyčejnému knězi. Není-li analytik se svým nevědomím objektivně v kontaktu, není vůbec žádná záruka, že pacient nespadne do nevědomí analytika. Pravděpodobně všichni znáte určité pacienty, kteří disponují ďábelskou lstivostí při hledání slabého místa, zranitelného místa v analytikově psýché. K tomuto místu se snaží připoutat projekce ze svého vlastního nevědomí. Říká se obvykle, že je to charakteristické pro ženy, ale není to pravda, muži dělají přesně totéž. Vždy si najdou v analytikovi toto zranitelné místo a on si může být jistý, že kdykoliv se do něho něco dostane, bude to přesně v onom místě, kde je bez obrany. To je místo, kde je sám nevědomý a kde je schopen dělat přesně stejné projekce jako pacient. Pak nastává stav participace nebo přesněji řečeno stav osobní kontaminace skrze obapolnou nevědomost.

Existuje samozřejmě řada názorů na přenos a všichni jsme poněkud předpojatí definici, kterou nám dal Freud; existuje tendence myslet si. že je to vždycky záležitost erotického přenosu. Ale má zkušenost nepotvrdila teorii, že jsou produkovány výhradně erotické obsahy nebo infantilní záležitosti. Podle mé zkušenosti může být produkováno cokoliv a erotický přenos je pouze jednou z mnoha možných forem přenosu. V lidském nevědomí existují mnohé další obsahy, které mají tak vysoce emocionální povahu, a ty se mohou produkovat právě tak jako sexualita. Všechny aktivované obsahy nevědomí mají tendenci objevovat se v projekci. Je to dokonce pravidlo, že nevědomý obsah, jenž je konstelován, projeví se nejdříve jako projekce. Jakýkoliv aktivovaný archetyp se může objevit v projekci buď do nějaké vnější situace nebo do lidí nebo do okolností-zkrátka do objektů všeho druhu. Existují dokonce přenosy na zvířata a na věci.

Nedávno jsem měl zajímavý případ neobyčejně inteligentního muže. Vysvětlil jsem mu projekci, kterou "udělal"; promítal svůj nevědomý obraz ženy do skutečné ženy a sny ukazovaly velmi jasně, kde se právě skutečná osoba úplně odlišovala od jeho očekávání. "Sedělo to", byla to pravda. Potom řekl, "Kdybych to věděl před dvěma lety, ušetřil bych 40 000 franků!" Zeptal jsem se "Jak to?" "Nuže, kdosi mi ukázal starou egyptskou sochu a já jsem se do ní okamžitě zamiloval. Byla to egyptská kočka, opravdu nádherná věc." Okamžitě ji koupil za 40 000 franků a položil ji na okraj krbu ve svém přijímacím pokoji. Ale pak zjistil, že ztratil klid své duše. Jeho kancelář byla o poschodí níže a on musel téměř každou hodinu odskočit z práce, aby se mohl podívat na kočku a když uspokojil svou touhu, vrátil se zpět ke své práci jen proto, aby po nějakém čase šel opět nahoru. Tento neklid se stal tak nepříjemným, že umístil kočku na stůl přímo proti sobě - aby zjistil, že už vůbec nemůže pracovat! Potom ji musel zamknout do podkroví, aby se osvobodil z jejího vlivu a musel vzdorovat ustavičnému pokušení otevřít krabici a podívat se opět na kočku. Když pochopil svou obecnou projekci ženského obrazu - protože kočka samozřejmě symbolizuje ženu - celé kouzlo a fascinace sochou zmizely.

To byla projekce do fyzického objektu, jež přeměnila kočku v živou bytost, ke které se musel stále vracet, jako se někteří lidé vrací k analytikovi. Jak víte, analytik je často obviňován z toho, že má hadí oči, že magnetizuje nebo hypnotizuje lidi, že je nutí, aby se k němu vraceli, že je nenechává odejít. Existují některé výjimečně špatné případy protipřenosu, kdy analytik skutečně nemůže nechat pacienta odejít; ale obvykle jsou taková obvinění výrazem velmi nepříjemného druhu projekce, která se může dokonce vystupňovat k persekučním myšlenkám.

Intenzita přenosového vztahu odpovídá vždy důležitosti jeho obsahů pro subjekt. Jedná-li se o obzvláště intenzívní přenos, můžeme si být jisti, že obsahy projekce - jakmile jsou vyčleněny a uvědoměny - budou mít pro pacienta právě takovou důležitost, jako měl přenos. Když se přenos zhroutí, nezmizí do vzduchu; jeho intenzita nebo odpovídající množství energie se objeví na jiném místě - například v jiném vztahu nebo v jiné důležité psychologické formě. Protože intenzita přenosu je intenzívní emoce, která je opravdu vlastnictví pacienta. Když je přenos zrušen, všechna tato produkovaná energie se vrací zpět do subjektu a on pak disponuje pokladem, jenž byl předtím v přenosu jednoduše promarněn.

Nyní bychom měli říci několik slov o etiologii přenosu. Přenos může být zcela spontánní a nevyprovokovanou reakcí, něco jako "láska na první pohled". Samozřejmě přenos by se nikdy neměl chybně považovat za lásku; nemá totiž s láskou vůbec co činit. Přenos pouze zneužívá lásku. Může se zdát, jako by přenos byla láska a nezkušení analytici dělají chybu, že jej považují za lásku a pacient dělá stejnou chybu a říká, že je zamilován do analytika. Ale není vůbec zamilován.

Přenos může příležitostně vzniknout dokonce ještě před prvním pohledem to znamená před léčením nebo mimo ně. A když se to stane osobě, která potom nepřijde na analýzu, nemůžeme zjistit příčiny. Ale to vše tím více poukazuje na to, že to nemá vůbec co činit se skutečnou osobností analytika.

Jednou ke mně přišla dáma, kterou jsem viděl tři týdny předtím na společenské recepci. Dokonce jsem s ní ani nepromluvil, mluvil jsem pouze s jejím manželem a znal jsem ho dosti povrchně. Paní mi potom napsala o konzultaci, tak jsem ji objednal. Přišla a když byla ve dveřích mé ordinace, řekla "Nechci vstoupit." Odpověděl jsem "Nemusíte vstoupit; můžete samozřejmě odejít! Nemám absolutně žádný zájem na tom, abyste zde byla, nechcete-li sama přijít." Nato řekla "Ale já musím!" Odpověděl jsem "Já Vás nenutím." "Ale přinutil jste mě přijít." "Jak jsem to mohl udělat?" Myslel jsem, že je pomatená, ale nebyla vůbec pomatená, měla pouze přenos, který ji ke mně přitahoval. V mezidobí provedla určitý druh projekce a tato projekce měla pro ni tak vysokou emocionální hodnotu, že jí nemohla odolat; byla ke mně magicky přitahována, protože ta elastická struna byla pro ni příliš silná. průběhu její analýzy jsme přirozeně zjistili, jaké byly obsahy tohoto nevyprovokovaného přenosu.

Obvykle se přenos vytvoří teprve během analýzy. Velmi často je to způsobeno potížemi v navazování kontaktu, ve vytvoření emocionální harmonie mezi lékařem a pacientem - to jest to, co francouzští psychologové v dobách hypnotické a sugestivní psychoterapie nazývali "le rapport". Dobrý raport znamená, že lékař a pacient spolu dobře vycházejí, že dovedou spolu skutečně hovořit a že je mezi nimi určité množství vzájemné důvěry. V dobách hypnoterapeutů samozřejmě celý hypnotický a sugestivní účinek závisel na existenci nebo neexistenci raportu. Když je raport mezi analytikem a pacientem obtížné vytvořit kvůli osobnostním rozdílům, které brzdí terapeutický efekt, nedostatek kontaktu v analytické léčbě způsobuje, že nevědomí pacienta se snaží překlenout tuto vzdálenost vybudováním kompenzačního mostu. Protože zde není žádná společná půda, žádná možnost vytvořit nějaký druh vztahu, pokouší se zaplnit tuto mezeru vášnivý cit nebo se tuto mezeru snaží zaplnit erotická fantazie.

Stává se to často lidem, kteří obvykle odporují jiným lidem - buď proto, že mají komplex méněcennosti nebo kvůli megalomanii nebo z jiných příčin - a kteří jsou psychologicky velmi izolováni. Potom re strachu, že by se mohli ztratit, jejich povaha způsobí divoké úsilí emoci. aby se připoutali k analytikovi. Jsou zoufalí, že on jim snad také nebude rozumět; takže se snaží příznivě naladit buď okolnosti nebo analytika nebo svůj vlastní odpor jakýmsi druhem sexuální přitažlivosti.

Všechny tyto kompenzační jevy mohou být též obráceny a vztahují se právě tak na analytika. Předpokládejme například, že analytik má léčit ženu, jež ho nijak zvlášť nezajímá, ale najednou odhalí, že má o ní sexuální fantazie. Nepřeji analytikům, aby měli takové fantazie, avšak mají-li je, měli by si je pokud možno uvědomit, protože je to důležitá informace z jejich nevědomí, že jejich lidský kontakt s pacientkou není dobrý, že je tam narušení raportu. Proto analytikovo nevědomí vyrovnává nedostatek dosti dobrého lidského raportu tím, že mu vnutí fantazii, aby se překryla vzdálenost a vybudoval most. Tyto fantazie mohou být vizuální, může to být určitý cit nebo vjem - například sexuální vjem. Jsou nepochybně znamením toho, že analytikův postoj k pacientova Je špatný, že ho přeceňuje nebo podceňuje nebo mu nevěnuje náležitou pozornost. Náprava tohoto postoje může být také vyjádřena sny. Takže když se vám zdá o pacientovi, dávejte vždy pozor a snažte se postřehnout, zda vám sen ukazuje, kde snad děláte chybu. Pacienti jsou nesmírně vděční, když jste v tomto ohledu čestní a pociťují to velmi, když jste nečestní nebo nedbalí.

Měl jsem jednou velmi instruktivní případ. Léčil jsem mladou asi dvaadvacetiletou nebo čtyřiadvacetiletou dívku. Měla velmi zvláštní dětství; narodila se na Jávě ve velmi dobré evropské rodině a měla domorodou chůvu. Jak se to stává s dětmi narozenými v koloniích, dostaly se jí exotické prostředí a ta zvláštní, v tomto případě dokonce barbarská civilizace pod kůži a touto zvláštní atmosférou byl poněkud infikován celý emocionální a instinktivní život dítěte. Tato atmosféra je něco, co si běloch na Východě sotva kdy uvědomuje; je to psychická atmosféra domorodce ve vztahu k bělochovi, atmosféra intenzivního strachu - strachu z krutosti, z bezohlednosti a obrovské a záhadné moci bělocha. Tato atmosféra nakazí děti narozené na Východě; vplíží se do nich strach a naplní je podvědomými fantaziemi o krutosti bělocha a jejich psychologie se zvláštním způsobem překroutí a jejich sexuální život dopadne často špatně. Trpí nevysvětlitelnými nočními můrami a panickými pocity a nejsou s to se přizpůsobit normálním okolnostem, když jde o problémy lásky, sňatku a podobně.

To byl případ této dívky. Dostala se beznadějně na scestí a zapletla se do velmi rizikových erotických situací a získala velmi špatnou pověst. Osvojila si méněcenné způsoby chování; začala se malovat a pudrovat velmi nápadným způsobem, také začala nosit velké ozdoby, aby uspokojila primitivní ženu ve své krvi nebo spíše ve své kůži tak, aby se tato žena mohla připojit a pomohla jí žít. Protože nemohla a přirozeně ani nechtěla žít bez svých instinktů, musela dělat spoustu věcí, které ji přivedly velmi nízko. Například velmi lehce podlehla špatnému vkusu; nosila strašné barvy, aby uspokojila primitivní nevědomí v ní, aby se připojilo, když chtěla zaujmout muže. Její výběr mužů byl však přirozeně také pod úroveň a tak se dostala do příšerného zmatku. Její přezdívka byla "velká nevěstka z Babylónu". Všechno to bylo samozřejmě velké neštěstí pro jinak slušnou dívku. Když přišla za mnou, vypadala skutečně odpudivě odporně, takže jsem se cítil velmi rozpačitě kvůli svým vlastním dcerám, když byla v mé kanceláři asi hodinu. Řekl jsem, "Podívejte se, nemůžete prostě takhle vypadat, vypadáte jako ...", a řekl jsem něco velmi drastického. Byla z toho velmi smutná, ale nemohla si pomoci.

V té době jsem měl o ní tento sen: Byl jsem na nějaké hlavní cestě na úpatí vysokého kopce, na kopci bal zámek a v tom zámku vysoká věž, zámecká věž. Na vrcholku té vysoké věže byla lodžie, překrásné otevřené zařízení se sloupy a překrásnou mramorovou balustrádou a na té balustrádě seděla elegantní postava ženy. Vzhlédl jsem vzhůru - a musel jsem se podívat tak, ze jsem ještě potom cítil bolest v šíji - a ta postava byla má pacientka. Poté jsem se probudil a okamžitě jsem si pomyslel, "Nebesa! Proč mé nevědomí umístilo tu dívku tak vysoko?" A ihned mne napadla myšlenka, "Pohlížel jsem na ní zvysoka." Protože jsem si skutečně myslel, že je špatná. Můj sen mi ukázal, že to byla chyba, a já jsem věděl, že jsem byl špatný lékař. Příštího dne jsem jí proto řekl: "Zdál se mi o Vás sen, v němž jsem se musel na Vás dívat tak vysoko, že mě bolela šíje, a příčina této kompenzace spočívá v tom, že jsem se na vás díval zvysoka." Mohu vám říci, že top udělalo zázrak! Žádné další problémy s přenosem, protože jsem s ní jednoduše dobře vycházel a setkal se s ní na správné úrovni.

Mohl bych vám vypravovat o řadě takových informativních snů o lékařově vlastním postoji. A když se opravdu snažíte být na stejné úrovni s pacientem, ani příliš vysoko ani příliš nízko, když máte správný postoj, správné ocenění, potom budete mít mnohem méně problémů s přenosem. Neuchrání vás to úplně, ale určitě nebudete mít ty špatné formy přenosu, které jsou překompenzací za nedostatek raportu.

Existuje ještě jiný důvod pro překompenzování přenosem v případě pacientu s naprosto autoerotickým postojem; jsou to pacienti, kteří jsou uzavřeni v autoerotické izolaci a mají silné brnění nebo tlustou zeď a hradby kolem sebe. Přesto však mají zoufalou potřebu lidského kontaktu a přirozeně touží po nějaké lidské bytosti mimo tyto stěny. Ale nic pro to neudělají. Nepohnou ani prstem a ani nikomu nedovolí, aby se přiblížil a z toho postoje dostanou příšerný přenos. Takových přenosů se nelze dotýkat, protože pacienti jsou velmi dobře zajištěni ze všech stran. Naopak, když se snažíte něco s přenosem dělat, považují to za určitý druh agrese a brání se tím více. Takže musíte nechat tyto lidi škvařit se ve vlastním sádle, dokud toho nemají dost a dobrovolně nevyjdou ze své pevnosti. Samozřejmě, že si budou stěžovat na nedostatek vašeho porozumění a podobně, ale jediná věc, kterou můžete udělat, je být trpělivý a říci: "Podívejte se, Vy jste uvnitř, nic neprojevujete a dokud nic neprojevíte, já také nemohu nic udělat."

V takovém případě může přenos dosáhnout téměř bodu varu, protože jenom silný plamen přinutí tu osobu opustit svůj hrad. Samozřejmě, že to znamená velký výbuch; ale tento výbuch musí lékař snést klidně a pacient bude později velmi vděčný, že ho lékař nebral doslovně. Pamatuji si na případ jedné své kolegyně - a mohu vám o něm klidně vyprávět, protože ta kolegyně je již mrtva - jedné Američanky, která ke mně přišla za velmi složitých okolností. Ze začátku byla na koni. Víte, že v Americe existují podivné instituce, které se nazývají university a colleges pro ženy; v našem technickém jazyce je nazýváme líhně animů (animus incubators), a ty ročně produkují množství otřesných osob. Nuže ona byla takové ptáče. Byla "velmi kompetentní" a dostala se do nepříjemné přenosové situace. Byla analytička a měla případ ženatého muže, jenž se do ní šíleně zamiloval. Nebyla to ovšem láska, byl to přenos. Projikoval do ní, že ona si ho chce vzít, ale nechce připustit, že je do něho zamilovaná, a tak nešetřil prostředky na květiny a čokolády a parádu pro ni a nakonec jí hrozil dokonce revolverem. A tak musela okamžitě odjet a přišla za mnou.

Brzy se ukázalo, že nemá ani ponětí o citovém životě ženy. Byla v pořádku jako lékařka, ale cokoliv se týkalo sféry muže, bylo jí absolutně cizí. Byla dokonce blaženě neznalá mužské anatomie, protože na universitě, kde studovala, se pitvala pouze ženská těla. Dovedete si tudíž představit situaci, v níž jsem se ocitl.

Přirozeně jsem viděl, co přijde, a viděl jsem hned, proč ten muž padl do pasti. nebyla si sama sebe vůbec vědomá jako žena; byla jen mužským duchem s křídly vespod a celé ženské tělo neexistovalo; její pacient byl přirozeně přinucen mezeru zaplnit. Musel jí dokázat, že muž existuje a že muž má právo, že ona je žena a měla by ne něho reagovat. Byla to její neexistence jako ženy, která nalíčila past. Samozřejmě, že on byl stejně nevědomý, protože vůbec neviděl, že ona jako žena neexistuje. Vidíte, že on byl také takový ptáček sestávající jen z hlavy a křídel. Také nebyl muž. Často zjišťujeme, že Američané jsou strašně nevědomí sami sebe. Někdy si najednou sami sebe uvědomí a pak dostanete ty zajímavé příběhy o slušných mladých dívkách, jež se seberou a utečou s Číňany nebo s černochy, poněvadž u Američanů ona primitivní vrstva, s jejíž akceptací máme my poněkud problémy, je pro ně nepříjemná, protože je ještě níže. Je to stejný jev jako "stát se černým" nebo "stát se domorodým" v Africe.

Nyní se tito dva lidé dostali do strašné přenosové situace a člověk by mohl říci, že jsou oba úplně blázniví, a proto žena musela utéci. Léčení bylo samozřejmě naprosto jasné. Musela si uvědomit sama sebe jako ženu a žena si nikdy sama sebe neuvědomí do té doby, dokud nedokáže akceptovat fakt, že má své city. Proto její nevědomí zařídilo báječný přenos na mě, což ona samozřejmě nepřijala a já jsem jí to ani nevnucoval. Byla právě takovým případem úplné izolace a konfrontovat ji s jejím přenosem by ji pouze bývalo přinutilo do obranné pozice, která by samozřejmě pokazila účel léčby. Proto jsem o tom nikdy nemluvil a nechal jsem jen věci běžet a klidně pracoval na snech. Sny - jak to činí stále - nás nepřetržitě informovaly o pokroku jejího přenosu. Viděl jsem přicházet vyvrcholení a věděl jsem, že jednoho dne dojde k náhlé explozi. Samozřejmě, že bude trochu nepříjemná a velmi emocionální. jak jste možná sami zjistili z vlastni zkušenosti; předvídal jsem velmi sentimentální situaci. Nuže s tím se musíte prostě vyrovnat; nemůžete tomu zabránit. Po šesti měsících velmi klidné a pečlivé systematické práce se již nemohla zdržet a najednou téměř vykřikla, "Ale já Vás miluji!" A pak se zhroutila, klesla na kolena a počínala si velmi zmateně.

Takový okamžik musíte prostě vydržet. Je to opravdu strašné mít 34 let a najednou zjistit, že jste lidský. Pak vám to ovšem přijde jako velké sousto, a to sousto je často nestravitelné. Kdybych jí býval před šesti měsíci řekl, že přijde chvíle, kdy bude dělat vyznání lásky, vyskočila by do stropu. Byla ve stavu autoerotické izolace a vzrůstající plamen. stoupající oheň jejích emocí se nakonec propálil skrze zdi a přirozeně všechno vyústilo v jakýsi druh organické erupce. Ta událost zlepšila její stav a v té chvíli se vyřešila dokonce i přenosová situace v Americe.

Pravděpodobně si myslíte, že to všechno zní pěkně chladnokrevně. Ve skutečnosti můžete takovou situaci zvládnout slušně pouze tehdy, když se nechováte, jako byste byli nadřazeni. Musíte ten proces doprovázet a snížit své vědomí a vcítit se do situace, abyste se příliš nelišili od svého pacienta; jinak se cítí příliš trapně a bude mít potom ten nejhroznější odpor. Proto je velmi dobré mít v zásobě sentimenty, které si potom můžete dovolit využít při takové příležitosti. Samozřejmě, že to vyžaduje určitou zkušenost a rutinu, aby se udeřilo na správnou notu. Není to vždy lehké, ale člověk musí překlenout tyto trapné chvíle tak, aby pacientovy reakce nebyly tak špatné.

Zmiňoval jsem se již o další příčině přenosu, a tou je vzájemná společná nevědomost a kontaminace. Případ, o němž jsem vám právě vyprávěl, poskytuje příklad takové vzájemné nevědomosti. Kontaminace pomocí společné nevědomosti se stává pravidlem, jestliže má analytik nedostatek adaptace podobný jako pacient; jinými slovy, když je neurotický. Pokud je analytik neurotický, ať již je jeho neuróza dobrá nebo 'špatná, má někde otevřenou ránu, někde jsou otevřené dveře, které ^' nekontroluje a tudy se pacient dostane dovnitř a potom je analytik kontaminován. Proto je důležitým požadavkem, že by analytik toho měl o sobě vědět co nejvíce.

Vzpomínám si na případ mladé dívky, která, než přišla ke mně, byla u dvou analytiků a když ke mně přišla, měla identický sen, který měla, když byla u těch předešlých analytiků. Pokaždé měla na začátku analýzy zvláštní sen: Přišla na celnici a chtěla přejít, ale nemohla najít celnici, kde by měla proclít, co s sebou nesla. V prvním snu hledala hranici, ale nemohla k ní vůbec přijít. Z toho snu získala pocit, že nikdy bude schopna najít správný vztah ke svému analytikovi ale protože měla pocity méněcennosti a nedůvěřovala svému úsudku, zůstala něho a nic z toho nevzešlo. Pracovala s ním dva měsíce a potom odešla.

Potom šla k jinému analytikovi. Opět se jí zdálo, že přišla k hranici; byla tmavá noc a jediná věc, kterou byla s to vidět, bylo malé, slabé světýlko. Někdo řekl, že je to světlo o celnicí a ona se k ní snažila dostat. Po cestě šla z kopce a přes údolí. V hloubi údolí byl temný les a ona měla strach pokračovat, ale přesto jej prošla a najednou cítila, že někdo na ni v té tmě visí. Snažila se ho setřást, ale ten někdo se jí drže! ještě více a najednou zjistila, že je to její analytik. Stalo se to, že po třech měsících práce se u analytika vyvinul vůči ní silný protipřenos, což iniciální sen předvídal.

Když přišla ke mně - viděla mne předtím na jedné přednášce a rozhodla se pracovat se mnou - zdálo se jí, že přichází ke švýcarským hranicím. Byl den a viděla celnici. Přešla hranice a vešla do celnice a mm stál švýcarský celník. Před ní šla nějaká žena a on ji nechal projít: pak přišla řada na ni. Měla s sebou jenom malou tašku a myslela si, že projde nepozorovaně. Ale celník se na ni podíval a řekl: "Co máte v té tašce?" Ona řekla: ,.Ach, vůbec nic ", a otevřela ji. Celník do ní strčil ruku a vytáhl něco, co se pořád zvětšovalo a zvětšovalo, až z toho byly nakonec dvě celé postele. Jejím problémem bylo, že měla odpor k manželství; byla zasnoubená a nechtěla se kvůli určitým příčinám vdát a ty postele byly manželské postele. Vytáhl jsem z ní ten komplex a přiměl ji, aby si problém uvědomila; brzy poté se vdala.

Tyto počáteční sny jsou často velmi instruktivní. Proto se vždy nového pacienta ptám, když ke mně poprvé přijde: "Věděl jste již nějaký čas, že sem přijdete? Setkal jste se se mnou již někdy? Zdálo se Vám něco nedávno, snad poslední noc?" Protože stalo-li se to, poskytuje mi svrchovaně cennou informaci o svém postoji. A udržíte-li si úzký kontakt s nevědomím, jste s to rozlousknout mnohý těžký oříšek. Přenos je vždy překážka, není to nikdy výhoda. Léčíte navzdory přenosu, ne kvůli přenosu. Jiným důvodem přenosu, zvláště jeho špatných forem je provokace ze strany analytika. Musím bohužel říci, že jsou jistí analytikové, kteří pro přenos pracují, protože věří, i když nevím proč, že přenos je užitečná a dokonce nezbytná součást léčby; pacienti proto mají mít přenos. Samozřejmě, že je to naprosto scestná myšlenka. Často jsem měl případy pacientů, kteří ke mně přišli po předchozích analýzách a kteří byli asi po čtrnácti dnech téměř zoufalí. Věci se doposud vyvíjely velmi pěkně a já jsem byl plně přesvědčen, že případ dopadne dobře a najednou mi pacienti sdělili, že nemohou pokračovat a pak přišly slzy. Zeptal jsem se, "Proč nemůžete pokračovat? Nemáte peníze nebo co se děje?" Řekli, "Ach ne, to není příčina. Nemám přenos." Řekl jsem. "Díky bohu, že nemáte přenos! Přenos je nemoc. Mít přenos je nenormální. Normální lidé nikdy nemají přenosy." Analýza potom znovu klidně a pěkně pokračovala.

Nepotřebujeme přenos právě tak, jako nepotřebujeme projekci. Samozřejmě, že lidé je stejně mají. Mají vždy projekce, ale ne takového druhu, jaké očekávají. Přečetli si ve Freudovi o přenosu nebo byli u jiného analytika a bylo do nich napumpováno, že mají mít přenos, jinak se nikdy neuzdraví. To je naprostý nesmysl. Přenos nebo žádný přenos - to nemá co dělat s léčbou. Tyto projekce se vyskytují jen díky zvláštnímu psychologickému stavu a stejně jako jiné projekce rozpouštíme tím, že je učiníme vědomými, musí se přenos také zrušit uvědoměním. Když zde žádný přenos není, tím lépe. Získáte stejný materiál i tak. Není to přenos, jenž umožňuje pacientovi, aby odhalil svůj materiál; všechen materiál, který si můžete přát, dostanete ze snů. Sny přinesou vše, co je potřebné. Když pracujete pro přenos, velmi pravděpodobně jej vyprovokujete a výsledek analýzy bude špatný; protože přenos můžete vyvolat jen naznačováním špatných věcí, vzbuzováním očekávání, dáváním zastřených slibů, které nemáte v úmyslu dodržet, protože nejste s to. Nemůžete mít přece poměr s jedenácti tisíci pannami, a tak podvádíte lidi. Analytik nesmí být příliš přátelský, jinak se tím chytí; způsobí efekt, jenž překročí jeho možnosti. Nemůže zaplatit účet. když je mu předložen a neměl by vyvolávat něco, za co není ochoten zaplatit. I když analytik dokonce myslí, že to dělá pro dobro pacienta, je to velmi scestné a je to vždy velká chyba. Nechte lidi, kde jsou. Nezáleží na tom, zda analytika milují nebo ne. Nejsme všichni Němci, kteří chtějí být milováni, když vám prodají pár podvazků na ponožky. To je příliš sentimentální. Pacientův problém je naučit se správně, jak má žít svůj vlastní život a nepomůžete mu, když se do toho zapletete.

To jsou některé příčiny přenosu. Obecnou psychologickou příčinou projekce je vždy aktivované nevědomí, které hledá výraz. Intenzita přenosu je ekvivalentní významnosti projikovaného obsahu. Silný přenos prudkého charakteru odpovídá ohnivému obsahu; obsahuje něco důležitého, něco, co má pro pacienta vysokou hodnotu. Ale dokud je to produkováno, jeví se to tak, že analytik ztělesňuje tuto nejcennější a nejdůležitější věc. Nemůže si pomoci, že se ocitl v této nešťastné situaci, ale orosí tuto hodnotu vrátit pacientovi a analýza není skončena, dokud pacient tento poklad neintegroval. Takže když do vás pacient projikuje například spasitelský komplex, musíte mu vrátit přinejmenším nějakého spasitele - nechť by to znamenalo cokoliv. Ale vy tím spasitelem nejste, zcela určitě ne.

Projekce archetypické povahy znamenají pro analytika zvláštní obtíže. Každá profese s sebou nese své specifické nesnáze a nebezpečí analýzy spočívá v infikování přenosovými projekcemi, a to zvláště archetypickými obsahy. Když pacient předpokládá, že jeho analytik je splněním jeho snů, že není obyčejný lékař, ale duchovní hrdina, jakýsi spasitel, analytik samozřejmě řekne, "Jaký nesmysl! Je to chorobné. Je to hysterické přehánění." A přesto mu to zalichotí; je to přece příliš hezké. A navíc - má v sobě stejné archetypy. Takže si začne myslet: "Pokud jsou vůbec spasitelé, je docela dobře možné, že jsem jedním z nich," a připustí to, nejdříve váhavě a potom mu to bude stále jasnější, že je opravdu nějakým mimořádným jedincem. Pomalu je uchvácen a stává se výjimečným. Je nesmírně nedůtklivý, citlivý a možná se stane otravou v lékařských společnostech. Nemůže se již bavit se svými kolegy, protože je já nevím co. Stává se velmi nepříjemným nebo se straní lidské společnosti, izoluje se a je mu čím dál jasnější, že je opravdu strašně důležitý chlapík s obrovským duchovním významem, snad stejný jako mahátmové v Himálaji, a je zcela pravděpodobné, že též patří k velkému bratrstvu. A potom je pro svou profesi ztracen.

Máme velmi nešťastné příklady tohoto druhu. Znám řadu kolegů, kteří takto dopadli. Nebyli s to odolat neustálému náporu kolektivního nevědomí pacientů-případ za případem projikujících spasitelský komplex a náboženské očekávání a naději, že možná analytik se svým "tajným věděním" může vlastnit klíč, který Církev ztratila, a tak by jim mohl odhalit spásnou pravdu. Všechno je to velmi jemné a velmi ošidné pokušení a oni mu podlehli. Identifikují se s archetypem, objeví svou vlastní víru, a protože potřebují učedníky, kteří v ně uvěří, založí sektu.

Stejný problém platí také pro zvláštní potíže psychologů různých škol, když mají diskutovat o svých rozdílných pojetích rozumně, přátelským způsobem a pro tendenci typickou pro naše vědní odvětví uzavírat se do malých skupin a vědeckých sekt s vlastní vírou. Všechny tyto skupiny ve skutečnosti pochybují o své výlučné pravdě, a proto všichni sedí spolu a říkají tutéž věc tak dlouho, dokud jí nakonec neuvěří. Fanatismus je vždy příznakem potlačené pochybnosti. Můžete to studovat v historii Církve. V dobách, kdy Církev začíná kolísat, stává se její vystupování fanatické nebo vznikají fanatické sekty, protože musí být uhašena skrytá pochybnost. Je-li někdo opravdu přesvědčen, je naprosto klidný a může o svém přesvědčení diskutovat jako o svém osobním hledisku bez zvláštního odporu.

Je to typické profesionální riziko psychoterapeuta, že se psychicky infikuje a otráví projekcemi, jimž je vystaven. Musí se neustále střežit před inflací. Ale jed jej nezasahuje pouze psychologicky; může dokonce narušit jeho sympatický systém. Pozoroval jsem celou řadu zcela mimořádných případů fyzické nemoci mezi psychoterapeuty, nemoci, jež nezapadala do známé lékařské symptomatologie a kterou připisuji účinku tohoto neustálého náporu projekcí, od nichž analytik neodlišuje vlastní psychologii. Zvláštní emocionální stav pacienta má nakažlivý efekt. Dalo by se skoro říci, že vzbuzuje podobné vibrace v nervovém systému analytika, a proto - jako psychiatři - mají psychoterapeuti tendenci stát se trochu podivnými. Tento problém bychom měli mít na mysli. Zcela určitě to patří k otázce přenosu.

Máme nyní hovořit o terapii přenosu. Je to nesmírně složité a obtížné téma a obávám se, že vám budu říkat určité věci, které znáte právě tak dobře jako já, ale abych byl systematický, nemohu je pominout.

Je zřejmé, že přenos musí být zrušen a musí se s ním zacházet stejně, jako by to analytik dělal s každou jinou projekcí. Prakticky to znamená: musíte přimět pacienta k tomu, aby rozeznal subjektivní hodnotu osobních a neosobních obsahů svého přenosu. Neboť projikuje nejen osobní materiál. Jak jste právě slyšeli, obsahy mohou být právě tak dobře neosobní, to znamená archetypické povahy. Spasitelský komplex není určitě osobní motiv; je to celosvětové očekávání, myšlenka, kterou najdete na celém světě a v každé historické epoše. Je to archetypická představa magické osobnosti7.

Na začátku analýzy jsou přenosové projekce nevyhnutelným opakováním pacientových předchozích osobních zkušeností. V této fázi se musíte zabývat všemi vztahy, které měl pacient předtím. Máte-li například případ, který byl v mnoha zdravotnických zařízeních s typickými lékaři, jaké na takových místech najdete, bude pacient tyto zkušenosti produkovat do analytika; takže se budete muset nejdříve propracovat přes postavy všech těch kolegů v přímořských lázních a sanatoriích s enormními honoráři a nezbytným teatrálním vystupováním a pacient zcela přirozeně předpokládá, že jste také takový pták. Musíte se propracovat přes celou řadu lidí, jež pacient prožíval - lékaře, právníky, učitele na školách, strýce, bratrance, bratry a otce. A když jste prošli celým procesím a dostali se až do dětského pokoje, myslíte si, že nyní jste s tím hotovi, ale nejste. Je to, jako kdyby za otcem ještě někdo byl, a začnete mít dokonce podezření, že je promítán dědeček. Je to možné: nikdy jsem nevěděl, že je do mě produkován prapradědeček, ale vím o dědečkovi, který byl do mě produkován. Když jste se dostali až do věku nemluvněte, takže se málem díváte z druhé strany existence, pak jste vyčerpali všechny možnosti vědomí; a jestliže přenos zde navzdory všemu vašemu úsilí neskončí, je to kvůli projekci neosobních obsahů. Existenci neosobních projekcí rozeznáte podle zvláštní neosobní povahy jejich obsahů; jako například spasitelský komplex nebo archaický obraz Boha. Archetypický charakter těchto obrazů vytváří "magický", to znamená přemáhající účinek. S naším racionálním vědomím nejsme s to pochopit, proč by se to mělo stát. Bůh například je duch a duch pro nás není nic hmotného nebo dynamického. Ale když zkoumáte původní význam těchto výrazů, dostanete se k pravé podstatě základní zkušenosti a pochopíte, jak působí na primitivní psýché a podobným způsobem na primitivní psýché v nás. Duch, spiritus nebo pneuma opravdu znamená vzduch, vítr, dech; spiritus a pneuma jsou ve svém archetypickém charakteru dynamické a zpola hmotné síly; pohybují s vámi jako vítr, jsou do vás vdechovány a pak jste naduti, dochází u vás k inflaci.

Produkované archetypické postavy mohou mít právě tak dobře negativní charakter, jako obrazy čaroděje, ďábla, démonů, atd. atd. Ani analytikové nejsou v tomto ohledu úplně ohnivzdorní. Znám kolegy, kteří o mně produkují ty nejpodivuhodnější fantazie a věří, že jsem ve spojení s ďáblem a provozuji černou magii. A u lidí, jež nikdy předtím nepomysleli na to, že existuje taková věc jako ďábel, se objevují v přenosu neosobních obsahů nejneuvěřitelnější postavy. Projekce obrazů rodičovského vlivu se dá odstranit obvyklými prostředky normálního argumentování a zdravého rozumu; ale vliv neosobních obrazů nemůžete zničit pouze rozumem. Nebylo by to asi správné je zničit, protože jsou úžasně důležité. Obávám se, že - abych to mohl vysvětlit - se budu muset opět vrátit k historii lidské psýché.

Není novým objevem, že archetypické obrazy jsou produkovány. Skutečně musí být produkovány, jinak by zaplavily vědomí. Problémem je pouze mít formu, která by byla adekvátní schránkou. Ve skutečnosti existuje prastará instituce, která lidem pomáhá produkovat neosobní obrazy. Velmi dobře ji znáte; všichni jste pravděpodobně tou procedurou prošli, ale naneštěstí jste byli příliš mladí, abyste poznali její význam. Touto institucí je náboženské zasvěcení a u nás je to křest. Když má být uvolněn fascinující a jedinečný vliv rodičovských obrazů, aby dítě bylo osvobozeno od své původní biologické participace s rodiči, příroda - to znamená nevědomá příroda v člověku - vytvoří ve své nekonečné moudrostí určitý způsob iniciace - zasvěcení. Naleznete je u velmi primitivních kmenů - je to iniciace do mužství, do participace na duchovním a společenském životě kmene. V průběhu diferenciace vědomí prošla iniciace řadou změn ve své formě, až se u nás vypracovala na křesťanskou iniciaci křtem. Při křtu jsou potřební činovníci - kmotr a kmotra. Ve švýcarském dialektu je nazýváme jménem Boha - "Götti" a "Gotte". "Götti" je maskulinní forma a znamená zploditel; "Gotte" je ženská forma. Slovo "God" (angl.; něm. Gott) nemá nic společného s "good" (dobrý, pozn. překl.); znamená ve skutečnosti "Stvořitel", "Zploditel" (the Begetter pozn. překl.). Křest a duchovní rodiče ve formě kmotra a kmotry vyjadřují mystérium dvojitého zrození. Víte, že všechny vyšší kasty v Indii mají čestný titul "dvakrát zrozený". Býti dvakrát zrozen bylo také faraonovo privilegium. Proto najdete velmi často v egyptských chrámech vedle hlavní místnosti "komnatu zrození", e byly jedna nebo dvě místnosti vyhrazeny pro rituál. V nich je pisováno faraonovo dvojité zrození, jak se narodí tělesně jako lidská bytost z obyčejných rodičů, ale je také zrozen z boha a porozený bohyní. Marodí se jako syn člověka a boha.

Náš křest znamená odpoutání dítěte od pouhých přirozených rodičů a z přemáhajícího vlivu rodičovských obrazů. K tomuto účelu jsou biologičtí rodiče nahrazeni duchovními rodiči; kmotr a kmotra představují infercessio divina prostřednictvím Církve, která je viditelnou formou duchovního království. (Pozn. př.: intercedo, lat. vstoupiti mezi něco, býti mezi něčím, zakročiti; intercessio = zakročení; zprostředkování, zaručení.) V katolickém ritu dokonce do manželství-kde bychom předpokládali, že nejdůležitější je, aby právě tento jedinečný muž a tato jedinečná žena byli spojeni a konfrontování - zasahuje Církev; intercessio sacerdotis (zakročení, zprostředkování kněze, pozn. př.) zabraňuje bezprostřednímu kontaktu páru. Kněz reprezentuje Církev a Církev je vždy přítomna ve formě zpovědi, která je povinná. Tato intervence není způsobena zvláštní lstí Církve; je to spíše její velká moudrost a je to myšlenka sahající k samým počátkům křesťanství, že se neženíme a nevdáváme pouze jako muž a žena; bereme se a jsme oddáváni in Christo. Vlastním antickou vázu, kde je znázorněn sňatek z dob raného křesťanství. Muž a žena se vzájemně drží za ruku v rybě; ryba je mezi nimi a Ryba je Kristus. Tímto způsobem je pár spojen v Rybě. Jsou odděleni a spojeni Kristem; Kristus je mezi nimi, je představitelem síly, která má oddělovat člověka od pouhých přírodních sil.

Tento proces separace od přírody je prováděn v dobře známých iniciačních obřadech nebo pubertálních rituálech primitivních kmenů. Když se blíží puberta, jsou chlapci náhle odvoláni. V noci slyší hlasy duchů a řev vydávaný zvláštními nástroji (bullroarers-dřevěná prkénka uvázaná na struně, jimiž se točí rychle kolem hlavy, vydávají zvuk podobný řevu býka; pozn. překl.) a žádná žena nesmí vyjít z domu, jinak je okamžitě usmrcena. Potom jsou chlapci odvedeni do domu v lese, kde musí přestát různé kruté zkoušky. Nesmí promluvit; je jim řečeno, že jsou mrtví a pak je jim řečeno, že jsou znovuzrozeni. Dostanou nová jména, aby se dokázalo, že již nejsou stejné osobnosti jako předtím a tak již nejsou dětmi svých rodičů. Iniciace může jít dokonce tak daleko, že matky již nesmí se svými syny po jejich návratu mluvit, protože mladí muži už nejsou jejich děti. U Hotentotů dříve musel chlapec tu a tam mít jeden incestní styk s matkou, aby dokázal, že už není jeho matka, ale pouze žena jako ostatní.

Náš příslušný křesťanský obřad ztratil hodně ze své důležitosti; ale když studujete symboliku křtu, vidíte stále stopy původního významu. Naše komnata zrození je křtitelnice; je to ve skutečnosti piscina, rybníček, v němž je člověk jako malá rybka: je symbolicky utopen a pak znovuoživen. Je vám známo, že prvotní křesťané byli skutečně ponořováni do baptistéria, které bývalo mnohem větší, než je teď; v mnohých starých kostelích byla kaple určená ke křtění budova sama o sobě a byla vždy postavena na kruhovém půdorysu. V den před velikonocemi má katolická Církev zvláštní obřad pro svěcení křtitelnice, Benedictio Fontis. Obyčejná přírodní voda je zbavována všech příměsí zlých sil a přeměněna v znovuoživující a očisťující pramen života, neposkvrněné lůno božského zdroje. Potom kněz rozdělí vodu čtyřnásobným znamením kříže, třikrát na ni dýchne, třikrát do ní ponoří posvěcenou velikonoční svíci jako symbol věčného světla a současně jeho vzývání vyvolává sílu a moc Ducha svatého, aby sestoupil do křtitelnice. Z tohoto hierosgamos - posvátného sňatku mezi Duchem svatým a křestní vodou jako lůnem Církve - je člověk znovuzrozen do pravé nevinnosti nového dětství. Je z něho sňato poskvrnění hříchem a jeho přirozenost se spojí s obrazem Božím. Není již poskvrněn pouhými přírodními silami, je obnoven jako duchovní bytost.

Víme také o jiných institucích, jež vydělují člověka z přírodního stavu. Nemohu se tím zabývat příliš podrobně, ale když studujete psychologii primitivů, zjistíte, že všechny důležité životní události jsou spojeny se složitými ceremoniemi, jejichž účelem je odpoutat člověka od předešlé fáze existence a pomoci mu přenést jeho psychickou energii do další fáze. Když se nějaká dívka vdává, musí se odpoutat od rodičovských obrazů a neměla by být připoutána k projekci otcovského obrazu do svého manžela. Proto v Babylónu existoval zvláštní obřad, jehož účelem bylo oddělit dívku od obrazu otce. Je to ritus chrámové prostituce, v němž se dívky z dobrých rodin musely oddat cizinci, jenž navštívil chrám a pravděpodobně se již nikdy nevrátí, a strávit s ním noc. Známe podobnou instituci ze středověku, totiž ius primae noctis - právo první noci, které měl feudální pán vůči svým nevolníkům. Nevěsta musela strávit svou svatební noc s feudálním pánem. Rituálem chrámové prostituce byl vytvořen velmi působivý obraz, jenž kolidoval s obrazem muže, kterého si mladá žena hodlala brát, takže když se v manželství vyskytly obtíže - protože i v oněch dobách se občas vyskytovaly obtíže- regrese, jenž je přirozeným výsledkem, se nevracela k obrazu otce, ale k obrazu cizince, kterého kdysi jednou potkala, milence, jenž přišel z neznámých zemí. Nepadla tedy zpět do dětství, ale k lidské bytosti odpovídající jejímu věku a tak byla dostatečně ochráněna proti infantilní regresi.

Tento obřad ukazuje velmi krásné pozorování lidské psýché. Neboť v ženě je archetypický obraz milence ve vzdálené, cizí zemi, muže, jenž přijde přes moře, jednou se s ní setká a pak opět odejde. Znáte tento motiv z Wagnerova Bludného Holanďana a z Ibsenovy Paní z námoří. V obou dramatech hrdinka čeká na cizince, který má přijít zdaleka ze zámoří, aby s ní prožil velkou lásku. Ve Wagnerově opeře se hrdinka zamiluje do jeho skutečného obrazu a zná jej dokonce dříve, než on přijde. Hrdinka Ibsenovy Paní z námoří ho již jednou předtím potkala a má neustále nutkání chodit k moři a očekávat jeho návrat. V onom babylónském obřadu je tento archetypický obraz konkrétně prožíván, aby se žena odpoutala od rodičovských obrazů, jež jsou reálnými archetypickými obrazy, a tudíž jsou nesmírně silné. Napsal jsem malou knížku o vztazích mezi já a nevědomím, kde jsem popsal případ projekce obrazu otce u ženy, kterou jsem léčil a jak se tento problém potom vyvinul pomocí analýzy archetypického obrazu, jenž byl v základě tohoto otcovského přenosu.

První fáze léčení přenosu nezahrnuje jen to, že pacient pozná, že se dosud dívá na svět z hlediska jeslí, školní třídy a podobně, tedy projekcí a očekáváním všech pozitivních a negativních autoritativních postav své osobní zkušenosti; toto poznání se zabývá pouze objektivní stránkou. Aby se vytvořil skutečně zralý postoj, musí vidět subjektivní hodnotu všech těchto obrazů, jež se zdají mu působit obtíže. Musí je integrovat do své vlastní psychologie; musí zjistit, jakým způsobem jsou součástí jeho samého; jak například připisuje nějakému objektu pozitivní hodnotu, když ve skutečnosti je to on sám, kdo by mohl a měl tuto hodnotu rozvíjet. A stejným způsobem: když projikuje negativní kvality a proto nenávidí a zavrhuje objekt, musí odhalit, že projikuje svou vlastní inferiorní stránku, svůj stín, protože raději chce mít optimistický a jednostranný obraz sebe sama. Freud, jak víte, se zabývá pouze objektivní stránkou. Ale nemůžete pomoci pacientovi opravdu asimilovat obsahy jeho neurózy tím, že mu trpíte dětinský nedostatek odpovědnosti nebo tím, že rezignujete před slepým osudem, jehož je obětí. Jeho neuróza pro něj znamená, že se má stát celistvou, úplnou osobností, a to zahrnuje poznání a uznání celé své bytosti a zodpovědnost za celou svou bytost, za své dobré i špatné stránky, své superiorní stejně jako své inferiorní funkce.

Předpokládejme tedy, že projekce osobních obrazů byla probrána a dostatečně vyřešena, ale je zde stále přenos, který jednoduše nemůžete rozpustit. Potom přicházíme k druhé fázi terapie přenosu. Tou je rozlišeni osobních a neosobních obsahů. Osobní projekce, jak jsme viděli, musí být rozpuštěny; a mohou být rozpuštěny pomocí vědomého rozpoznání, uvědomění. Ale neosobní projekce nemohou být zničeny, poněvadž patří k strukturálním prvkům psýché. Nejsou to pozůstatky minulosti, z kterých se má vyrůst jsou to naopak účelné a kompenzatorní, vyrovnávací funkce, které jsou svrchovaně významné. Jsou důležitou ochranou proti situacím, v nichž by člověk mohl ztratit hlavu. V jakékoli panické situaci - ať již vnější nebo vnitřní-archetypy zasahují a umožňují člověku reagovat instinktivně adaptivním způsobem, jako kdyby tu situaci již odjakživa znal: reaguje způsobem, jakým lidstvo vždy reagovalo. Proto je tento mechanismus životně důležitý.

Rozumí se samo sebou, že projekce těchto neosobních obrazů do analytika musí být staženy zpět. Ale vy pouze rozpouštíte akt projekce a neměli byste a ani skutečně nemůžete rozpustiti její obsahy. Samozřejmě, že ani pacient nemůže asimilovat neosobní obsahy do své osobní psychologie. Skutečnost, že jsou to neosobní obsahy, je právě důvodem pro jejich projekci; člověk cítí, že nepatří do jeho subjektivní psýché, musí být umístěny někde mimo jeho já a pro nedostatek vhodné formy jsou umístěny do lidského subjektu jako jejich schránky. Proto musíte být nesmírně opatrní při zacházení s neosobními projekcemi. Bylo by například velkou chybou říci pacientovi: "Vidíte, promítáte do mně jednoduše obraz Spasitele. Jaký je to nesmysl očekávat spasitele a činit ě zodpovědným." Setkáte-li se s takovým očekáváním, berte je vážně; není to v žádném případě nesmysl. Celý svět má očekávání spasitele; jdete je všude. Podívejte se například na Itálii nebo na Německo. Anglii nemáte v současnosti spasitele a ve Švýcarsku nemáme žádného; ale nevěřím, že bychom se tak značně lišili od zbytku Evropy. Naše situace je poněkud jiná než situace Italů a Němců; jsou možná trochu méně vyvážení; ale i my bychom potřebovali jen málo. V těchto zemích máte spasitelský komplex jako masovou psychologii. Spasitelský komplex je archetypický obraz kolektivního nevědomí a to se zcela přirozeně aktivuje v epoše tak plné problémů a desorientace, jako je naše. V těchto kolektivních událostech pouze vidíme jako přes zvětšovací sklo, co se může také stát uvnitř jedince. Právě v takovém okamžiku paniky se kompenzační psychické prvky uvádějí do činnosti. Není to vůbec abnormální jev. Je to pro nás možná zvláštní, že by měly být vyjádřeny politickou formou. Ale kolektivní nevědomí je velmi iracionální a naše racionální vědomí mu nemůže diktovat, jak by se mělo projevovat. Je-li ponecháno úplně samo sobě, může být samozřejmě jako aktivace velmi destruktivní; může to být například psychóza. Proto byl vztah člověka ke kolektivnímu nevědomí vždy regulován; existuje charakteristická forma, kterou jsou vyjadřovány archetypické obrazy. Neboť kolektivní nevědomí je funkce, jež je neustále v činnosti a člověk s ní musí udržovat spojení. Jeho psychické a duchovní zdraví je závislé na spolupráci neosobních obrazů. Proto měl člověk vždy svá náboženství.

Co jsou náboženství? Náboženství jsou psychoterapeutické systémy. Co děláme my, psychoterapeuti? Pokoušíme se vyléčit utrpení lidské psýché, lidského ducha nebo lidské duše a náboženství se zabývají stejným problémem. Protože náš Pán sám je léčitel, je lékař; léčí nemocné a zabývá se souženími duše; a to je přesně to, co nazýváme psychoterapií. Není to hra se slovy, nazývám-li náboženství psychoterapeutickým systémem. Je to nejpropracovanější systém a je za ním velká praktická pravda. Mám pěkně rozsáhlou klientelu sahající přes několik kontinentů a tam, kde žiji, jsme prakticky obklopeni katolíky, ale během posledních třiceti let jsem neměl mezi svými pacienty více než asi šest praktikujících katolíků. Naprostá většina byli protestanté a židé. Jednou jsem rozeslal dotazník lidem, které jsem neznal s otázkou "Kdybyste měl psychologické potíže, co byste udělal? Šel byste k lékaři nebo byste šel za knězem či za farářem?" Nepamatuji si již přesná čísla, ale pamatuji si, že asi 20 % protestantů řeklo, že by šli za knězem. Zbytek byl velmi rozhodně proti knězi a pro lékaře a nejdůrazněji proti byli děti a příbuzní kněží. Odpověděl také jeden Číňan a vyjádřil to velmi hezky. Poznamenal, "Pokud jsem mladý, půjdu k lékaři a jsem-li starý, půjdu za filozofem." Ale asi 58 nebo 60 % katolíků odpovědělo, že by šli určitě za farářem. To dokazuje, že katolická církev, zejména se svým přísným systémem zpovědi a svým usměrňováním svědomí je terapeutická instituce. Měl jsem několik pacientů, kteří po mé analýze vstoupili do katolické církve, stejně jako jsem měl některé pacienty, kteří teď chodí do tzv. Hnutí oxfordské skupiny - s mým požehnáním! Myslím si, že je naprosto správné používat těchto terapeutických institucí, které nám dala historie a přál bych si, abych byl dosud ještě středověkým člověkem, jenž by se mohl připojit k takovému vyznání. Naneštěstí to vyžaduje poněkud středověkou psychologii a já nejsem dostatečně středověký. Ale z toho vidíte, že beru vážně archetypické obrazy a vhodnou formu pro jejich projekce, protože kolektivní nevědomí je skutečně závažný faktor lidské psýché.

Všechny ony osobní věci - jako incestní sklony a jiné dětinské projevy - jsou pouhý povrch; to, co nevědomí ve skutečnosti obsahuje, jsou velké kolektivní události doby. V kolektivním nevědomí jedince se připravuje historie; a když jsou archetypy aktivovány v řadě jedinců a dostanou se na povrch, ocitáme se uprostřed historie, jako jsme v ní v současnosti. Archetypický obraz, který tato chvíle vyžaduje, vstoupí do života a všichni jsou jím strženi. To je to, co vidíme dnes. Viděl jsem to přicházet; v roce 1918 jsem řekl, že plavá bestie" se převrací ve svém spánku a že se v Německu něco stane. Žádný psycholog tehdy vůbec nechápal, co jsem tím myslel, protože lidi jednoduše vůbec nenapadne, že naše osobní psychologie je jen tenká kůže, jen vlnka na oceáně kolektivní psychologie. Mocný faktor, faktor, jenž mění celý náš život, který mění povrch nám známého světa, jenž dělá historii je kolektivní psychologie a tato kolektivní psychologie se řídí zákony zcela odlišnými od zákonů našeho vědomí. Archetypy jsou velké rozhodující síly, ony způsobují skutečné události, a ne naše osobní úvahy a praktický intelekt. Před světovou válkou říkali všichni inteligentní lidé: "Nebudeme mít už žádnou válku, jsme příliš rozumní na to, aby se to mohlo stát a náš obchod a finance jsou mezinárodně propojeny tak, že válka absolutně nepřichází v úvahu." A potom jsme vyvolali a předvedli tu nejhroznější válku, jaká vůbec existovala. A nyní lidé začínají opět mluvit ty pošetilé řeči o rozumu a mírových plánech a podobných věcech: dělají se slepými tím, že lpí na dětinském optimismu - a jen se podívejte na skutečnost! Archetypické obrazy docela určitě rozhodují 0 osudu člověka. Rozhoduje nevědomá psychologie člověka, a ne to, co si myslíme a mluvíme v mozkové komůrce nahoře v podkrovní světničce.

Kdo by si byl v roce 1900 pomyslel, že o 30 let později se budou v Německu dít takové věci, jaké se tam dnes dějí? Uvěřili byste, že celý národ vysoce inteligentních a kultivovaných lidí může být uchvácen fascinující silou archetypu? Viděl jsem to přicházet a dovedu to pochopit, protože znám sílu kolektivního nevědomí. Ale na povrchu to vypadá jednoduše neuvěřitelně. Dokonce i moji osobní přátelé jsou fascinováni a když jsem v Německu, věřím tomu sám, chápu to všechno a vím, že to musí být tak, jak to je. Nedá se tomu odolat. Jde vám to pod pás, a ne do vaší mysli, váš mozek je prostě nanic, je zachvácen váš sympatický systém. Je to síla, která fascinuje lidi zevnitř, je to kolektivní nevědomí, jež je aktivováno, je to oživený archetyp, jenž je společný všem. A poněvadž je to archetyp, má historické aspekty a bez znalosti historie nemůžeme události pochopit. Je to německá historie, jež je dnes prožívána, stejně jako fašismus je živoucí italská historie. Nemůžeme se vůči tomu chovat jako děti tím, že máme intelektuální rozumné myšlenky a říkáme: to by nemělo být: To je právě dětinské. Toto je skutečná historie, to je to, co se skutečně děje s člověkem, co se vždy dělo a je to mnohem důležitější než naše malé osobní strasti a naše osobní přesvědčení. Znám velmi vzdělané Němce, kteří byli stejné rozumní, jako si myslím, že jsem já nebo jak si myslíte, že jste vy. Ale převalila se přes ně vlna a úplně odplavila jejich rozum a když s nimi mluvíte, musíte připustit, že s tím nemohli nic dělat. Uchvátil je nepochopitelný osud a nemůžete říci, zda je správný nebo špatný. Nemá to co činit s rozumným úsudkem, je to prostě historie. A když se přenos vašeho pacienta dotkne archetypů, dotýkáte se miny, která může explodovat, tak jak ji vidíme explodovat kolektivně. Tyto neosobní obrazy obsahují obrovskou dynamickou sílu. Bernard Shaw říká v Člověku a nadčlověku (Man and Superman): "Toto stvoření Člověk, jež je ve svých vlastních sobeckých záležitostech zbabělec až do morku kostí, bude pro myšlenku bojovat jako hrdina." Samozřejmě, že nebudeme nazývat fašismus nebo hitlerismus ideami. Jsou to archetypy, takže bychom řekli: Dejte lidem archetyp a celý dav se pohne jako jeden muž, nikdo mu neodolá.

Protože archetypické obrazy mají tuto obrovskou dynamickou sílu, nemůžete je "odargumentovat". Proto jediná věc, jež se dá dělat ve třen fázi terapie přenosu, je odlišit osobní vztah k analytikovi od neosobních faktorů. Je naprosto pochopitelné, že když jste pro pacienta pečlivě a čestně pracovali, má vás rád a protože jste na něm udělali kus slušné práce, máte ho rádi, ať už je to muž nebo žena. To je zcela samozřejmé. Bylo by svrchovaně nepřirozené a neurotické, kdyby pacient osobně alespoň trochu neuznal, co jste pro něho udělali. Osobní lidská reakce na vás je normální a rozumná, proto ji nechte být, zaslouží si, aby žila; není to již přenos. Ale takový postoj k analytikovi v lidské a slušné formě je možný jen tehdy, když není narušen nepoznanými neosobními hodnotami. To znamená, že na druhé straně zde musí být plné poznání významnosti archetypických obrazů, z nichž řada má náboženský charakter. Nezáleží na tom, zda se domníváte, má-li nacistická bouře v Německu náboženskou hodnotu či ne. Má. Nezáleží na tom, jestli si myslíte, že Ducej e náboženská postava nebo ne, protože je náboženská postava. V tyto dny můžete dokonce číst potvrzení v novinách, kde citují verš o římském cézarovi: Ecce deus, deus ille, Menalca. Fašismus je latinskou formou náboženství a jeho náboženský charakter vysvětluje, proč je celá věc tak úžasně uchvacující.

Důsledkem uznání důležitosti neosobních hodnot může být, že váš pacient vstoupí do nějaké církve nebo k nějakému náboženskému vyznání či k něčemu takovému. Jestliže není schopen pojmout svou zkušenost kolektivního nevědomí v rámci dané náboženské formy, pak začínají potíže. Potom nemají neosobní faktory žádnou nádobu a pacient spadne zpět do přenosu a archetypické obrazy zkazí lidský vztah k analytikovi. Potom analytik je spasitel nebo běda mu, není-li jím, když by měl být! Protože analytik je pouze lidská bytost; nemůže být ani spasitel ani nějaký jiný archetypický obraz, jenž je aktivován v pacientově nevědomí.

Ke zvládnutí tohoto nesmírně složitého a důležitého problému jsem vypracoval zvláštní techniku na vrácení těchto produkovaných neosobních hodnot zpět jedinci. Je to poněkud složitá technika a včera večer jsem vám právě chtěl něco z ní ukázat v souvislosti s oním snem. Nebol říká-li nevědomí, že pod křesťanským chrámem je tajná místnost se zlatou nádobou a zlatou dýkou, nelže. Nevědomí je příroda a příroda nikdy nelže. Zlato tam je, poklad a velká hodnota tam jsou.

Kdybych měl příležitost, pokračoval bych a pověděl vám něco o tom pokladě a o prostředcích, jak jej ochránit. A pak byste viděli zdůvodnění té metody, která umožňuje jedinci být ve spojení se svými neosobními obrazy. V této situaci na to mohu pouze upozornit a odkázat vás na své knihy, kde je další materiál.

Tuto čtvrtou fázi terapie přenosu nazývám objektivace neosobních obrazů. Je to podstatná část procesu individuace. Jejím cílem je oddělit vědomí od objektu tak, že jedinec již nevkládá záruku svého štěstí nebo dokonce svého života do faktorů, jež jsou mimo něj - ať jsou to osoby, myšlenky nebo okolnosti - ale dospívá k poznání, že vše záleží na tom, zda má poklad nebo ne. Dosáhne-li se vlastnictví toho zlata, je centrum přitažlivosti v jedinci a není již v nějakém objektu, na němž je závislý. Dosáhnout takového stavu odpoutání je cílem východních praktik a je to také cílem všech učení Církve. V různých náboženstvích je poklad produkován do svatých postav, ale tato hypostáze není již pro moderní osvícenou mysl možná. Velmi mnoho jedinců není již s to vyjádřit své neosobní hodnoty v historických symbolech.

Jsou proto postaveni před nutnost nalézt individuální metodu, kterou by neosobní obrazy dostaly formu. Neboť tyto obrazy musí získat formu, musí žít svůj charakteristický život, jinak je jedinec oddělen od základní funkce psýché a pak je neurotický, je dezorientován a v konfliktu sám se sebou. Ale je-li schopen objektivizovat neosobní obrazy a najít k nim vztah, je ve spojení s onou vitální psychologickou funkcí, o kterou se od úsvitu vědomí staralo náboženství.

Není možné, abych se tímto problémem zabýval detailně, a to nejen proto, že čas mé přednášky uplynul, ale i proto, že v rámci vědeckých koncepcí není zdaleka možné náležitě vhodně vyjádřit živoucí psychickou zkušenost. Vše, co můžeme racionálně říci o tomto stavu odpoutání, je, že jej vymezíme jako určitý druh centra uvnitř psýché jedince, ale ne uvnitř já. Je to ne-já centrum. Obávám se, že bych vám musel poskytnout dlouhé pojednání ze srovnávacího náboženství, abych vám plně vysvětlil, co myslím ne-já centrem. Tak se mohu pouze zmínit o existenci tohoto problému. Je to skutečně základní problém velkého množství jedinců, kteří přicházejí k analýze, a proto se musí psychoterapeut snažit nalézt metodu, kterou jim ho může pomoci vyřešit.

Jestliže použijeme takovou metodu, zvedneme pochodeň, kterou opustili naši staří kolegové v 17. století, když ji odložili, aby se z nich stali chemici. Do té míry, jak se my psychologové uvolňujeme od chemických a materiálních koncepcí psýché, přebíráme opět onu pochodeň a pokračujeme v procesu, jenž začal na Západě ve dvanáctém století - neboť alchymie byla dílem lékařů, kteří se zabývali duší.

Diskuse (5)

(Z knihy: Analytická psychologie - Její teorie a praxe - str. 145-175)