Transcendentní funkce:

Archetypový proces, který smiřuje protiklady a umožňuje přechod od jednoho zaměření nebo stavu k jinému. Je uváděna v činnost vždy, když se vědomí zabývá napětím protikladů. Nositeli takových protikladů jsou symboly. Transcendentní funkce se tedy objevuje ve snaze porozumět těžko postižitelnému smyslu představ a symbolů. Léčivý účinek funkce spočívá v překlenutí vědomí a nevědomí a v tom, že jedinci umožní překročit jednostrannost.

Psychologická transcendentní funkce vychází ze spojení vědomích a nevědomých obsahů.

Nevědomí se k vědomí chová kompenzačně nebo komplementárně.

Tento vztah vychází z toho že:

1. Obsahy vědomí mají podprahovou hodnotu, takže příliš slabé prvky zůstávají

v nevědomí.

2. Vědomí vyvíjí díky svým řízeným funkcím vůči veškerému materiálu, který se právě

nehodí, zábrany (což Freud označil jako cenzuru), čímž se tento nehodící materiál propadá do nevědomí

3. Vědomí vytváří momentální proces přizpůsobení, zatímco nevědomí obsahuje

všechen zapomenutý materiál individuální minulosti a zároveň všechny zděděné strukturální funkční stopy lidského ducha.

4. Nevědomí obsahuje fantazijní kombinace, které se dosud nedostali nad práh, ale

časem se za patřičných okolností mohou vynořit na světlo vědomí.

Určitost a zaměřenost je často porušena u neurotika, který se od normálního člověka odlišuje tím, že se jeho práh vědomí snadněji posune, jinými slovy, dělící stěna mezi vědomím a nevědomím je propustnější. Psychotik je ovšem zcela pod přímým vlivem nevědomí.

Protikladná pozice v nevědomí je neškodná tak dlouho, dokud nevykazuje vyšší energetické hodnoty. Jakmile však napětí protikladů při příliš velké jednostrannosti stoupne, protikladná tendence prorazí do vědomí, a to z pravidla právě v okamžiku, který je pro provedení zaměřeného procesu právě nejdůležitější. A tak se řečník přeřekne, právě když mu nejvíce záleží, aby neřekl nic hloupého. Tento okamžik je kritický, protože vykazuje nejvyšší energetické napětí, které při již existujícím náboji nevědomí snadno přeskočí a vyvolá nevědomý obsah.

Tendence nevědomí a vědomí jsou dva faktory, které společně tvoří transcendentní funkci. Nazývá se transcendentní, protože umožňuje přechod od jednoho postoje ke druhému organicky, tj. bez ztráty nevědomí.

V praxi tedy transcendentní funkci zprostředkovává pacientovi příslušně vzdělaný lékař, aby spojil vědomí a nevědomí a docílil tak nového postoje.

Jak jsme ji řekli, vědomé obsahy potřebujeme doplnit nevědomými. Kdyby byl vědomý postoj zaměřený jen v malé míře, mohlo by nevědomí vplynout úplně samo od sebe, což se právě děje všem lidem, u niž napětí vědomí patrně nedosahuje vyššího stupně - příkladem jsou primitivové. Chceme-li si u nich zjednat přístup k nevědomí, nepotřebujeme k tomu žádné zvláštní prostředky. V určitém smyslu je nepotřebujeme vůbec, neboť ten, kdo svou nevědomou stránku zná nejméně, je jí ovlivněn nejvíce. Není si toho však vědom. Nevědomí se života skrytě účastní vždy a všude; tuto spoluúčast není třeba hledat. To co je potřeba hledat, je uvědomění nevědomých obsahů, které se chystají proniknout do našeho jednání; můžeme tak zabránit tajnému vměšování nevědomí a jeho nežádoucím následkům.

Transcendentní funkce protikladů, to je střídání argumentů a afektů. Konfrontování pozice znamená napětí nabité energií, které vytváří něco živého, něco třetího, co není mrtvím plodem logiky, který odpovídá základnímu pravidlu tertium non datur“, nýbrž je to pohyb vpřed z uváznutí mezi protiklady, živý plod, který přináší nový stupeň bytí, novou situaci. Transcendentní funkce se projevuje jako schopnost sbližovat protiklady. Dokud mají k sobě daleko - přirozeně proto, abychom se vyhnuli konfliktu - nefungují a zůstávají mrtvé a nečinné.

(Z knihy: Výbor z díla II. Transcendentní funkce)

U normálního člověka působí transcendentní funkce výhradně v nevědomí, které nepřetržitě směřuje k vytváření psychické rovnováhy. ... Je dost normálních případů, u nichž za normálních okolností se vedle vědomé osobnosti náhle vynoří osobnost zcela protichůdného zaměření a vznikne mezi nimi konflikt.

Vezměte si například klasické podobenství o pokušení Krista. Tomu, kdo Krista pokouší, se říká ďábel; stejně by se však dalo říci, že jde o nevědomou touhu po moci, která se Kristovi zjevila v podobě ďábla. Obě strany se zviditelňují: světlá i temná. Ďábel Ježíše pokouší a vyzývá ho, aby se prohlásil za pána světa. Ježíš nechce tomuto pokušení podlehnout, a tu se objevuje, díky [transcendentní] funkci, která je výsledkem každého konfliktu, symbol, totiž představa nebeské říše, duchovního království namísto hmotného. V tomto symbolu jsou sjednoceny dvě věci: duchovní postoj Kristův a ďábelská touha po moci. Setkání Krista s ďáblem je proto klasickým příkladem transcendentní funkce. Zde se objevuje jako spontánní osobní zkušenost. Může se však stát i metodou: jestliže se totiž pomocí snů a jiných projevů nevědomí pátrá po tendencích, které jsou v rozporu s vědomou osobností. Pak je taková vědomá osobnost konfrontována s rozpornými postoji nevědomí. Konflikt, jenž z toho vzniká, vede - díky transcendentní funkci - k vytvoření symbolu, která obě rozporná stanoviska sjednotí. Symbol si nelze vědomě vybrat nebo zkonstruovat jej; je to zvláštní druh intuice čili zjevení. Transcendentní funkce je tedy metodou pouze v jednom ohledu, v druhém je spontánní zkušeností.

(Z knihy: Sto dopisů - str. 63-64)