Výpisy z knih:

Vzpomínky, sny, myšlenky C. G. Junga

C. G. Jung výbor z díla sv. VIII.

Duše moderního člověka

Tajemství zlatého květu

Analytická psychologie

Tajemno na obzoru

Člověk a duše

Sto dopisů

Vzpomínky, sny, myšlenky C. G. Junga

Vše, co je v nevědomí, se chce stát událostí, a také osobnost se chce rozvinout ze svých nevědomích podmínek a prožívat se jako celost.

Život člověka je pozoruhodně nejistý a záhadný pokus. Jen číselně je to ohromný jev. Je tak prchavý, tak nedostatečný že je takřka zázrak, když něco může existovat a rozvíjet se.

Skutečné poznání spočívá na jakémsi instinktu či na participation mystique /mystické účastenství/ s ostatními. Dalo by se říci, že to jsou oči pozadí duše, které se dívají v neosobním aktu nazírání.

Svět je jistě nesmírně krásný, ale právě tak je i strašný.

… život je zrozením k smrti.

… člověk nemůže Boha dokázat, neboť jak by mohl například mol šatní, který žere australskou vlnu, dokázat druhým, že existuje Austrálie?

Lidé upadají do stavů rozčílení, když něco nechápou.

…, že vnitřní říše světla je ve světle vědomí obrovským stínem, … : totiž onen chladný stín údivu a odcizení, který padl na lidi pokaždé, když se narazí na cokoli, co připomíná říši nitra.

Můžeme se snad po celý život domnívat, že se řídíme svou vlastní hlavou, a nikdy neobjevíme, že jsme byli v podstatě statisty na scéně divadla světa.

Bez duše by neexistovalo ani vědění, ani poznání.

Člověk je koneckonců jakousi událostí, která sama sebe neposuzuje, nýbrž je spíše – v dobrém i ve zlém – ponechána soudu jiných.

Psychologická pravda je platná jen tehdy, lze-li ji též obrátit.

Duše je značně komplikovanější a nepřístupnější než tělo. Je takříkajíc jednou polovinou světa, která totiž existuje jen potud, pokud je si jí člověk vědom.

Má-li někdo neurózu, je pochopitelné, že prodělává analýzu, je-li však normální, není k tomu nijak nucen.

Často se stává že ženy, které muže skutečně nemilují, jsou žárlivé a narušují jeho přátelství. Chtějí, aby jim patřil celý, poněvadž mu samy nepatří. Jádrem každé žárlivosti je nedostatek lásky.

… lidé se často stávají neurotickými, když se spokojují s nedostačujícími nebo klamnými odpověďmi na otázky života.

Když jde o vnitřní prožívání, o to co je nejosobnější, pak to připadá většině lidí strašně zvláštní a mnozí před tím prchají.

Neexistuje žádná horší zahořklost než zahořklost člověka, který je svým vlastním nejhorším nepřítelem.

Duchovní kyvadlo se pohybuje mezi smyslem a nesmyslem, a ne mezi správným a nesprávným.

… v duši existují věci, které nevytvářím já, nýbrž; které vytvářejí samy sebe a mají svůj vlastní život.

Odlož, co máš, a obdržíš.

… žádný sebedokonalejší jazyk nenahradí život. Když se pokouší život nahradit, zahubí nejen sám sebe, nýbrž i život.

Jak bezútěšný by byl svět bez odchylek od pravidel.

Jako zraňující sám sebe zraňuje, tak i léčící sám sebe léčí.

Bdění znamená vnímat skutečnost. Sen tedy představuje jakousi situaci, jež je ekvivalentní skutečnosti, a v ní vytváří jakýsi druh probuzení.

… budoucnost se v nevědomí dlouho připravuje, a proto ji mohou jasnozřivý lidé vytušit už dlouho předem.

… naše víra v pokrok je v nebezpečí, že se oddá o to dětinštějším snům o budoucnosti, čím více vytlačí naše vědomí z minulosti.

V živoucí psychické struktuře nic neprobíhá jenom mechanickým způsobem, nýbrž vše se děje v ekonomii celku, vše se vztahuje k celku, to znamená, že je to účelné a má to smysl.

Všechno, co mě na druhém irituje, může posloužit k poznání mne samého.

Nemohu být osvobozen od ničeho, co nemám, čeho jsem se nedopustil, nebo co jsem nezažil. Skutečné osvobození je možné jen tehdy, když jsem vykonal to, co jsem mohl udělat, když jsem se úplně obětoval a úplně účastnil. Jestliže se vyhnu účastenství, amputuji si do jisté míry příslušnou část duše.

Touha po světle je touhou po vědomí.

Člověk který neprošel peklem svých vášní, je také nikdy nepřekonal.

… lidé jsou v dnešní době většinou výlučně identifikováni se svým vědomím a mylně si představují, že jsou jen to, co sami o sobě vědí.

To, co se děje člověku, když integruje do vědomí obsahy, jež byly předtím nevědomé, se dá asi stěží popsat slovy. Můžeme to jen zakusit. Je to subjektivní záležitost, která je mimo diskusi: mám pak o sobě určitou představu, a ta je pro mě skutečností, o níž pochybovat není ani možné, ani rozumné – stejně tak mají druzí určitou představu o mně, a to je rovněž skutečnost, o níž nelze pochybovat.

… pokud jde o nevědomí, potřebujeme ještě mnohem více zkušeností, dříve než se rozhodneme pro nějaké teorie.

Čím více převládá kritický rozum, tím chudší se stává život, avšak čím více jsme schopni uvědomit si nevědomí, čím více jsme schopni učinit vědomým mýtus, tím více integrujeme život.

Dotkne-li se člověk zla, existuje naléhavé nebezpečí, že mu propadne.

Každá forma náruživosti škodí, lhostejno, zda jde o alkohol nebo morfium nebo idealismus.

Morální hodnocení vždy spočívá na mravním kodexu, který se nám jeví jistý a předstírá, že přesně ví, co je dobré a co je zlé.

Kdo chce získat odpověď na aktuálně nastolený problém zla, potřebuje v první řadě důkladné sebepoznání, tj. co možná nejlepší poznání své celosti. Musí bez slitování vědět, jakého dobra je schopen a jakých hanebných činů je s to, a musí se mít na pozoru, aby jedno nepovažoval za skutečné a druhé za iluzi. Obojí je skutečně pravdivé jako možnost a člověk neujde zcela ani jednomu, ani druhému, chce-li žít bez sebeobelhávání a sebeklamu.

Instinkty jsou a priori existující dynamické faktory, na niž nakonec závisí etická rozhodnutí našeho vědomí.

člověk nemá žádnou imaginaci, pokud jde o zlo, ale tato imaginace má nás.

Zlo se dnes stalo viditelnou velmocí: jedna polovina lidstva se opírá o doktrínu fabrikovanou lidskými vymyšlenostmi, druhá polovina trpí nedostatkem mýtu přiměřeného situaci.

Nesmyslnost brání plnosti života, a znamená proto nemoc. Smysl činí snesitelným mnohé, snad vše.

Všechno totiž, v čem se projevuje jiná vůle, je látka, kterou formoval člověk, je to jeho myšlení, jeho slova, jeho obrazy a veškerá jeho omezení. Proto také vztahuje všechno na sebe, když neobratně začíná psychologicky myslet a domnívá se, že všechno pochází z jeho záměru a z něho samého.

Jako všechna energie pochází z protikladu, má i duše vnitřní polaritu jako trvale nutný předpoklad životnosti.

To, že nějaké já bylo vůbec možné, pochází zřejmě z toho, že všechny protiklady mají tendenci se vyrovnávat.

Opravdové skutečnosti se nezmění, dá-li se jim jiné jméno. Dotkne se to mocně jen nás samých.

… změnou názvu jsme ze skutečnosti nic neodstranili, nýbrž jsme k tomu nanejvýš zaujali opačný postoj, jestli nové jméno implikuje popírání, naopak pozitivní označení nepoznatelného má za účinek, že v nás navozuje příslušný pozitivní postoj.

Psýché – Ať už sama o sobě vypoví cokoli, nikdy nepřekročí sebe samu. Všechno chápání a vše, co bylo pochopeno, je o sobě psychické, a potud jsme beznadějně uzavřeni ve výlučně psychickém světě.

Člověk jako část celek nechápe. Je mu podřízen. Může vyslovit souhlas nebo se vzbouřit, avšak stále je do celku zahrnován a v něm uzavřen.

Bůh například znamená jednak nevyjádřitelné ens potentissium /všemohoucí bytost/, jednak vysoce nezpůsobilé naznačení a výraz lidské nemohoucnosti a bezradnosti, tedy zážitek nejparadoxnější povahy.

Bez reflektujícího vědomí člověka je svět gigantickou nesmyslností, neboť člověk je podle naší zkušenosti jedinou bytostí, která může vůbec zjistit smysl.

Smysluplnost se zdá vždy zprvu nevědomá, a může být proto odhalena jen post hoc’ proto také existuje stále nebezpečí, že smysl se vkládá tam, kde nic takového neexistuje.

To, co je osobní, ruší právě občas objektivitu.

Rozhodující otázka pro člověka zní: Vztahuješ se k nekonečnu, nebo ne? To je kritérium jeho života. Jen když vím, že nekonečné je podstatné, nezakládám svůj zájem na nicotnostech a na věcech, které nemají rozhodující význam. Když to nevím, pak naléhavě trvám na tom, že něco ve světě znamenám kvůli té nebo oné vlastnosti, kterou chápu jako své osobní vlastnictví. Tedy třeba kvůli svému nadání nebo své kráse. Čím více člověk trvá na klamném vlastnictví a čím méně je mu zřejmé to podstatné, tím neuspokojivější je jeho život. Cítí se omezen, poněvadž má omezené úmysly, a to vytváří závist a žárlivost. Když chápeme a cítíme, že jsme už v tomto životě napojeni na nekonečno, mění se naše přání a náš postoj. Koneckonců znamenáme něco jen kvůli tomu podstatnému, a jestli to nemáme, promarnili jsme život. Také ve vztahu k druhému člověku je rozhodující, zda se v něm ono nekonečné vyjadřuje, nebo ne.

Citu pro nekonečné dosahuji však jen tehdy, jsem-li omezen na krajnost. Největší omezení člověka je bytostné Já; projevuje se to v zážitku já jsem jen to!“. Jen vědomí mého nejtěsnějšího omezení v bytostném Já je napojeno na neomezenost nevědomí. V tomto uvědomění se zakouším zároveň jako omezený i věčný, jako jedno i druhé. Tím, že jsem si vědom jedinečnosti ve své osobní kombinaci, tj. že jsem v posledku omezen, mám možnost uvědomit si také to, co je nekonečné. Avšak jen tehdy.

V epoše, která je výlučně zaměřena na rozšíření životního prostoru jakož i rozmnožování racionálního vědění, je nejvyšším požadavkem být si vědom své jedinečnosti a omezení. Jedinečnost a omezenost jsou synonyma. Bez nich neexistuje žádné vnímání nekonečného, a proto ani uvědomování, nýbrž pouze bludná identita s nekonečným, která se projevuje v opojení velkými čísly a neomezenou politickou mocí.

Naše doba přesunula veškerý důraz na vezdejšího člověka, a tím zavinila démonizaci člověka a jeho světa. Nástup diktátorů a veškeré bídy, kterou to přineslo, pochází z toho, že člověku byla krátkozrakostí všech rozumářských mudrlantů uloupena věčnost, onen svět. Tak jako věčnost padl i člověk za oběť neuvědomění. Úkolem člověka by totiž zcela naopak mělo být, aby si uvědomoval to, čím naň naléhá nevědomí, místo aby si toho naléhání dále nebyl vědom nebo s ním byl nadále identický. V obou případech by se zpronevěřil svému určení, totiž aby vytvářel vědomí. Pokud jsme s to poznat, je jediný smyslem lidské existence zažehávat světlo v temnotách pouhého bytí. Dokonce lze předpokládat, že tak jako na nás působí nevědomí, tak i rozmnožení našeho vědomí působí na nevědomí.