Výpisy z knih: 

Vzpomínky, sny, myšlenky C. G. Junga

C. G. Jung výbor z díla sv. VIII.

Duše moderního člověka

Tajemství zlatého květu

Analytická psychologie

Tajemno na obzoru

Člověk a duše

Sto dopisů

Tajemno na obzoru

… vědomá fantazie produkuje spekulativní domněnky a klamné pověsti a nevědomá fantazie pak dodává mytologické pozadí, které k těmto vzrušujícím pozorováním patří.

Mýtus je totiž v podstatě produktem nevědomého archetypu, a proto symbolem, jenž vyžaduje psychologickou interpretaci. Vždyť pro primitiva může jakýkoli předmět – například odhozená plechovka od konzervy – dostat náhle význam fetiše, a tento účinek vůbec nevyplývá z vlastností plechovky, nýbrž je to spíše psychický produkt.

Lidská psýché je přes svou vynikající schopnost vědomí a učení přírodním fenoménem, jako psýché zvířat, a spočívá na vrozených instinktech, které s sebou přinášejí specifickou dědičnost druhu. Libovůle, záměr jsou stránkami psýché, které byly, stejně jako všechny osobní odlišnosti, získány pozdě a vděčí za svou existenci uvědomělosti, jež se vymanila z pouhé instinktivnosti.

Racionalismus a banalizování jsou v podstatě následky přesycené potřeby podnětů, jež je příznačná pro městské populace. Obyvatelé měst hledají umělé senzace, aby unikli své banalitě, kdežto osamělý člověk je nehledá, nýbrž ony jej navštěvují, aniž chce.

V náboženském zážitku se člověk setkává s duševní převahou Jiného.

Ať už je skutečnost duše utvářena jakkoli, zdá se, že je totožná se skutečností života, a navíc se zdá, že je ještě ve vztahu se zákony utváření anorganického světa. A konečně má vlastnost, kterou bychom si nejraději přáli ignorovat, totiž onen faktor, který relativizuje prostor a čas a o jehož pochopení se snaží parapsychologie.

… vědomí se svou kaleidoskopickou těkavostí spočívá, jak víme díky objevu nevědomí, na tak říkajíc statistických nebo přinejmenším vysoce konzervativních základech instinktů a jejich specifických formách – archetypech.

…, co se od opravdového symbolu očekává, (je) že vyjadřuje a oslovuje téměř celého člověka.

… naše technická fantazie tak jako tak pokulhává za fantazií přírody. Všechny věci známé naší zkušenosti podléhají gravitaci až na jednu velkou výjimku, kterou je psýché Ona je dokonce zkušeností beztíže samé. Psychický objekt a gravitace jsou podle našeho vědění nesouměřitelné. Zdají se být principiálně rozdílné. Psýché reprezentuje jediný nám známý protiklad gravitace. Je antigravitací ve vlastním slova smyslu.

Zdá se, že sestoupení dolů vyžaduje vedení, protože lidem nepřipadá snadné sestoupit ze své výše dolů a tam také zůstat. Bojíme se v první řadě ztráty sociální prestiže a dále máme strach, že přijdeme o mravní sebevědomí, kdybychom si museli přiznat své vlastní nedostatky. Proto se v tak úžasné míře vyhýbáme sebekritice, kážeme druhým lidem a o sobě samých nevíme nic. Jsme rádi, že nemáme žádné sebepoznání, neboť pak nic neruší růžovou aureolu iluzí. To dole je půda skutečnosti, která přes všechny sebeklamy existuje a působí.

… že neuvědomělost nejenže není omluvou, ale je jedním z nehorších hříchů. Před lidským soudem může snad uniknout trestu, o to nemilosrdněji se však pomstí příroda, která si nedělá starosti s tím, zda si je člověk vědom nějaké viny či nikoli.

Každý zdánlivý nebo skutečný pokrok závisí na zkušenosti a znalosti fakt a jejich zjišťování je jak známo jedním z nejtěžších úkolů.

Smrt je velký dovršitel, který dělá pod bilancí lidského života svou neúprosnou konečnou čáru. V ní je teprve – Ať je tomu jakkoli – dosaženo celosti.

Velebit kolektivní ideály a spolupůsobit u velkých organizací se pokládá za samozřejmé, ba okázale záslužné, třebaže tyto organizace patří k hrobařům individua. Skupina má vždy poněkud menší hodnotu nežli je průměr jejích jednotlivých členů, a skládá- li se z většiny zbabělců a ničemů, co potom? Pak ani ideály, které hlásá, nestojí za nic. I správný prostředek v rukách zlého člověka působí opačně, říká jedna moudrá čínská průpověď.

… úzkost je přiznáním poraženosti, která vyděšena chaosem touží po pevnější a srozumitelnější skutečnosti, po kontinuitě toho, co existuje, a po naplněnosti smyslem, tj. po kultuře.

Protiklad existuje jen tam, kde jsou dvě existence navzájem v rozporu, a nikoli tam, kde jedno je a druhé není, anebo kde existuje jen jednostranná závislost, kde má podstatu jen dobro, ale nikoli zlo.

… náš obraz světa odpovídá skutečnosti jen tehdy, když v něm má své místo i to, co je nepravděpodobné.

Osobní komplexy vznikají tam, kde dochází ke kolizím s instinktivní dispozicí. Jsou to body sníženého přizpůsobení, jejichž citlivost vyvolává afekty, a jsou to právě tyto afekty, které civilizovanému člověku snímají z tváře masku přizpůsobenosti.

Proti horizontále vědomí světa, které si je bez ohledu na psychické obsahy vědomo jen těles v pohybu, vystupuje jiný řád bytí, dimenze duševna, neboť vše co o něm s určitou jistotou dokážeme vypovědět, se týká psychična, ať již je to na jedné straně matematicky abstraktní, nebo na druhé straně bájné a mytologické.

…, že existuje jenom jedna pravda, která se ovšem vyslovuje mnoha jazyky, a že je to jen nedostatečnost našeho rozumu nedokážeme-li to stále ještě pochopit. Nikdo není jako Bůh, aby sám znal pravdu.

Psýché sice může hýbat tělem, ale jen uvnitř živé struktury.

Pro stav desorientovanosti je v obzvláštní míře příznačné, že snižuje sílu já.

Nic tak neprospívá fámám a panice jako neznalost.

Člověk je tvorem schopným sebereflexe, jemuž však chybí možnost srovnání s jinými tvory rovněž schopnými uvědomění. Stojí na vrcholu živých tvorů a je vypuzen na malinkatý prášek planety v mléčné dráze. To je důvod, proč sám sebe nezná: je kosmicky izolován. Může jen s jistotou konstatovat, že není opice, pták, ryba či strom.

Kdyby Bůh předvídal svůj stvořený svět, nebyl by nic jiného než nesmyslný stroj a existence člověka by byla zbytečným rozmarem.