říše temna

Černá propast, jež silou magnetického víru vtahuje vše, vlastně jen mě, neboť jsem s ní sám. Pevně se držím její stěny, nechci být zcela pohlcen.
Jindy se procházím po krajině, v tom náhle padne hustá mlha ve které nelze nic spatřit, je tak hustá, že mě unaví. Každé slovo v ní zní jako vyzvánění hlasitého zvonu, každý pocit je bolestivý jako řez skalpelem do živého masa.
Procházím krajinou temna, nevím kdy dorazím na její konec, ani zdali se tak vůbec stane. Mám pocit, že jsem ve středu Slunce ve kterém je ta nejtěžší temnota, jež existuje. Slunce má ve svém středu svou vlastní temnou říši. Při putování po jejím území na mě čekají ještě temnější nástrahy. Krajina temna je věčná tma, věčné šero, věčné přítmí osvětlené mým vnitřním zrakem. V této krajině je člověk vždy sám, pouze s tichem mrtvějším než je sama smrt. V krajině temna neexistuje život, je tam pouze obrovská zima a krutý mráz, sníh ne.
Občas ve vzdáleném oparu mlhy spatřím stojatou vodu a v ní bambusy, když však přijdu blíž, vídím místo vody pouze led a místo bambusů kovové tyče. V celé říši temna jsem úplně sám. Zima je tam tak obrovská, že mi z ní mrznou vnitřnosti. Pálí mě mrazem. Slova tam znějí jinak, jednou se rozmělňují v nesrozumitelný zvuk, jindy jsou tak hlasitá, že zvuk zní jako vnitřní fyzická bolest.
Vzal jsem si teplý kožich, který se objevil vedle mě, z pusy mi v ten okamžik začala vycházet pára, důkaz, že žiju. Mám rádost, vím, že jsem živý.
Je velmi vysilující stále se pevně držet okraje propasti, všechny mé svaly jsou napnuté, snažím se všech sil, aby mě magnetická temnota nevtáhla do svého nitra ve kterém se dějí tak příšerné věci, že si je nechci ani domýšlet. Zjistil jsem, že se držím kovové mříže, zkouším tedy ručkovat nahoru a do stran, zdali neobjevím otvor, do kterého bych mohl vlézt a na chvíli si odpočinout. Ve chvíli, kdy začínám hledat se však oka v mřížích začínají samotné zmenšovat, snad abych do nich nemohl vlézt. Na chvíli se tedy zastavím a čekám. Po pár vteřinách se otvory opět samy roztahují jako reagovali na mou neaktivitu jako by žily a chtěly zabránit mému úniku z vnitřního okraje propasti. Ještě chvíli čekám až se jedno z blízkých ok pootevře do velikosti, kdy jím budu moci prolézt dovnitř za mříž. Soustředím se na skok. Ještě čekám. Skáču. Hop a jsem tam.Uff, mohu si oddechnout, už se nemusím držet, stačí si jen sednout, zapřít se za kovové tyče tvořící mříž a odpočívat. Cítím jak se temná díra zatřásla, kolem mě se mihla hlava podobná hlavě staré zlostné vráščité ženy, snad to byla čarodejnice. Země temna je zemí ve které existují zákony nevědomí, tedy zákony žádné. V představivosti je možné vše, čeho je schopný její stvořitel, její Bůh. Právě usínám, ležím na zádech s rukama roztaženýma jako Kristus přibitý na kříži. Mými hřeby jsou vlny úzkosti, které prochází celým mým tělem, úzkosti, která vychází ze země temna a její dcery ještě temnější černé propasti. Já jsem svým Bohem, já jsem svrhl sám sebe do říše temnot, ale proč to nevím. Nevím jak odsud pryč.