Datum: 30.3.2012 | Vydání: 4/2012
„Smutek je potřebná emoce. Neměli bychom ho střásat, snažit se na něj zapomenout, přehlušovat jej křečovitou snahou o veselí, tím méně chemií. Již Freud před více než sto roky objevil, že daní za neodžitý přirozený smutek je chorobná deprese,“ tvrdí psychiatr Honzák. Smutek je opakem radosti. Jeho význam ovšem nespočívá jen v tom, že po chmurných chvílích dokážeme ocenit ty veselé. Podle psychiatra Radkina Honzáka je přínosem smutku šance k usebrání se, ke zvážení významu ztrát i možnosti jejich kompenzace.
Se smutkem jsi sám
Nicméně faktem je, že v sociální rovině je to emoce, která jedince izoluje. Radkin Honzák k tomu říká: „Smutek je totiž signálem pasivity a hlavně je nakažlivý; mluvíme někdy o neinfekční nákaze. Ta se projevuje cestou empatie. Smutný člověk má smutnou mimiku, někdy navíc doprovázenou slzami, charakteristické držení těla a další projevy. Zrcadlové buňky v našem mozku tyto signály registrují a naladí nás na stejnou vlnu. To se nám nelíbí. Smutek je emocí, kterou se člověk snaží nejvíce ze všech setřást. Když se to nepodaří, od plačícího jedince doslova prcháme nebo ho zaháníme. Vznešená defi nice říká, že smutek má sociálně repudiační (=odpuzující) charakter.
V živočišné říši byla tato skutečnost opakovaně prokázána jednoduchým pokusem. V tlupě opic bylo jedné z nich injekčně aplikováno dysforikum - chemická látka vyvolávající afekt smutku. Postižená opice začala projevovat všechny známky této emoce. Ostatní se k ní sběhly, utěšovaly ji (to je takové vískání a drbání, kdy si lidé myslí, že si navzájem hledají blechy), a když tato sociální podpora nevedla ke kýženému výsledku a opice se „nesebrala“, neboť chemie působila silněji, tak ji vyhnaly. Protože jim tam kazila morálku.
Smutek je defi nován jako emoční bolest spojená s pocity ztráty, beznaděje, bezmoci, lítosti, tesknoty, žalu, hoře a zoufalství. Je pociťován úbytek energie, svalová slabost, až ochablost, nezájem o jindy kladně prožívané aktivity, zamlklost, vyhýbání se běžným činnostem včetně jídla a tendence k izolaci. Častým doprovodem je pláč, ale mohou se projevit i další příznaky parasympatické převahy, především zácpa. Na rozdíl od deprese je smutek přirozená reakce na ztrátu nebo na ublížení, která má přechodný charakter. Jde-li člověk na pohřeb, je to ritualizace jeho smutku, předpokládá se, že tam bude plakat, a vyžadovat uklidňující prášek, aby slzy skryl, je zcela protismyslné.“
Podle toho, jakou má smutek (skleslost, sklíčenost, zármutek) intenzitu a jak dlouho trvá, může různým způsobem ovlivňovat naše fungování v běžném životě. Na tuhle stránku smutnění se v následujících odstavcích zaměřil psycholog Roman Pešek.
Každodenní smutek
Každodenní smutek provází mírný pokles nálady. Smutní můžeme být po ránu, když tušíme, že nás čeká nezáživný den, nedostaneme toužebně očekávány e-mail, před nosem nám ujede autobus, nepovede se nám něco v práci, neuděláme zkoušku ve škole. Někdy nás rozladí i ponuré počasí. Takové smutnění trvá několik minut, možná hodin, maximálně několik dní, ale nijak zásadně nám to život nekomplikuje.
Většina z nás brzy odvede pozornost k jiným myšlenkám, uvědomí si, že to bereme moc vážně, že náš nezdar nebo frustrace není ničím zásadním, zapomene na to a život jde dál. Záleží hodně na tom, jak jsme naučení si události interpretovat, podle toho se pak i cítíme. Někteří lidé si umí své neúspěchy, ze kterých by jiní byli hodně zarmoucení, obratně vysvětlit tak, že to vlastně ani není jejich problém, a místo smutku cítí třeba zlost nebo sebelítost („Zkoušku jsem neudělal vinou profesorky Kadlečkové, která si na mě zasedla a záměrně mi dávala těžké otázky.“). Otevřenější lidé se o svůj smutek dělí s přáteli (sdělený smutek je poloviční smutek), kteří je povzbudí připomenutím svých podobných nezdarů, či upozorněním na někoho, kdo v obdobné situaci dopadl mnohem hůř. Jiní lidé se odreagovávají příjemnými činnostmi, jako jsou sport, zhlédnutí hezkého filmu, nebo posezení s kamarády u piva, kde v rámci hospodské psychoterapie menší smutek prostě „spláchnou“.
Na smutného s groteskou?
Někdo si svůj smutek nechává více sám pro sebe, snad se za něj i stydí, protože ho rodiče učili, že „Sebevědomý člověk nikdy nesmutní, se vším si ví rady a s neúspěchy se rychle vyrovnává.“, nebo „Každý má svých problémů dost a druzí by se neměli zatěžovat problémy jiných.“
Na smutnící samotáře bychom neměli dotírat otázkami „Co je ti, co se stalo? Vypadáš přepadle, řekni mi to…“, působí to jako netaktní policejní výslech a vzbuzuje odpor o tom dál mluvit. Neměli bychom smutného násilně rozveselovat a utěšovat („To se spraví, to bude dobré.“), vyvolává to pocit nepochopení.
Litování zase snižuje pocit vlastní hodnoty a kompetenci smutek zvládnout vlastními silami. Není dobré dávat laciné a obecné rady („Nedělej si z toho hlavu, to přejde.“), zlehčovat emoční ladění („Bereš to moc vážně.“) a už vůbec není přiměřené něco vyčítat („Proč jste to nechala dojít až tak daleko?“), tím u druhého vyvoláváme jen zlost a pocity viny. Vhodnější je dělat jakoby nic, smutného člověka trpělivě zvát k nějaké příjemné činnosti, která může odvést jeho pozornost od smutných myšlenek a citlivě mu dávat najevo, že když bude chtít, jsme připraveni ho vyslechnout a říci mu svůj názor.
Ti, kdo si smutek a lítost užívají
Jsou lidé, jacísi romantičtí melancholici, kteří rádi teskní a dojímají se. Vyhledávají smutné literární příběhy a filmy, vybavují si intenzivní vzpomínky na osoby a události, kdy zažili něco hezkého, ale „už to skončilo a to je smutné“. S tímto nostalgickým smutkem je často spojená emoce lítosti nad podstatou života („Jojo, život je těžký a nespravedlivý, mnoho v něm končí smutně.“) a tak trochu i hřejivá „trpitelská“ sebelítost, která může mít povzbuzující účinek („Tak, tak, mám to v životě těžké, ale musím jít dál, nic jiného mi nezbývá.“). Pokud jsme schopni tyto emoční stavy, které mohou být vyvolávány i hormonálně (menstruace), dobře ovládat vůlí, jedná se o normální prožívání.
Povolte si smutnění
Přirozený smutek je běžný v případě vážnější ztráty, jako jsou úmrtí blízkého člověka nebo rozchod s partnerem. Člověk bývá schopný udržet rytmus v běžném fungování, i když musí snížit tempo. Přirozený smutek odeznívá do několika měsíců. Člověk se vypovídá známým, kteří ho podpoří, dočasně mu pomohou se zvládáním rutinních činností.
Pro zvládání přirozeného smutku je důležité, abychom si sami sobě dali povolení truchlit, nevnímali to jako slabost, abychom si uvědomili, že máme na smutnění právo, že je to psychohygienické. Tuto potřebu není vhodné zabíjet hraním si na hrdinu nebo nadužíváním drog a tlumivých léků - to bývá na dluh a v terapeutické praxi se lze setkal s mnoha „hrdiny“, kteří po určitém čase zaháněného smutku zkratují výbuchy nekontrolovaných emocí či upadnou do hlubší deprese.
Komplikovaný zármutek
Přirozené truchlení může přejít ve smutek komplikovaný. V tomto případě se již mluví o reaktivní depresi, která zpravidla odeznívá do 1 roku. Nicméně např. v případě rozchodu, kdy je člověk opuštěn partnerem, na kterého byl hodně emočně fixován, trvá vyrovnávání se s touto ztrátou až 4 roky. Člověk se se ztrátou hůře vyrovnává, protože stresující události nasedají na rizikové faktory, jako jsou vrozená vyšší zranitelnost, nedostatek podpůrných sociálních vztahů, škodlivá kognitivní přesvědčení typu „Musím být ve všem úspěšný.“, „Když něco neudělám dokonale, je to k ničemu.“, „Abych byl v pohodě, musím mít pořád partnera, který mi stále dává najevo svou lásku.“, „Pokud se věci nedějí tak, jak si představuji, je to katastrofa.“ Příznaky jsou silnější, trvají delší dobu a více zasahují do běžného života.
Mysl truchlí, zpracovává vtíravé vzpomínky na ztracenou osobu, vyrovnává se s nemožností naplnit vytoužené plány, mobilizuje síly pro adaptaci na nový, ztrátou pozměněný život. Typická je v této etapě nesoustředěnost, občasný pláč, poruchy spánku, návaly tělesné slabosti aj. Objevuje se zlost jako reakce na křivdu či nevděk („Proč se to stalo zrovna mě?“) a souběžně pocity viny („Kdybych jen udělal to a to, dopadlo by to jinak.“), beznaděje a bezmoci („To nikdy neskončí.“). Chce to čas, trpělivost, podporu blízkých, případně laskavého, povzbuzujícího a kompetentního terapeuta, který může klientovi zvládání smutku usnadnit a dobu truchlení zkrátit. Často je výhodné dočasně užívat i léky (antidepresiva). (Připravila Dak)
Smutný člověk má smutnou mimiku, někdy doprovázenou slzami, charakteristické držení těla. Naladí nás na stejnou vlnu, a to se nám nelíbí. Smutek je emocí, kterou se člověk snaží nejvíce ze všech setřást.
Smutek „bolí“ v mozku tam, co zlomená noha Vědecké výzkumy posledních let ukázaly, jak je přirozený jazyk přesný a výstižný. Smutek je duševní bolest; a použijeme-li moderní zobrazovací techniky, zjistíme, že se v mozku promítá do týchž míst, jako bolest tělesná. Ve vnímání obou prožitků není neurofyziologický rozdíl. První ze série pokusů, které dokazují identitu tělesné a psychické bolesti, proběhl zhruba před deseti roky. Vědci pozvali do pokusu milenecké dvojice. Na hlavy jim namotali veškerou snímací techniku a sledovali, kde se mozek „rozsvítí“, když pokusné osoby dostanou na předloktí lehký elektrický šok o 60 voltech. Potom mladého muže odvedli do vedlejší místnosti a jeho partnerku nechali, aby sledovala, co se s ním děje, jednocestným zrcadlem. Když mladý muž dostal elektrickou ránu, v mozku jeho partnerky se rozsvítily oblasti, odpovídající tomu, že ránu dostala ona. V dalších experimentech stačila pouhá fotografi e bolestivé grimasy na naprosto neznámé tváři. Radkin Honzák Literatura: Literatura: Nakonečný M. Lidské emoce. Academia, Praha, 2000. Praško J. a kol. Deprese a jak ji zvládat. Portál, Praha, 2008. Praško J. a kol. Dokud frčím, žiju! Závislosti ve stáří. Prezentace na VIII. konferenci ambulantních psychiatrů. Olomouc, 1.-2. 12. 2011. Wolfová D. Když partner odchází…. IKAR, Praha, 1994.
ODBORNÁ SPOLUPRÁCE: Radkin Honzák (1939) Ra Ps Psychiatr, působí v Ústavu všeobecného lékařství 1. LF U UK, v psychiatrické ambulanci IKEM a v PL Bohnice Roman Pešek R Ps Psycholog, kognitivně-behaviorální terapeut, w www.kbt-pesek.cz
