Den jako většina jiných. Probouzím se před polednem, chvíli ještě jen tak ležím, abych se přesvědčil, jestli jsem opravdu odhodlán vylézt z postele, postavit vodu na kafe, zapnout rádio a přemístit se ke stolečku s notebookem, který mi nabídne ranní zprávy, které jsou den co den nezáživně podobné. Tohle je rituál, který v mé duši sice navozuje určitou pohodu, ale současně v ní udržuje v prázdnotu stereotypu. Pro dnešek se tento neproduktivní kruh pokusím přetnout a místo nekonečného čtení novinek z domova i ze světa, z politiky, psychologie i bulváru, zkusím něco sám napsat. S touto myšlenkou si pohrávám již delší dobu s vědomím, že psaní je činnost, která nevyžaduje společnost jiných lidí, jež mi tak často přijde obtěžující, tedy alespoň v zaměstnáních a brigádách, které sem doposud vykonával. O čem však psát? Můj život mi v poslední době nepřijde nijak zvlášť zajímavý, abych se o něm rozepisoval(o tom zajímavém v něm, zase psát nechci), tedy bude snad lepší snažit se čerpat ze své fantazie, tu mám odmalička celkem „barevnou“, řekl bych, někdy až bizárně.
Nedávno sem koukal na film ve kterém se neohrožený východní bojovník postupně za pomocí chvatů, hmatů, úderů a kopů přibližoval svému úkolu, kterým bylo zneškodnění jak jinak než hlavního zloducha příběhu, který jak už to v podobných tvůrčích dílech bývá, ohrožoval na zdraví a životě jeho vyvolenou, jež se měla stát lehkou děvou a tímto způsobem mu být zdrojem zisku. Tedy vydal se jí hrdina navzdory všem a všemu zachraňovat a když už mu stál v cestě poslední nejsilnější protivník, osobní ochránce zloducha, a dalo se s velkou pravděpodobností očekávat jak se bude děj dále vyvíjet, tedy, že jej samozřejmě přemůže, zloducha zabije a svou milovanou vysvobodí, napadlo mě konec filmu poněkud změnit a to takto:
Bojovník (hlavní hrdina) je ochráncem zloducha po těžkém boji přemožen, k očekávání všech na konci souboje nevstane a „nečekaně“ vzkříšený nezasadí poslední ránu, tak jako to dělával Rocky, ale zůstává na zemi ležet mrtev. Hlavní pozornost se nyní přenáší na jeho vítězného protivníka, který opírající se o zeď odpočívá. Co dál s příběhem, když je postava mrtvá, resp. když sem jí ve své nové verzi nechal zemřít? Nezbývá než „pracovat“ s postavou odpočívajícího vítěze. Ten se po chvíli vzchopí a odchází svému pánovi sdělit radostnou zprávu, že jeho úhlavní nepřítel byl po těžkém a krvavém boji nakonec poražen. Divák by byl v této chvíli zřejmě zklamán nekonajícím se happy endem ba přímo tragickým závěrem, který se zdá být již na dohled. To by ovšem ochránce zloducha nesměl být ve svých postojích poněkud labilní. Tento bojovník si totiž ve chvíli, kdy je z pohledu zla vše již vyhráno náhle uvědomí, že po celou dobu bojoval na špatné straně a přemůže ho neovladatelná touha po spravedlnosti.Pod tíhou tohoto okamžiku tasí svůj ostrý meč a bleskovým švihem usekává zloduchovi hlavu. Všemu přihlížející hlavní ženská postava, tedy dívka, která se měla stát pro výdělek pána lehkou děvou, změnila poraženecký výraz v ještě děsivější grimasu neboť ani v nejmenším neporozuměla tomuto činu a v mysli jí jistě vyvstanula otázka, jaká nevyzpytatelnost čeká asi jí, když je ochránce zloducha schopen takovéhoto činu a to ve chvíli, když už byla smířena s rolí otrokářské děvky. V tu dobu ovšem ještě netuší jaká milosrdnost zachvátila bojovníka zla, ten k ní totiž přistupuje, něžně jí políbí a odejde. Ohromená dívka se z této reakce chvílí vzpamatovává , načež odchází k místu, kde leží mrtev její bývalý hrdina, smutně na něj pohlédne, ale nakonec následuje ostrý meč svého nového zachránce.
