Co na mě čumíš, dědku?
Ozval se dívčí hlásek, ze směru, kterým jsem se usilovně nedíval.
Šel jsem tehdy z hospůdky jen lehce ovíněný, nebo spíš opivený, a čekal dole v metru na poslední vůz. Ta slova mě překvapila a připadala mi nespravedlivá, protože už několik let, zhruba od doby, co jsem překročil padesátku, si dávám velký pozor, abych na mladé holky necivěl. Uvědomuju si totiž jak „creepy“ jim to musí připadat. Pokud mě tedy už nějaká pěkná mladá kočka padne do oka, prohlédnu si jí N E N Á P A D N Ě. Nebo jsem si to aspoň myslel. Evidentně na tom musím ještě zapracovat.
Tyto myšlenky mi proběhly hlavou během sekundy, takže když doběhly, ta dívenka byla ještě stále otočena mým směrem. Vyslal jsem tedy omluvné gesto v podobě dlaní pozvednutých ve smířlivém gestu a pootočil se jinam, když se otočila druhá z nich a řekla: „
Promiňte, ona je blbá.“
Bylo mi jasné, že nejsem jediný, kdo je lehce pod vlivem, a protože jsem měl sdílnou náladu, přistoupil jsem ke skupince, kterou tvořili tři holky. „
To je v pohodě, já vás chápu, ale holky, dovolte mi, abych vám vysvětlil něco, co vám určitě ještě nikdo neřekl. Chci, abyste to věděli až zase někdy zaregistrujete nějakého čumícího dědka,“ řekl jsem a když jsem viděl, že poslouchají, a dokonce vypadají zvědavě, pokračoval jsem: „Když mi bylo 20 let a představoval jsem si, jaký asi budu ve třiceti, myslel jsem, že budu nosit buřinku, deštník jako hůlku a zkrátka budu vypadat jako nějaký muž z filmů pro pamětníky. Když třicítka přišla, zjistil jsem, že jsem pořád stejný kluk. Navenek, ale hlavně uvnitř. Svoji představu o pánovi v klobouku jsem teda posunul o pár let, někam k padesátce. A když i ta přišla, skutečně jsem se tím pánem, nebo třeba dědkem chcete-li, stal. Jen bez toho klobouku a deštníku. Oblékám se pořád stejně, ale čas neukecáš. Z kluka je pán a z pána dědek. Co jen na tom ale ta „triky“ část je to, že sebeobraz v člověku se zafixuje někde na té třicítce. Zkrátka, já, když si dnes pokusím představit si sám sebe, tak vidím sebe ve třiceti letech. Potom jdu někde okolo nějaké výlohy, uvidím se v ní a nechápu co je to tam za pána.“ Zkontroloval jsem, jestli je můj výklad zaujal, ke svému překvapení zjistil že asi ano, a tak jsem pokračoval: „
Pokud se ve dvaceti až třiceti holkám líbíte, vnímáte to. Dívají se na vás, potkáváte se očima, občas nějaký úsměv, však to samy znáte. Průser začíná ve chvíli, kdy v sobě nosíte sebeobraz svého třicetiletého JÁ i v padesáti a myslíte si, že ostatní vidí totéž. Jenže nevidí. Už žádné opětované pohledy, už žádné úsměvy. Občas dokonce pobouření,“ usmál jsem se na tu co mi řekla dědku.
„
Hele ale já jsem soudnej. Naštěstí jsem si tohle dávno uvědomil a FAKT se snažim nezírat. Ale víte co? Jenom proto, že stárnu já, tak to neznamená že spolu se mnou stárne i můj vkus, no ne?“ Začal jsem se cítit sebejistě, a tak jsem přidal na dramatičnosti: „
Nebo si někdo myslí, že se chlapovi ve dvaceti líbí osmnáctky, ve třiceti osmadvacítky, ve čtyřiceti osmatřicítky a v padesáti osmačtyřicítky? To fakt ne! Jasně, budu si s nimi nejlíp rozumět, ale z hlediska estetiky? Dvacítka mi přišla krásná ve dvaceti a připadne mi krásná i až mi bude osmdesát, o tom není pochyb!“ Přestal jsem rozhazovat rukama a přešel do komornějšího tónu: „
Což je mimochodem něco, co mi potvrdil i můj osmdesátiletej otec. A nejen to. Přesně to, co vám tady vykládám, tak to samé říkal on mě. Že se cítí jako ta jeho verze, která byla na vrcholu. A pak nevěří svým očím, kdo se to na něj dívá v koupelně ze zrcadla.“
Na digitálním displeji číslovka oznamovala, že vlak za minutu přijede do stanice. „
Takže tak, holky. Až zase uvidíte nějakýho pantátu jak si vás zálibně prohlíží, buďte k němu smířlivé. On po vás určitě nevyjede, ani na vás nejspíš nepromluví. On si v té chvíli jen myslí, že mu je pořád 25 nebo 30. Ta osoba uvnitř něj je pořád stejná jako byla v době, kdy mu krásné holky pohled opětovaly. Nechte ho v té sladké iluzi tu chvilku. Po nějakém čase, kdy mu zrcadla a ostatní lesklé plochy budou vytrvale připomínat realitu mu dojde, že by se měl začít ovládat a přestat kulit oči na kočky pro které byl dědek dokonce už i v těch třiceti.“
„
Takhle sem se na to nikdy nepodívala, to je fakt zajímavý,“ řekla ta nejtišší, co až dosud nepromluvila. „
Já to vždycky brala, že sou to úchyláci, chi chi,“ smála se ta odrzlá. „
Mno,“ zamumlal jsem. „
Někdy možná i jo,“ pomyslel jsem si, ale neřekl jsem nic. Přece si nebudu rozbíjet tak pěkně vystavenou teorii.
„
My dem ještě do klubu, poďte s náma. Vysvětlíte nám jak to ti chlapi vlastně teda maj,“ navrhla mi odrzlá. „
Díky, ale vlastně se radši domů projdu pěšky, abych vystřízlivěl,“ řekl jsem. „
Tak ahoj,“ mávnul jsem. „
Nashledanou, Nashledanou. Ahoj,“ tykla mi odrzlá.
"
Dveře se otevírají, ... Dveře se zavírají." Dívám se, jak poslední vlak odjíždí a plný pochybností vycházím z vestibulu. Ve výloze hledám potvrzení od reality, že jsem se rozhodl správně.
