Nějak nevím...

Dcera nově bere AD. To jen tak na okraj.

Již nějaký ten pátek přemýšlím o tom, jestli si nepodat žádost o ID. A neustále se bojím, že ji nikdo neuzná. Protože nejsem studentka s depresí a pracovala jsem. Že moje příznaky nejsou na tolik závažné, aby se mi oplatilo žádat. Nebo-li pošlou mně do pr...

Lékaři ID nenavrhují. Předpokládají, že není nutné, když stejně pečuji o postiženou dceru, nebo že to můj zdravotní stav dle nich nevyžaduje?

Cítím nutnost mít ID jako jakousi omluvu pro společnost, proč nepracuji. Péče o dlouhodobě nemocné dítě se nebere jako dostačující výmluva, proč být doma a sosat dávky. Za to s ID vás společnost, nehledě na věk, jaksi omluví.

Cítím se pod tlakem z toho očekávání, že budu plně zvládat zajistit všechny potřeby okolo dcery a ještě u toho úspěšně vydělávat.

Dělali mi RTG hrudní páteře a MR krční. Na výsledky čekám. Dneska mi plicní přidala další lék. A na Fonitrii zase přidali hlasitost.

Jsem neustále unavená. Nedávno mě postihla silná závrať.

Pořád mi to připadá, že to nemá smysl. Že jsem vlastně zdravá. I když beru kupu léků a navštěvují x speciliastů. Mám pocit, že jediné, co je uznatelné je psychiatrické onemocnění v mladém věku. Jinak jste bez šance.

Což je samo o sobě poněkud depresivní. Nevím, co dál. Cítím, že budu za blbec, za hypochondra. Vždyť mi přeci nic není. Rozuměno nebyla jsem nikdy hospitalizována na psychiatrickém oddělení.

Opravdu tomu tak je? Nebo jenom kolem sebe mám lidi, kdy je psychika víc než fyzické onemocnění?