Když muž v kožichu vstal, uvědomil si, že je lovec. Lovec ztracený v hlubinách pusté tmy, která tížila zoufalstvím a bezmocí. Přesto se rozhodl, že půjde dále, nevěděl však kam, ani zdali má jeho cesta smysl. Po pár set metrech bludné chůze náhle spatřil v dálce malinké světlo, které v říši temna může znamenat velmi mnoho nebo také nic, neboť temnota je nevyspitatelná a každou novou naději může okamžitě uhasit jako silný vichr svíci. Vydal se tedy za světlem s doufáním, že snad alespoň na chvíli nalezl útočiště před pohlcujícím mrazem a šedou kovovou tmou, která se prostírala všude kolem něj, dokonce i na nebi, na němž kroužili černí ptáci, kteří však nebyli živí, byli pouhými stíny, jež ohlašovaly konečnou beznaděj. Když přicházel ke světlu blíže, zjistil, že jde o hořící oheň, přišel tedy až k němu a posadil se, aby svůj zrak upřeně zaměřil do jeho plamenů a snažil se pochopit obrazy, které se mu v nich zjevovaly. Za zády měl však stále temnotu, která skrývala velké neznámé nebezpečí a smrt. Byl si toho vědom, proto z ohně vytvořil hořící kruh, do jehož středu si lehl, aby mohl v klidu a nerušeně usnout pod ochranou jeho plamenů. Nečekal však, že hrozba přijde ze samotného středu země na níž ležel. Ta se najednou začala silně otřásat a tvořit velké trhliny přímo pod mužovým tělem. Celá se chvěla i s bezmocným lovcem, který se snažil zachytit na jejich rozpadajících se kusech, aby nebyl svržen do velkých tmavých děr, jež se silnými otřesy tvořily. Přesto byly záchvěvy tak silné, že lovec každou chvíli upadal do tmavých prohlubní. Když už ztrácel naději na přežití, země ve své ničivé aktivitě ustala. Muž vysílen usnul, jeho spánek však nebyl klidný, probouzely ho zvuky a obrazy nebezpečných postav přicházejících z temnot blízko k jeho narušenému hořícímu kruhu, snad aby mu připomněly, že ostrůvek jeho bezpečí, hořící oheň, je proti všeobjímající temnotě tak moc maličký a bezvýznamný. Na své cestě bude muset vynaložit ještě velmi mnoho sil, aniž by o ní mohl kdokoliv říct, zdali bude nakonec úspěšná.
