Někteří lidé se cítí být dotčeni, že se jim netoletuje jejich nemoc.
Nebudu hovořit o ty, co jsou po většinu roku v PL a berou tunu léků na psychiku.
Budu hovořit o těch, co získali PID ještě na škole. O AS a dalších...
Mám problém a ani nehodlám tolerovat lidi, co jdou do práce a hned se tam jakoby zhroutí. Následovně dostanou ID a jsou vysmátí. Často žijou u rodičů a ID mají jako takové kapesné. Užívají si života. Cestují.
Vadí mi, že jim to prošlo a mně něco takového nebylo dovoleno. Když já jsem se tenkrát několikrát zhroutila v práci a probrečela celou směnu, tak jsem přitom dál musela makat na lince. Nikdo mě neposlal domů. Maximálně jsi o mně pomysleli, že jsem ufňukané děcko. A zítra zase znovu. Nehrozilo skončit s prací. To by mi doma dali pěkně sežrat.
Vadí mi, že je někdo AS a někdo po něm něco chce a hned ID, že to nezvládá. Já to upřímně ze začátku také nedávala. Ale očekávalo se, že se bez debat přizpůsobím.
Vadí mi, ten systém, kdy mladí lidé dostanou snadno ID, kdy je kolikrát diskutabilní, jestli nemůžou protože nemoc, nebo protože je doma dostatečně nepropleskli. Zatímco později nemocný člověk se musí na kolenou prosit. A že je takových lidí hodně, co jsem měla možnost zjistit.
Vadí mi, že společnost toleruje to, že mladý člověk má ID na "depku" a "úzkosti" a je zcela v pořádku, pokud si roky válí doma šunky u rodičů. Ale když by ho chtěla nemocná samoživitelka, která předtím pracovala s nemocným dítětem, tak ji lidé nadávají, že je nemakačenko, ať jde makat.
A také mi vadí lidé, co patří do úplné skupiny, ale důležitě a ublíženě si to vztahují na sebe. Nebo lidé, kterým vadí, že je jim vytýkáno, že berou ID a zároveň pijou zrovna brčekem koktejl někde na pláži v Karibiku.
Ps. Jo, zase mě někdo nasral.
