Quote
Adrifinel
Někteří lidé se cítí být dotčeni, že se jim netoletuje jejich nemoc.
Nebudu hovořit o ty, co jsou po většinu roku v PL a berou tunu léků na psychiku.
Budu hovořit o těch, co získali PID ještě na škole. O AS a dalších...
Mám problém a ani nehodlám tolerovat lidi, co jdou do práce a hned se tam jakoby zhroutí. Následovně dostanou ID a jsou vysmátí. Často žijou u rodičů a ID mají jako takové kapesné. Užívají si života. Cestují.
Vadí mi, že jim to prošlo a mně něco takového nebylo dovoleno. Když já jsem se tenkrát několikrát zhroutila v práci a probrečela celou směnu, tak jsem přitom dál musela makat na lince. Nikdo mě neposlal domů. Maximálně jsi o mně pomysleli, že jsem ufňukané děcko. A zítra zase znovu. Nehrozilo skončit s prací. To by mi doma dali pěkně sežrat.
Vadí mi, že je někdo AS a někdo po něm něco chce a hned ID, že to nezvládá. Já to upřímně ze začátku také nedávala. Ale očekávalo se, že se bez debat přizpůsobím.
Vadí mi, ten systém, kdy mladí lidé dostanou snadno ID, kdy je kolikrát diskutabilní, jestli nemůžou protože nemoc, nebo protože je doma dostatečně nepropleskli. Zatímco později nemocný člověk se musí na kolenou prosit. A že je takových lidí hodně, co jsem měla možnost zjistit.
Vadí mi, že společnost toleruje to, že mladý člověk má ID na "depku" a "úzkosti" a je zcela v pořádku, pokud si roky válí doma šunky u rodičů. Ale když by ho chtěla nemocná samoživitelka, která předtím pracovala s nemocným dítětem, tak ji lidé nadávají, že je nemakačenko, ať jde makat.
A také mi vadí lidé, co patří do úplné skupiny, ale důležitě a ublíženě si to vztahují na sebe. Nebo lidé, kterým vadí, že je jim vytýkáno, že berou ID a zároveň pijou zrovna brčekem koktejl někde na pláži v Karibiku.
Ps. Jo, zase mě někdo nasral.
Překvapivě s tebou tentokrát docela souhlasim. pamatuju si sám sebe, jak jsem měl velké, téměř nepřekonatelné problémy chodit do práce. Odvíjelo se to ze společenské nešikovnosti, neschopnosti se přizpůsobit a komunikovat s lidmi na nějaké přijatelné úrovni. proto muj pobyt v zaměstnání byly nepřetržité hodiny dusna, stresu a napětí. To nešlo vydržet.
Často jsem tedy z práce odešel a hodně fluktuoval, ale realita mě pak donutila i něco vydržet a zvládnout. Kdyby na to byla doba, nebo kdybych o té možnosti věděl, nejspíš bych se snažil si vyběhat PID a dost možná bych ho i dostal. naštěstí jsem to neudělal a zabojoval.
A to si myslim že je to co se hodně lidem nechce. Snést nějaké to nepohodlí, nebo ho snášet i dýl a učit se vycházet s lidmi.
PID bych dával jsen na tělesná postižení a na schizofrenii (s přeskoušením po třeba každých 5 let), na těžkou depresi, atd. Ale jakmile bych zjistil že si člověk s PID třeba dělá VŠ a jezdí někam studovat, PID bych mu odebral, protože v takovém případě by zvládl i to zaměstnání. myslim si že ve velké většině těch případů jde prostě jen o sociofobii, společenskou nešikovnost a neochotu podstupovat každodenně nějaké nepohodlí.
