Re: S čím mám problém v ezo konceptech

Quote
Rusakow

Quote
tw9

Quote
Rusakow

Quote
tw9

Quote
Rusakow

Quote
tw9

Quote
Rusakow

Quote
tw9

Quote
Rusakow

Quote
tw9

Quote
Rusakow

Quote
tw9

Quote
Rusakow

Quote
tw9

Quote
Rusakow
Zjistil jsem že mi na usínání skvěle pomáhá pustit si do bezdrátových sluchátek nějaké mluvení. Pro tyhle účely jsem si oblíbil tenhle kanál: https://www.youtube.com/@NextLevelSoul. Mluví tam lidi co jakože zažili tu zkušenost blízkosti smrti (Near Death experience). Někdy jsou tam evidentní popletové, jindy chytří lidé a jejich povídání je zajímavé. (Nehodnotím zda jsou jejich zážitky skutečné nebo jen výplodem mozku v extrémní situaci.)

Já to vždy vnímám pár minut a pak slyšim už jen mumlání a pak usnu. Nicméně tolik jsem už za tu dobu pochytil, že jsem si uvědomil, že všichni mluví o tom, že ten, kdo zažívá ty zkušenosti v posmrtném životě, je pořád ta osoba co žila na tomhle světě. A různě je tam vítají ti předci a partneři a příbuzní, nebo dokonce psi, kočky a jiní mazlíčci. U všech platí že to co přechází je pořád ta jejich identita.

Což mi teda přijde dost v rozporu s tím co se učí o meditacích. Tam se hovoří o tom, že cílem je nahlédnout iluzornost toho "JÁ", to že je to konstrukt a že to vlastně neexistuje. Že to zmizí při smrti spolu s tělem. A to co zůstává, co je nesmrtelné je jen bezosobní vědomí - pozorovatel.

Což o to, já si tenhle stav dokážu vyvolat. Připadá mi sice trochu děsivej a pro mě i neuspokojivej, ale dokážu to. A v podstatě to vidím taky tak, že vědomí přejde na druhou stranu, ale žádnej OTA ne.

Takže to je první rozpor. Ten druhej vidím v tom, že mít koncept odhození identity jako cíl mi připadá divný, protože já osobně když se do toho stavu dostanu, tak je to vlastně cosi jako disociace a depersonalizace. Navíc mám v té chvíli tendenci mluvit o sobě ve třetí osobě. Což jsou ale všechno chorobné stavy, spíš symptomy duševní nemoci, než něco zdravého...

.

Dve veci - tí ľudia úplne na druhú stranu neprešli, keďže sú stále tu a vyprávajú o tom, takže ten proces nebol dokonaný a identitu spätú s telom si stále podržali. Žiadny rozpor tam teda nevidím.
A druhá vec - čo je zdravé a čo sú chorobné stavy, niekto zadefinoval a mal pri tom subjektívne kritériá.

Ano to by tu první věc vysvětlovalo.. Znamenalo by to tedy, že proces odseparování ega (já, identity) od vědomí musí probíhat v nějaké další fázi umírání. Otázka je v jaké? A proč, když i po blbé Ahujavasce k tomu dojde...

O chorobnosti stavu nemluvím proto že by to někdo definoval, ale protože to tak pocituju. Disociace není příjemný stav, alespoň ne pro mě. Ne nadarmo k ní dochází třeba v momentech znásilnění, mučení, války, atd... Je to ochranný stav, který chrání ego jeho odpojením od vědomí, ale žít se v něm podle mě moc nedá. Pro mě je představa setrvání v takovém stavu noční můra.

Identita a ego môžu byť oddelené od vedomia, či skôr rozpustené vo vedomí, kľudne aj počas života a telo počas toho procesu normálne ostane žiť.
Pri umieraní je k tomu človek, ktorý na identite lipne do poslednej chvíle, "prinútený" asi až úplnou, nevratnou smrťou tela.
Niekto sa identity vzdá skôr a ochotne, niekto sa jej drží zubami-nechtami do konca.

Zbožňujem disociáciu, depersonalizáciu a derealizáciu, postupne sa to stáva mojim trvalým stavom.
Asi si na to treba len zvyknúť.

Ti předci vítající umírajícího, to je mýtus, nebo si ti předci (možná dávno reinkarnovaní do jiné identity) odskočí do staré identity přivítat svého umírajícího potomka?

Identita sa nereinkarnuje, jedno telo sa opotrebuje, rozpadne, vedomie vytvorí ďalšie telo, s ďalšou identitou a zohľadniac aktuálny stav poznania a sebauvedomenia.
Nie je tam individuálna súvislosť, aj keď zrejme niekedy môže byť. Vo vedomí sa totiž deje všetko, čo je mysliteľné, predstaviteľné a aj nejakým spôsobom zmysluplné.
Takže viem si predstaviť, že sa vyskúša aj táto možnosť, ostatne Tibeťania poznajú tzv. tulku.
Ale určite to nie je pravidlo.
A teda si viem predstaviť aj to, že sú prípady, kedy zomierajúceho vítajú predkovia. Sú to skutočne oni?
Kto oni vlastne boli za života?
A kto je zomierajúci?
Sú to útvary stvorené vedomím (jediným, ktoré je), ako všetko… má v takom prípade vôbec zmysel hovoriť o individuálnej identite?

Je to taková šalamounská odpověď, něco ve smyslu, jako když katolíci na uvedený rozpor řeknou, že : "To je tajemství"...

Neviem, akú odpoveď by si považoval za nešalamúnsku.
Predkovia vítajúci zomrelého môžu byť pokojne aj projekcie vedomia zomierajúceho, podľa toho ako si ich on pamätá, ja neviem.
Ako keď sa ti prisní niekto príbuzný vo sne.
Ale určite to nie sú autentickí oni tak, ako ich zomierajúci poznal za života.
Každopádne, podľa mňa sú tieto a iné podobné fenomény nepodstatné.
Podstatné je uvedomiť si, že existuje len jedno vedomie a všetko, čo evidujeme, sú javy v ňom, z neho a to aj my sami.
A od tohto potom rozvijať myšlienky, toto by mal byť štartovací bod, aby človek dospel k správnym záverom.

Mě se to zdá podstatné, protože teze jako "předci vítající umírajícího" přicházejí ze stejných zdrojů jako teze o jednom vědomí. V mých očích jsou ty zdroje zdiskreditované, pokud jsou v jejich tezích rozpory, jestli mi rozumíš.

Nejspíš napíšeš, abych se nespoléhal na zdroje a poznával sám. To můžu dělat a dělám. Nakonec tohle téma je toho součástí.

Ano, i já jsem "nahlídnul", že vše je vědomí. A jednotlivá identitární-vědomí, jsou nějaké temporary podjednotky toho vědomí. A nakonec i ta těla jsou formou toho vědomí... Ok, ale to mi nestačí.

Tvoje vidění celé věci chápu tak, že žádná reinkarnace neexistuje, protože nové vtělení (zformované nové identitární vědomí) nemá žádnou návaznost na jakékoli z již zaniklých identitárních-vědomí. Je to tak?

Pokud ano, pak jsou všechny zpovědi všech lidé s NDE zkušenostmi jejich výmyslem a zbožným přáním. Pokud jsou "příbuzní" vítající je na druhém břehu jen projekcí jejich mysli, pak mají nejspíš pravdu materialisté, kteří celý ten zážitek vidí jako projekci mozku, zasaženého nedostatkem kyslíku, nebo nějakou elektrickou bouří v posledním záchvěvu své existence.

.

Nedá sa povedať, že ďalšie vtelenia nemajú žiadnu náväznosť.
Jedno identitárne vedomie zanikne (smrť) a energie a skúsenosti, ktoré ho tvorili nezaniknú, spracujú sa ako výstup z funkcie v programe, vyhodnotia a pridajú sa do globálnej databázy na základe ktorej sa vytvárajú nové vtelenia podľa potreby.
Takže kontinuita tam je, ale asi si to myslel tak, že tá identita je nová a ako keby nesúvisí s tou predošlou, v tom prípade sa dá súhlasiť.

Znovu opakujem, že ľudia, ktorí zažili NDE, boli iba na úplnom začiatku tohto procesu, takže z toho niečo zásadné vyvodzovať asi nemožno.
A podstatné to pre mňa stále nie je, lebo sa tam rieši iba nejaký z celkového kontextu vytrhnutý fenomén.
V zásade je jedno, či majú pravdu materialisti alebo ezoterici, lebo či už sú to jedni alebo druhí, fenomén sa odohráva v jednom vedomí
Je to úplne jedno.

Pokiaľ ťa ten náhľad na jednotu vedomia neuspokojuje, môže to byť tým, že to máš iba v intelektuálnej, rozumovej úrovni.
Pochopil si to, dáva ti to zmysel, ale je to stále iba teória, hypotéza.
To by sa dalo považovať za zasvätenie.
Ďalším krokom by bola realizácia, kedy sa to pre teba stane tzv. "živou skutočnosťou", každodenne žitou realitou.
A to už má ďalekosiahle dôsledky na život jedinca, na jeho identitu.

Intelektem to chápu jako tezi, jednu z mnoha. Myslím si, že jsem to i zakusil zkušeností, byť kratinkou, což ale pro mě stále ještě není důkaz, protože, například z intoxikace marihuanou vím, že někdy se nějaký prožitek a emoce přiřadí k nějaké myšlence a celý ten balíček se propojí pocitem: "takhle to je", aby se celá konstrukce po vystřízlivění zase rozpadla a já uviděl, že šlo v podstatě o blud.

Jinak to popisuješ hezky, rozumim ti, a považuju tento scénář za jeden z těch pravděpodobnějších. Ale bohužel, vyvrací romantické představy prakticky všech "ezoteriků", včetně všech zde přítomných.

Karma v tomhle scénáři nedává vůbec žádný smysl, protože proč by nové spuštění funkce mělo nést důsledky některého z předchozích spuštění? A kterého vlastně?

---

Mě je v poslední době asi nejbližší představa, (analogie) mozku a jeho buněk / neuronů. Každý jeden neuron chce přežít a má i mechanizmy ochrany proti různým poruchám, napadení virem, atd... ale jeho přežití není důležité z hlediska skutečného (neuronu skrytého) účelu jeho existence, totiž funkce mozku a produkce myšlení.

Tato funkce je dokonce často zachována pomocí řízeného úmrtí chybného neuronu, ale na druhou stranu, kdyby velké množství jednotlivých neuronů onemocnělo a zemřelo, už by to ohrozilo funkci mozku.

Představuju si, že lidské společenství má nějaký účel, rozpoznatelný jen z vyšší úrovně existence. Smrt ani osud jedince není pro tento účel důležitý, ale když onemocní celá společnost, ohrozí to celý pravý účel.

Osud jednotlivce je v celém konceptu důležitý, tak jako je důležité zdraví jednoho neuronu. Tedy jen do nějaké míry. To ezoteriky omílané zbavení se "já" pak chápu jako nahlédnutí omezené míry důležitosti já. Tedy že jsem důležitý toliko pro správný chod "stroje" jehož jsem součástí. Tedy neklást překážky božímu záměru, neb pak se stávám porouchanou jednotkou a musím být ze systému odstraněn (pro zdraví systému).

Neuron po sobě nechá pouze genetickou informaci o své formě, kterou předá když se dělí, svému nástupci, podobně jako člověk/identita svému potomku. Ale to je předávka pouze na této úrovni existence. Když neuron zanikne, předpokládám, že na vyšší úrovni už nic nepředává (nenapadá mě co by). Jeho výkon v naší úrovni byl jeho příspěvek do vyšší úrovně.

Pokud by ta analogie platila absolutně, pak by taky člověk mohl předat dál jen svoji formu v této úrovni, .. a to svému potomkovi, ale po svém zániku už by neměl co předávat a prostě by jako identita zmizel beze zbytku. Jeho příspěvek účelu na vyšší úrovni by bylo jeho působení na této úrovni...

---

No nic, asi už je to pochopitelný jen mě, jak to píšu... Každopádně pořád čekám, přemýšlím a doufám, že mi jednou napadne taková hypotéza, kdy mi to takříkajc zaklapne a já budu vědět, že je to ono. Zatím vše neuspokojivé.. Někde v podvědomí cítím, že to pořád nemám...

---

Preto ti odporúčam začať rozmýšľať od začiatku a vychádzať z toho, že je len jedno vedomie. A uvažovať, čo všetko z toho vyplýva.
Potom človek zistí, že to má rôzne dôsledky a začne to zapadať do seba.
Ale ja si myslím, že to v človeku dozreje aj samo, už keď si to takto intelektuálne nahliadol, rozumej získal zasvätenie, je len otázkou času, kedy sa to stane realizáciou.
A máš úplnú pravdu, nie je na tom vôbec nič romantické, je to na prvý pohľad skôr drsné, živočíšne a bezcitné, kopec ľudí to možno ani neprežije, že si to hodia, alebo to nezvládne myseľ, telo. Možno to sú tie prípady nevysvetliteľných samovrážd, zdanlivo bezdôvodných.
Zrazu sa mu to zjavilo a nezniesol to.
Ale zároveň z toho úplne logicky vyplýva jediný možný prijateľný stav, ktorý sa zvykne nazývať láskou (skôr sebaláskou v tomto prípade), no ľudia si pod ním obvykle predstavujú niečo úplne iné (vzájomné sympatie na základe nejakých spoločných hodnôt)

Analógia s mozgom a neurónom je pekná, ale kríva podľa mňa napríklad v tom, že uvažuje o nejakej chybnosti.
Z tej vyššej úrovne, kde je vidieť účel celého procesovania, neexistuje chyba a neexistuje ani priestor pre chybu. Chyba je len pojem v našej relatívnej úrovni, kde veci vyhodnocujeme zo svojej obmedzenej perspektívy a ktorý v tej vyššej nemá zmysel, lebo všetko sa deje nevyhnutne a jediným možným spôsobom. Kde tam môže nastať chyba?
Ty môžeš mať pocit, že kladieš prekážky božiemu zámeru, ale to je práve ten boží zámer, aby si mal ten pocit
Pozorovateľ v tebe všetko v každom momente sleduje, eviduje, vyhodnocuje a v spánku uploaduje do cloudu

Alebo kríva aj v tom, že stále berieš hmotu ako nutnú pre existenciu vedomia, chápem správne?
Zanikne hmota, zanikne vedomie, ktoré s ňou bolo zviazané a nevratne zmiznú všetky skúsenosti z existencie tohto vedomia. Tak?
No, u mňa je vedomie prvé, však vieš.
Vedomie tvorí hmotu, nie naopak.

Jo, i u mě je vědomí prvotní a hmota je z něj odvozená, nebo případně je sama jednou z forem vědomí. V tom se asi shodneme.

Nesouhlasím asi s tím že není prostor pro tu chybovost. Bez chybovosti by to byl jen puštěný film. Mě se celý proces jeví jako něco kde chyba má v systému funkci nějakého kalibrátoru, čehosi co umožňuje vyřazovat méně funkční a méně efektivní cesty a volit ty efektivnější.

Protože cílem musí být něco dosáhnout nebo něco najít. Ten kdo celý proces spustil chce něčeho dosáhnout a já věřím že hledá optimum a chyby mu pomáhají ho najít. Leda že by ten kdo to celé spustil ten cíl, to optimum znal a přesně věděl jak k němu dojít. Ale to by byl opravdu jen puštěný film, neviděl bych v tom smysl, ale tak co já vím...

No nic..

Doplnující otázka: Existují ve tvém konceptu i duše jednotlivých bytostí? Tou otázkou se vlastně vracím na začátek.

To by sme sa mali najprv dohodnúť na tom, čo je chyba.
Chápal som to tak, že chyba je podľa teba niečo, čo je nesprávne, omyl a nemalo by byť.
Ale potom o tej chybe píšeš ako o kalibrátore a vlastne teda ako o niečom žiaducom.
Je potom na mieste nazývať to chyba?

Na začiatku je vedomie v stave nespustenom (neprocesujúce), jediná možnosť, ktorá ostáva, je spustiť to a začať procesovať a nastane teda automaticky.
Lebo nič iné nie je možné.

Ja by som to tak úplne bez okolkov napísal, že sa hľadá stav vedomia, ktorý obstojí vo večnosti.
Lebo čo iné môže byť cieľom tohto všetkého len to, aby sa našiel trvalý stav, v ktorom bude možné spočinúť na večnosť?
A preto sa skúšajú všetky stavy vedomia, ktoré sú možné a vyhodnocuje sa, či to je ten stav, v ktorom možno existovať večne.
A rad za radom sa tie stavy vyhodnocujú ako nevyhovujúce a čím ďalej to procesovanie pokračuje, tým začína byť zrejmejšie, že prvotný stav neprocesujúceho vedomia bol ten pravý a že všetky ostatné stavy sú dočasné, časom degradujú a v každom je prítomná nejaká forma utrpenia.
Tráviť večnosť v utrpení (akokoľvek z nášho pohľadu zanedbateľnom) by bolo peklo.
Čiže smeruje to späť k začiatku, do toho istého stavu, z ktorého sa to spustilo (neprocesujúce vedomie mimo priestor a čas), akurát že na konci ten stav bude obohatený o skúsenosť všetkých ostatných možných stavov a bude nad všetky pochybnosti jasné, že toto je to pravé.
Alfa a omega, ja som začiatok a koniec, alebo návrat márnotratného syna, ktorý nevedel, čo mal, až kým si neprešiel kolečkom utrpenia.

V tom prípade by sa dalo povedať, že chybou je všetko, čo sa deje, lebo je to odchýlkou od optima, od počiatku, nie?

Môj názor je, že nikto nebol, kto by to spustil, spustilo sa to samo nevyhnutne a nevedelo sa vlastne čo a prečo, lebo neexistovalo vedomie na takej úrovni, ktoré by bolo schopné vedieť, bola to fakt tabula rasa na počiatku. Ale dnes, keď sa blížime do finále, začína to byť jasné, k čomu to smeruje.
Všetky informácie v jednom bode a naraz (tuším Vitásek tu niečo také aj písal), singularita ako na začiatku ale so všetkými skúsenosťami naraz v jednom okamihu k dispozícii.
A aj keď si myslím, že nie je nikto, kto by to na začiatku vedome spúšťal a kto by vedel, aké je optimum, aj tak je to všetko predurčené a defakto je to pustený film
Veď aj ty, keď máš na disku súbor s filmom, vieš, že ten film už je hotový, že má daný dej, ktorý je nemenný.
Ale napriek tomu si ho pustíš, lebo ten dej nepoznáš a máš z neho zážitok (skúsenosť).
A aj keby sa už na počiatku vedelo, že toto je optimum a dej filmu by bol známy, aj tak by bolo nutné spustiť to.
Predstav si, že si tá tabula rasa, nič si nepoznal, nič si nezažil, necítil, ale vieš, že máš tú možnosť a vieš aj, že si v optimálnom stave a že procesovanie nebude optimálny stav.
Neexistuje, aby si napriek všetkému nechcel vyskúšať, aké to je zažívať slasť ale aj utrpenie a cítiť, žiť ako vyhranená bytosť, to skrátka nie je možné neskúsiť, keď to visí pred tebou a láka, ako zrelé jabĺčko
Z tohto pohľadu je chybou celé procesovanie, všetko.
Možno by som to skôr nazval nutný zážitok pesima, aby sme dokázali v plnej miere oceniť optimum

Ja fakt neviem, čo je duša, nedáva mi zmysel premýšľať o takomto pojme s nejasným významom.

Tos napsal hezky.. pěkný koncept.. není mu co vytknout. Nevím sice jestli odpovídá realitě, ale je možné že ano..