Re: když

myslím, že když lidi nejedou na jedné vlně, tak myšlenky i kdyby byly dobré, tak mohou působit nátlakově.Ne pro obsah myšlenky, al epro nemožnost přijetí dobra v té myšlence, protože tam není souznění, Někdy chybí zkušenosti pro to, aby člověk mohl něco přijmout. Člověk přijme jenom to, co je mu vlastní nebo velmi podobného jemu vlastnímu.někdy člověk musí počkat několik let i desetiletí než projde cestou, která mu umožní pochopit. A někdy nepochopí a nebo prostě přijmout nemůže, protože to není jeho cesta.

mám spoustu věcí"co bych měla". ˇUspěšně?(o tom pochybuju) se jim vyhýbám,ale ničí mě to, protože stejně nemohu dělat nic jiného, jsa zaseknuta v blátě.c
Na dnešek se mi zdálo, že se stěhuju z domu, spíš domova,komunity, byl to přechod z dětství do samostatného života a měla jsem sama řídit auto - nákladák. nezmala jsem cestu a ten"vedocí" (byl vedoucí Domova ), jel napřed, nezmanala jsem cestu, tak jsem chtěla, aby mi nechal aspoň nějaké záchytné body - názvy měst v kterých budeme stavět. Říkala jsem - sakra, vždytˇnemám ani itenerář. Jak mi ujede z dohledu, nebudu vědět kam zahnout.Dlouho už jsem neřídila, bůhví jestli někdy.docela jsem se bála, ale ne natolik, abych nejela Ještě jsem šla umýt nádobí a pak jsem měla vyrazit. Akorát nevím, jestli ten vedoucí už ujel, nejspíš, nebyla s ním moc domluva.vlastně ani nevím, proč jsem lpěla na tom vědět, kam jedu, neznala jsem to stejně nikde,jediný rozdíl byl snad v tom, že někde byllo jedno (startovní)místo, kam jsem oficiálně mohla.Všude jinde byl prostě neznámý svět.

Poslední den prázdnin, ani nevím, jestli se mám nebo nemám těšit. Volno stejn ě nakonec dopadlo úplně jinak, než jsem si "malovala" a lednový čas nebude moc klidný.Vůbec mám pocit, že ten předchozí rok byl tak bohatý n a zvraty, že stejně nic nebylo v klidu. Pořád čekám na klid a na odhodlání, ale nějak se nedostavuje. Prostě to trvá, než to odhodlání"přijde" a věci se mění moc pomalu " . I já.Teoreticky bych si měla se svými poznatky o životě vystačit, ale někdy mi to přijde jako hromada puclíků, které jsou místy složemya místy z dohledu, tak na ně není vidět a těch hromádek a dílů je tolik, že nejdou poskládat v jednolitý obraz. jako by vždycky přišel vítr nebo nějaká pohroma a co bylo složené se zase rozfouká, zničí, není. Jako by člověk lezl na horu, popošel o pár metrů výš, a neopatrným krokem se zas sklouzl na nějaké jiné místo. Docela hezké by bylo zachytit se o římsu, vědět, že je tam jeskyně, kdy se člověk usuší, zahřeje u ohně, nají a vyrazí na cestu dál. Taková jarní příroda a vlastně by vůbec nemusel na tu horu lést, stačilo by sešplhat k úpatí a pokračovat pěšinou v lukách, kolem potoka s vrbami, přímo k nějakému hostinnému stavení.