Re: když

Kdo bezpodmínečně přijímá všechno a všechny, nemá již otázek... Stal se sám sebou... Nic neočekává... Nic neřídí... Pozoruje bez hodnocení a jenom JE... Odpovědi nepřicházejí zvenčí .....Přicházejí z ticha svého srdce... Z centra svého Bytí, kde všichni jsou JEDNÍM.
Čas vůdců je u konce... ten, kdo stále potřebuje vést za ruku, se ještě nestal sám sebou... a ten, který má stále potřebu vést ostatní, ještě nepochopil... Dovolte si tu nejvyšší milost a sami sobě dejte svoji pozornost a svobodu.

zkopírováno z www.informaceodjinud

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

myslím si, že v tom to je. že lidi nebyli vychováni k tomu, že to,co cítí je správně...v nějaké rovině správně, že je to problém, kdž se člověk nenaučí důvěřovat sobě, svým pocitům, myšlenkám. že kdež tohle lidi v určité chvli nedostanou, tak pak z nich vyrostou lidi, co nemohou rozhodovat plně o svém životě. Tam vznikají různé ty závislosti nebo nerozhodnosti. Jasně, vždycky je k tomu i konkrétní situace, která to individuální rozhodování nebo uskutečnění dovolí či nedovolí,
-----------------------
cítím se dost zničeně, je to o tom, že vím, jak věci mohou dopadnout a neumím jim zabránit a nebo je ovlivnit nějak pozitivně, umím vidět jenom ty katastrofy
jsem dost naštvaná, a taky dost bloklá v tom, co můžu nebo nemůžu dělat a můj směr je spíš k "nedělání" než k aktivitě...je to dostt hnusné, a hned tak se to nezmění, je to zacyklené a už jsme v tom chycení všichni a to je docela průšvih, protože někdo b y si měl zachovat nadhled a klid, ale tak to úplně nefunguje. Je to zajímavé, je to jako když se objeví jedna malá prasklinka na ledu nebo skle a postupně narůstá počet prasklinek, prostě se to začně množit kvadratickou či jakou řadou a naajednou prásk, je to rozsypané celé. Skoro si říkám, že jestli by to ten bod 0 nevyřešil a zároveň nechci aby to k tomu bodu došlo, protože to může být stejně konec jako začátek.
z celkového pohledu(lidstvo, vesmír) je to vlastně nic, kapka v oceánu, není to ani dobře , ani špatně. Z hlediska individuálního života to vypadá jinak.
nechávám to proplouvat, snažím se, ale nejde to, je to jako když se zarývají střípky. Jsou věci s ktrerými člověk nic neudělaá. šve mě to, kdybnych se narodila s hroší kůží, nebo prostě jinámohly ty věci být jinak.
Někdy mám pocit, že věci, které prostě nechci a nechtěla jsem e mi prostě dějí.