Já jsem dost dlouho bojovala s myšlenkou že "zmar" je všudypřítomný ve všem. Ne jako pocit, který člověka občas zachvátí, ale stálý stav. Při pohledu na krásně vybarvený list javoru jsem nemohla pochopit proč tolik vypětí, pak okamžik krásy a zmar...Proč se snažit, opakovat to všechno a denně bojovat...
Ten list jsem dala jako příklad..bylo toho mnohem víc a měla jsem pocit, že to nemůžu unést. Tepalo to do živého tak silně, že je to myslím, pro někoho kdo nezažil depresi, nepochopitelné. Připravilo mne to o všechnu energii..
Trochu mi to v něčem připomíná ten váš pocit (hlavně v těch existencionálních otázkách)..
Věřící v klasickém slova smyslu si myslím nejste, že? To já taky ne..tak to se nám toho moc nenabízí.
Osobně mám pocit, že to je takový mezník, který se vynoří před všemi co čtou (zajímají se) a tento typ literatury..
Ty typy prý byly dokonce vpočátku připisovány jí. A že její dílo, stejně jako Sabinino zůstalo nepřeloženo. Tedy zřejmě myšleno do francouzštiny, ale nenašla jsem ani do češtiny.
Ono se to s tím autorstvím má tak, že čí co je myšlenka není možné, když spolu neustále diskutovali, zpětně určit.
