Možná to určitým způsobem "naléhavé" je. Mysl je znepokojená, že si nemůže vzpomenout na "banality" a třeba ji to celé něco připomíná a brání se dopředu. A nebo je to přesně naopak. Mysl klade důraz na detaily nepřiměřeně situaci. Oboje má stejný důvod a já bych se svěřila, že něco není vpořádku. Pokud je rodina ochotna pomoci, je lepší, když jsou ve střehu také. Pro případ, že by člověk sám sebe nedokázal ohlídat.
Jinak si nejsem jista zda bez léků a pomoci to vůbec jde. Navíc je tu vývoj. Ty fáze nejsou stejné. Tedy jak jsem se dle zkušeností jiných mohla dočíst. A když už člověk má pocit, že ví jak se k "tomu" postavit/předejít/zacházet zase se ocitne zaskočen, překvapen..Počítala bych proto s touto nevyzpytatelností.
Na druhou stranu si umím představit ten pocit určité zvědavosti kam to vše vede.Zda to k něčemu směřuje. Co by se člověk dozvěděl. Jaké jsou vlastně možnosti mysli a co vlastně chce. Tedy pokud člověku nebylo strašně zle a nemá z těch stavů jednoznačně obrovský strach. Ale jak píši, ikdyž bych měla potom možná pocit, že sem to měla zvládnout bez pomoci, nevěřím si natolik, abych riskovala.
