Už se cítím stabilizovaný, nic už na mě zatím nenaléhá ... zas se "nudím" a nevím co by ... tam je to nebezpečí že je to jako "hra", která zasáhne celého člověka, ale neznám pravidla, to je na tom to nejhorší ... když jsem v tom, jakoby bylo stále nad čím přemýšlet, je to jako když se člověk začte do zajímavé knihy a začne ji žít ... to se pak nemůže odtrhnout a nechce aby to skončilo ...
Nevím, doma se raději nesvěřím, znám to, hned by byl oheň na střeše a to nechci ... snad to zvládnu ... musím !? ... je to jako kledba, která je potřeba překonat bez vnějších zásahů ... léky beru pravidelně, tak se mám na co "vymluvit". Není to nepříjemný stav, jen je to úplně jiné, zvláštní, nehodí se to do normálního světa a při tom je to také svět ... svět možná neskutečný, ale na druhou stranu "pravdivý" ... Když jsem tam, nejsem tady a na to tady se nedokážu rozpomenout ... v tom je celá ten mechanismus ...
