Byli jsme v nemocnici, tatínek má košilku andělíčka a infuzi. Babička mi potvrdila, že nemůže polykat a krmí ho jen nitrožilní výživou
. Ptala jsem se ho, jak mu je, že mi připadá lepší než minule a odpověděl - špatně. Je ovázaný kvůli otlakům
.
Jsou teď s mamkou jako na dvoulůžku, sestry jim daly postele k sobě a daly pryč zábrany, tak se mohou držet za ruce
. Děda už nemá ten smutný výraz jako minule, to mě moc potěšilo, jen nemluví ani se sestrami, ani s doktorem... Babička je veselá. Tak jsem teď taková rozpolcená, jaký vlastně mám pocit, chvilku pocit strachu, že děda umírá, chvíli pocit úlevy, že už za nás bojují profesionálové ( mají polohovací postele, vyškolené sestr, každý den lékaře ...), pak, že jsme selhali.