Zdál se mi už před nějakou dobou, možná v září, ale pořád mi přijde, že jsem ho úplně nerozklíčovala. Spousta věcí mi začla dávat smysl až s odstupem, když jsem si sen zasadila do kontextu, který uplně uvádět nebudu. Ale i sám o sobě mi přijde zajímavý.
Sen začal v lese, byla jsem s nějakým mužem v chatrči a šlo o to, dávat pozor jestli neútočí "zombíci" (lidi nakažení "zombie virem" jako v různých v post-apo filmech a pc hrách). A odrážet jejich útoky na chatrč. Jenže se tam potulovali i obyčejní lidi a ti byli taky rizikoví, mohli to byt potulní lupiči atd. Muž v chatrči měl dobrou zásobu střeliva a odhodlání, ale zároven jsem měla stres i z něho, protože jsem viděla že už přichází o rozum a je vyšinutý. V jednu chvíli by střílel na vše co se pohne, potom zas pustil do domu skupinu lidí kterým já jsem nedůvěřovala a on vůbec neviděl riziko. Celý les kolem působil hrozně tísnivě, nebezpečně.
Pak se tam objevily nějaké 3 ženy , a já s nima měla jít do jakéhosi města něco vyzvednout a vrátit se. Muž z chatrče nešel, věděla jsem že městem z nějakého důvodu pohrdá, nějaká vyšinutá hrdost ho drží v polorozpadlé chatrči v lese. S podobným pocitem jsem následovala ženy do města. Když jsme tam přišly a měla jsem to, pro co jsem šla (zvláštní je že sen neříkal nic o tom co to bylo, prostě jsem něco získala a měla jsem jít zpět, donést to tomu chlapovi). Ale zaskočil mě pocit bezpečí a úlevy, nechtělo se mi odcházet. Město bylo taky post-apokalyptické. Opevněné, špinavé, stlučené a postavené z kdejakého šrotu a prostě co měli ti lidi po ruce. Lidi taky nepůsobili vyloženě přátelsky, spíš podezíravě, obezřetně. Ale věděla jsem že jsou při smyslech a dá se s nimi normálně komunikovat , nehrozí od nich nebezpečí, naopak si tam vzájemně poskytují ochranu a jsou schopní odhalit nebezpečí "z venku" a chránit město. Moc jsem tam chtěla zůstat, a zároven jsem cítila zodpovědnost k tomu muži v chatrči, který čekal na můj návrat . Nechtěla jsem ho tam nechat samotného, ale zároven přišla (bolestná) pochybnost, že třeba ani nečeká a je mu jedno co se mnou je. No chtěla jsem dostát tomu jak jsme byli domluvení, tak jsem se vydala na cestu z města. Ty tři ženy se nabídly že mě doprovodí tím nebezpečným lesem. Jenže sotva jsme vyšly z brány, uviděla jsem podél cesty vlčáky a věděla jsem že zaútočí, když se přiblížíme. Vlčáci se změnili v ovce a ženy chtěly jít, ale já jsem je zadržela, bála jsem se že projdeme kolem ovcí a ty se zas změní na vlčáky a budeme v pasti, protože nám odříznou cestu zpátky do města. Tak jsme se vrátily zpátky. Snažila jsem se vymyslet způsob, jak se přes les dostat a došlo mi v tom snu, že nechci riskovat životy těch žen, protože ve čtyřech sice jsme schopné se dostat do cíle, ale pokud by šly zpět samy, už by v tom počtu 3 byly příliš ohrožené, skupina by se nemohla bránit kdyby nebezpečí přišlo ze všech stran. Tak mi došlo že už jsou to "moji lidé" na kterých mi záleží, že už vlastně do toho města patřím. Sen skončil tak, že jsem uvažovala jak lesem projít sama a došlo mi že není cesty zpět. Stejně jsem ale měla potřebu nějakým způsobem dát muži v chatrči vědět že zůstávám ve městě, aby nečekal a nestrachoval se. Věděla jsem, že on do města za mnou nepřijde, i kdyby mohl.
