Re: Opevněné město v postapokalyptickém světě

Quote
Sarka

Quote
empe

Quote
Sarka

Quote
empe

Quote
Sarka
Mám to! Předevčírem na terapii přišla řeč na to, že pocit "nikdo mi nerozumí, mému prožívání a emocím" může jít ruku v ruce s tím že si člověk vypěstuje pocit jakési výlučnosti až "nadřazenosti". To mu dá sice povrchně nějakou úlevu a "vysvětlení", ale vnitřně ho to vlastně ještě víc odcizuje od lidí okolo a nikam to nevede. A to je přesně ten muž z chatrče - a donedávna můj způsob jak jsem začala uvažovat. Vlastně se to časově zhruba shoduje s tím kdy mi to začalo trochu docházet že jsem se dostala psychicky někam kde to není zdravé. Kde mě to izoluje nejen od lidí ale i od sebe.

Přijmout svoje emoční prožívání , které jsem považovala za divné a život komplikující. Změnit k tomu přístup, jako k něčemu co ke mně patří a z čeho můžu čerpat. Pěstovat v rámci toho ten lidský rozměr který mě s druhými spojuje, ne izoluje.

Psala jsem o muži v chatrči a o Tvé kontraproduktivní hrdosti v části života, tak to by mohlo být podobné??
Jeden čas jsem s myslela, že jsem lepší než ostatní, tak proto.

Ano, bude to ono, jak to teď ta psycholožka vytáhla (ani neví o tom snu, vyplynulo to v jiném kontextu) a mluvily jsme o tom, tak mi to ještě víc došlo, do čeho všeho se to vlastně promítá a i tuším čím to bylo živené. Je ale hezké jak s námi ta duše sama mluví a chce nám to ukázat , nasměrovat nás jinudy.

Ano, to je hezké, teď ale moc sny nemám a když, tak si je nepamatuju, naposledy se mi zdálo, jak k nám přišel velký pes, vlezl si rovnou do postele a dveře dokořán v tom mraze. Muž ho šel vyhodit a já jsem přesazovala kytku v té zimě.
Asi to nic neznamená, je fakt, že jsem vyhodila dvě kytky, co skomíraly už asi 1 rok a sem tam k nám pronikne velký pes, který přeskočí branku a rejdí nám po zahradě.

Možná že někdy nejsou ani sny potřeba , nebo není potřeba aby si je člověk pamatoval.