Quote
empe
Quote
Sarka
Quote
empe
Quote
Sarka
Mám to! Předevčírem na terapii přišla řeč na to, že pocit "nikdo mi nerozumí, mému prožívání a emocím" může jít ruku v ruce s tím že si člověk vypěstuje pocit jakési výlučnosti až "nadřazenosti". To mu dá sice povrchně nějakou úlevu a "vysvětlení", ale vnitřně ho to vlastně ještě víc odcizuje od lidí okolo a nikam to nevede. A to je přesně ten muž z chatrče - a donedávna můj způsob jak jsem začala uvažovat. Vlastně se to časově zhruba shoduje s tím kdy mi to začalo trochu docházet že jsem se dostala psychicky někam kde to není zdravé. Kde mě to izoluje nejen od lidí ale i od sebe.
Přijmout svoje emoční prožívání , které jsem považovala za divné a život komplikující. Změnit k tomu přístup, jako k něčemu co ke mně patří a z čeho můžu čerpat. Pěstovat v rámci toho ten lidský rozměr který mě s druhými spojuje, ne izoluje.
Tak tohle je asi problém i u některých lidí na Jungovi.
Zas tak zdejší poměry neznám
Možná to platí ale všude. Sebereflexe je základ.
Jo škoda, že to tady ve Snech moc nečtou, ale u některých pochybuju, že by jim to bylo co platné, že tu sebereflexi moc nemají, nebo že ji mají dobře utajenou :-)
přijde mi dobré, že člověk může o těch věcech přemýšlet a k něčemu se dobrat
a i to, že jak píše Rusakow jinde, že to máme někteří tak podobně...že i když je to pro nás ten jedinečný aha moment, tak nakonec to máme i tak uklidňujícně podobně...jako ,že v tom nakonec nejedeme sami...i když to poznání je individuální a má pro každého jedinečný význam...
nejde se bez toho hnout dál...a tak se mi líbí to potkávání se s tím poznáním...ptž je to ryzí..žité...jako nádech...
líbí se mi, když si na něco přijdu a zrovna tak, když si na něco přijdou druzí....