Re: Opakující se noční můra

Quote
empe

Quote
empe

Quote
motylek

Quote
empe

Quote
motylek

Quote
empe

Quote
motylek
Pořád se mi opakuje sen na téma "Je mi psychicky špatně".

Variace 1: Jsem ve svém rodném městě nebo přímo v rodném domě a je mi psychicky špatně. Prosím rodiče o pomoc.

Variace 2: Jsem v psychiatrické léčebně a je mi psychicky špatně.

V noci na dnešek byla variace 2 tak vystupňovaná, že jsem měla (ve snu) údajně živé sny a halucinace a ležela jsem na lůžku a byla jsem v tak divném stavu, že jsem vnímala, co se děje okolo, ale nemohla jsem se hýbat ani mluvit, takové jakoby bdělé koma.
Ostatní pacienti si hleděli svého, připravovali se na to, že půjdou na pracovní terapie. Já jsem chtěla asi jít taky, ale nemohla jsem se hnout.
A jen jsem vnímala, jak kolem mě kmitají doktoři a sestřičky, že jsem asi ve vážném stavu. Jedna sestra mi brala krev. Když vtom jsem uviděla, jak mi chtějí nasadit kyslíkový přístroj, pomyslela jsem si, že umírám a že proboha nechci umřít, když mám teprve 15letého syna, který mě potřebuje.

Brr, jak mi nasazovali ten kyslíkový přístroj...ještě teď mi běhá mráz po zádech a bojím se jít spát....

V rodném domě Ti bylo špatně??
Napadá mě, že s Tvou rodinou nebylo všechno v pořádku ( s mou taky ne, tedy s otcem ).
V PL Ti taky bylo špatně, nemohla ses pohnout. Možná jsi na něco chtěla přijít a nevedlo se Ti to, ale ostatní Ti pomáhali a to je dobré, jen asi ten kyslík Ti vadil, že by Tě ten přístroj dusil, že Ti třeba někdo vydýchával v minulosti vzduch, tím myslím, že potřebuješ svou určitou svobodu a někdo Ti ji bral, tím jak se choval??
Hlavně je dobré to, že jsi nechtěla umřít, že máš syna.

Měla jsem sice milující rodinu, ALE... byly 2 roky po mé 1. hospitalizaci, kdy jsem nezvládala se starat o syna (měla jsem silné tlumící léky), a tak jsem byla s malým synem u našich. Starali se mi o syna, to ano, ale nutili mě s ním být 24 hodin denně a když syn šel večer spát, musela jsem jít spát taky. Jak jsem byla pořád unavená po lécích, tak si mysleli, že čím dřív půjdu spát, tím líp.
Brala jsem ty léky večer před spaním a uspávací účinek na mě měly až do dalšího večera, kdy jsem začínala být trochu čilejší. Toužila jsem jít na počítač a popovídat si tam s někým z "vnějšího" světa, kde jsem měla kamarády a kamarádky, nebýt pořád izolovaná v mém rodném domě. Jenomže naši mi počítač zakazovali, prý se mám hlavně starat o malého.
Takže bylo o nás postaráno, ale já jsem byla tehdy nesvobodná, v kleci.

To bylo velmi těžké pro Tebe. O útlumu po lécích vím svoje, tak chápu, jak Ti bylo.
Tvoji rodiče to asi mysleli dobře, ale Ty jsi potřebovala něco jiného.
Stačí jakou nesvobodu a tíži přinese nemoc, teď ještě i Tvé okolí Ti to neulehčovalo v určitém směru. .
Ale Tobě je už snad líp a naučila jsi se žít s nemocí a i s léky a už jsi svobodnější

Měla jsem komplikovaný vztah se svou mámou. Máma to myslela dobře, byla obětavá, ale nepochopila jednu věc: že když mi dá tu pomyslnou rybu, nasytí mě na pár dní. Zatímco kdyby mě naučila rybařit, nasytila by mě na celý život. Máma mě "sytila rybami" každý den se slovy "Užij si to, dokud můžeš." Co bude potom, až mi nebude moct pomáhat, to jí bylo jedno (asi). Měla jsem o sebe postaráno, ale neuměla jsem vařit (po atace v léčebně jsem to zapomněla) a jak jsem byla utlumená, nebyla jsem schopná dělat ani ostatní domácí práce, ani starat se o syna.
Žít s nemocí mě naučila nakonec moje tchýně, která se už na to nemohla dívat a vzala mě zpět do mého bytu, k mému manželovi, rok tu s námi žila a "učila mě rybařit". A najednou to šlo - zařídila jsem si novou psychiatričku, ta mi vyměnila ty sedativní léky za jiné a já jsem začala hospodařit, pěkně ve svém, nejdřív s tchýní a potom už sama. Samostatnost (a s tím spojené zdravé sebevědomí), to bylo to, co jsem potřebovala. Díky tomu jsem teď svobodnější.

Aha tak to bývá, všimla jsem si toho v nemocnici na psychiatrii, že obzvlášť mladým mužům jejich matka řídila život a všechno, oni byli neschopní něco dělat, matka to všechno udělala za ně, co se týče prací, rozhodování, způsobu myšlení a nebyli vůbec samostatní atd.
Tak hlavně, že jsi se z toho dostala, asi i díky Tvé tchýni, ale Ty sama jsi věděla, že to tak nechceš, jak Ti rodiče řídili život a všechno a bez toho by se to tchýni nepodařilo, máš zdravé jádro.
Samostatnost, to je snad jedna z nejdůležitějších vlastností.
Ach ty léky, vídávám v čekárně na psychiatrii lidi, kteří jsou jako robůtek, obzvlášť jeden ještě docela mladý muž a chtěla bych jim moc říct, aby se vzbouřili proti lékům a chtěli jiný lék.
Nezpochybňuju, že ty léky potřebují, ale někdy je lepší být malinko více nemocný, než být jako robůtek, si myslím.
Tohle jsme měla taky hlavně po Haloperidolu, který mi ale zabral nejvíce ze všech antipsychotik, co se bludů týče, ale měl pro mě děsné vedlejší účinky - extrapyramidový sy a útlum a tak bylo lepší ho vysadit a dát mi mírnější AP, sice jsem pak měla bludy, ale takové, že se dalo s nimi žít.
Teď už jsem, co se týče bludů OK už asi roky, bludy byly různého druhu a postupně odcházely.
Jsem smířená s nemocí, ona mi odhalila hodně ze mne, co jsem si dříve neuvědomovala a nevěděla jsem, co je důležité a co není, to až nemoc mi to ukázala.