Re: Opakující se noční můra

Quote
empe

Quote
empe

Quote
motylek

Quote
empe

Quote
motylek

Quote
empe

Quote
empe

Quote
motylek

Quote
empe

Quote
motylek

Quote
empe

Quote
motylek
Pořád se mi opakuje sen na téma "Je mi psychicky špatně".

Variace 1: Jsem ve svém rodném městě nebo přímo v rodném domě a je mi psychicky špatně. Prosím rodiče o pomoc.

Variace 2: Jsem v psychiatrické léčebně a je mi psychicky špatně.

V noci na dnešek byla variace 2 tak vystupňovaná, že jsem měla (ve snu) údajně živé sny a halucinace a ležela jsem na lůžku a byla jsem v tak divném stavu, že jsem vnímala, co se děje okolo, ale nemohla jsem se hýbat ani mluvit, takové jakoby bdělé koma.
Ostatní pacienti si hleděli svého, připravovali se na to, že půjdou na pracovní terapie. Já jsem chtěla asi jít taky, ale nemohla jsem se hnout.
A jen jsem vnímala, jak kolem mě kmitají doktoři a sestřičky, že jsem asi ve vážném stavu. Jedna sestra mi brala krev. Když vtom jsem uviděla, jak mi chtějí nasadit kyslíkový přístroj, pomyslela jsem si, že umírám a že proboha nechci umřít, když mám teprve 15letého syna, který mě potřebuje.

Brr, jak mi nasazovali ten kyslíkový přístroj...ještě teď mi běhá mráz po zádech a bojím se jít spát....

V rodném domě Ti bylo špatně??
Napadá mě, že s Tvou rodinou nebylo všechno v pořádku ( s mou taky ne, tedy s otcem ).
V PL Ti taky bylo špatně, nemohla ses pohnout. Možná jsi na něco chtěla přijít a nevedlo se Ti to, ale ostatní Ti pomáhali a to je dobré, jen asi ten kyslík Ti vadil, že by Tě ten přístroj dusil, že Ti třeba někdo vydýchával v minulosti vzduch, tím myslím, že potřebuješ svou určitou svobodu a někdo Ti ji bral, tím jak se choval??
Hlavně je dobré to, že jsi nechtěla umřít, že máš syna.

Měla jsem sice milující rodinu, ALE... byly 2 roky po mé 1. hospitalizaci, kdy jsem nezvládala se starat o syna (měla jsem silné tlumící léky), a tak jsem byla s malým synem u našich. Starali se mi o syna, to ano, ale nutili mě s ním být 24 hodin denně a když syn šel večer spát, musela jsem jít spát taky. Jak jsem byla pořád unavená po lécích, tak si mysleli, že čím dřív půjdu spát, tím líp.
Brala jsem ty léky večer před spaním a uspávací účinek na mě měly až do dalšího večera, kdy jsem začínala být trochu čilejší. Toužila jsem jít na počítač a popovídat si tam s někým z "vnějšího" světa, kde jsem měla kamarády a kamarádky, nebýt pořád izolovaná v mém rodném domě. Jenomže naši mi počítač zakazovali, prý se mám hlavně starat o malého.
Takže bylo o nás postaráno, ale já jsem byla tehdy nesvobodná, v kleci.

To bylo velmi těžké pro Tebe. O útlumu po lécích vím svoje, tak chápu, jak Ti bylo.
Tvoji rodiče to asi mysleli dobře, ale Ty jsi potřebovala něco jiného.
Stačí jakou nesvobodu a tíži přinese nemoc, teď ještě i Tvé okolí Ti to neulehčovalo v určitém směru. .
Ale Tobě je už snad líp a naučila jsi se žít s nemocí a i s léky a už jsi svobodnější

Měla jsem komplikovaný vztah se svou mámou. Máma to myslela dobře, byla obětavá, ale nepochopila jednu věc: že když mi dá tu pomyslnou rybu, nasytí mě na pár dní. Zatímco kdyby mě naučila rybařit, nasytila by mě na celý život. Máma mě "sytila rybami" každý den se slovy "Užij si to, dokud můžeš." Co bude potom, až mi nebude moct pomáhat, to jí bylo jedno (asi). Měla jsem o sebe postaráno, ale neuměla jsem vařit (po atace v léčebně jsem to zapomněla) a jak jsem byla utlumená, nebyla jsem schopná dělat ani ostatní domácí práce, ani starat se o syna.
Žít s nemocí mě naučila nakonec moje tchýně, která se už na to nemohla dívat a vzala mě zpět do mého bytu, k mému manželovi, rok tu s námi žila a "učila mě rybařit". A najednou to šlo - zařídila jsem si novou psychiatričku, ta mi vyměnila ty sedativní léky za jiné a já jsem začala hospodařit, pěkně ve svém, nejdřív s tchýní a potom už sama. Samostatnost (a s tím spojené zdravé sebevědomí), to bylo to, co jsem potřebovala. Díky tomu jsem teď svobodnější.

Aha tak to bývá, všimla jsem si toho v nemocnici na psychiatrii, že obzvlášť mladým mužům jejich matka řídila život a všechno, oni byli neschopní něco dělat, matka to všechno udělala za ně, co se týče prací, rozhodování, způsobu myšlení a nebyli vůbec samostatní atd.
Tak hlavně, že jsi se z toho dostala, asi i díky Tvé tchýni, ale Ty sama jsi věděla, že to tak nechceš, jak Ti rodiče řídili život a všechno a bez toho by se to tchýni nepodařilo, máš zdravé jádro.
Samostatnost, to je snad jedna z nejdůležitějších vlastností.
Ach ty léky, vídávám v čekárně na psychiatrii lidi, kteří jsou jako robůtek, obzvlášť jeden ještě docela mladý muž a chtěla bych jim moc říct, aby se vzbouřili proti lékům a chtěli jiný lék.
Nezpochybňuju, že ty léky potřebují, ale někdy je lepší být malinko více nemocný, než být jako robůtek, si myslím.
Tohle jsme měla taky hlavně po Haloperidolu, který mi ale zabral nejvíce ze všech antipsychotik, co se bludů týče, ale měl pro mě děsné vedlejší účinky - extrapyramidový sy a útlum a tak bylo lepší ho vysadit a dát mi mírnější AP, sice jsem pak měla bludy, ale takové, že se dalo s nimi žít.
Teď už jsem, co se týče bludů OK už asi roky, bludy byly různého druhu a postupně odcházely.
Jsem smířená s nemocí, ona mi odhalila hodně ze mne, co jsem si dříve neuvědomovala a nevěděla jsem, co je důležité a co není, to až nemoc mi to ukázala.

To je těžké se vzbouřit nebo chtít jiný lék, když je člověk "oblbnutý" nějakým až příliš utlumujícím lékem. Nevím, jak se cítí konkrétně ten člověk (já jsem to měla specifické v tom, že to byl můj první psychiatrický lék a já jsem se bála říct psychiatrovi, že mě příliš tlumí, myslela jsem si, že mi řekne, že jsem líná, strašně jsem se za sebe styděla), ale já jsem třeba měla tak otupenou vůli, že jsem se nedokázala vzepřít, bylo mi všechno tak nějak jedno, neměla jsem vůli ani vyjít z domu, natož tak "vzbouřit se" a chtít jiný lék.
V tom spíš vidím nedostatek psychiatra daného pacienta. Když přece psychiatr viděl, že pacient je jako robot, tak mu měl dát jinou medikaci. Přijde mi, že málo kvalitní psychiatr si svoji práci prostě co nejvíc zjednodušuje (asi tím, jak je přehlcen množstvím pacientů) na úkor kvality života pacienta.

Však ano, taky jsem dlouhou dobu byla otupělá a bez vůle a zvládala jsem jen dát prádlo do pračky, jinak jsem nezvládala a styděla se velmi za to a tak jsem lhala, jak zvládám, jsem všem psala a myslela jsem si, že když budu chtít, že začnu uklízet a nevěděla jsem, že jsem otupělá a bez vůle.
Ale já nemám schizofrenii, ale schizoafektivní psychózu a tak jsem to měla asi mírnější než Ty, ale dovedu si ten velký útlum a otupenou vůli představit.
Trochu to mám za zlé psychiatričce, ale jinak ji mám ráda a moc mi pomohla a nedám na ni dopustit. Jen ty léky nějak dává asi nešetrně, nebo nevím, hodně hledí na to, aby člověk nebyl psychotický, ale hlava nehlava, si aspoň myslím, ale nechci jí křivdit, třeba to u těch pacientů, co vídám, jinak nejde. Mám k ní velkou důvěru. Má děsně pacientů, to je fakt.
Ale ona poznala, co mi je a na rozdíl od bývalé psychiatričky si nemyslela, že mám jen depresi a podle toho taky léčba. Byla jsem jak u Jiříkova zjevení, jak to zabralo, jak byl svět jiný.

Ono je těžké srovnávat, která z nás měla víc otupenou vůli, už jenom proto, že u mě bylo vůbec těžké říct, co mi způsobovala nemoc a co léky. Když se k otupělosti přidá ještě nesmírná ospalost vlivem tlumících léků, tak je pak těžké říct, jestli se mi nic nechtělo dělat kvůli nedostatku vůle nebo kvůli ospalosti. Možná to zezačátku byla nějaká kombinace obojího, ale jak čas běžel, čím dál víc to bylo hlavně kvůli lékům. Až když mi psychiatr po 3 letech snížil olanzapin na minimum, tak jsem teprve začala trochu "ožívat".
Ty jsi ale psala, že jsi při "slabších" AP měla stále bludy. To já zase ne, mně zabral hned olanzapin a do 3 týdnů bylo po bludech úplně a už se pak vrátily až s další atakou. Takže ani bludy jsem neměla takové vytrvalé jako Ty a "dobře" jsem reagovala na léky.
Podle toho, cos (předtím) psala, jsi fungovala nějakou dobu i s bludy... to by mě zajímalo, jak jsi fungovala s bludy? Věděla jsi, že to, co Tě napadá, jsou bludy, tzn. měla jsi na svou nemoc náhled?
Já jsem při atace kromě bludů byla dezorientovaná, zmatená a silně úzkostná, nemohla jsem spát, neorientovala jsem se v čase, nebyla jsem schopná se normálně obléct (třeba v únoru 2008 jsem jela do Bohnic jen v noční košili) atd., takže takhle bych sama fungovat nemohla.

To je dobře, že máš dobrou psychiatričku.
Já té svojí mám trochu za zlé, že nepoznala, když se mi blížila 2. ataka, ale na druhou stranu jsem měla dost netypické varovné příznaky. Celkově si svojí psychiatričky vážím, je to velmi chytrá paní.

To je dobře, že Ti AP pomohla, byl to u Tebe velmi vážný stav, když jsi byla psychotická. A mohli Ti asi snížit dávku léku až za dlouhý čas.
No nevěděla jsem, že mám bludy, byly různého druhu a poznala jsem to, až když to okolí, tedy můj muž, řekl psychiatričce, která mě pozvala a
bylo.
Opakovaně to byl obzvlášť hrozný blud, kdy jsme si myslela, tedy věděla, že půjdu do vězení a děsný strach jsem měla, ale takový, že nebyl z tohoto světa, vůbec jsem nespala, hrozný stav a začala jsem muži říkat, jak zapnout pračku atd.
Taky mi nebylo dobře, nespala jsem, nebo velmi špatně a velmi se trápila některými bludy.
Taky, když mi bylo špatně, tak jsem si vzala navíc lék ze zoufalství,( řekla mi to psychiatrička, abych si vzala lék navíc, když by mi bylo zle) a myslela jsem si, že mi nepomůže, ale pomohl a viděla jsem, že jsem zase byla psychotická.
Při útoku některého bludu, jsem nebyla schopná nic dělat a byla v úzkosti, časem i místem jsem byla vždy orientovaná.
Některé bludy ale přetrvávaly dlouhou dobu, i když jsme brala AP a velmi pomalu se odbourávaly a u určitého bludu jsem byla šťastná, i když jsem nevěděla, co si počít a fungovala jsem jakž takž, ne moc dobře, byla jsem unavená a stále na to myslela.

Ten blud, při kterém jsem byla šťastná, ale i se trápila, co si počít, jsem neřekla ani psychiatričce a dobře jsem to tajila přede všemi v reálu.