Slovník základních Jungových pojmů:

Duch

Duch je jednak archetyp, jednak funkční komplex. Často je personifikován jako aktivní, oživující, podněcující a rozněcující bytost.

Duch, podobně jako bůh, je objektem duševního zážitku, jehož existenci ve vnějším světě nemůžeme nijak dokázat ani racionálně zdůvodnit.

Archetyp ducha v podobě člověka, zvířete nebo skřítka se objevuje vždycky v situaci, kdy je třeba vhledu, pochopení, dobré rady, rozhodnutí, plánu atd., ale my nejsme schopni jich dosáhnout vlastními prostředky. Archetyp kompenzuje tento duchovní nedostatek obsahy, které onu mezeru vyplní.

Jung pečlivě rozlišoval mezi psychologickým konceptem ducha a tím, jak je tento pojem užíván v náboženství. Psychologicky je funkčním komplexem, na primitivní úrovni zakoušeným jako neviditelná přítomnost, prchavá jako dech.

Z psychologického hlediska se fenomén ducha jako každý autonomní komplex projevuje jako záměr nevědomí, nadřazený záměrům já.

Obecný moderní pojem ducha se nehodí ke křesťanskému názoru, který ducha pojímá jako summum bonum, tedy jako samého boha. Existuje ovšem i pojetí zlého ducha. Ani tím nelze moderní pojem ducha pokrýt, neboť ten není nutně zlý; musí být spíše označen morálně indiferentní nebo neutrální.