Slovník základních Jungových pojmů:

Hlavní funkce

(srv. méněcenná funkce)

Hlavní funkce je v Jungově typologickém modelu nejdiferencovanější.

Hlavní (též primární, nadřazená či superiorní) funkce je ta, jejíž užívání je přirozené a automatické.

Ze zkušenosti víme, že je prakticky nemožné, aby kdokoli rozvíjel všechny psychologické funkce současně, u nikoho tedy nemohou být rozvinuty všechny funkce ve stejné míře. Požadavky společnosti nutí člověka věnovat se nejdříve a především diferenciaci té funkce, kterou je od přírody vybaven nejlépe, nebo té, která mu zajistí nejlepší uplatnění. Velmi často, ba je to téměř obecným pravidlem, se člověk více nebo méně identifikuje s upřednostňovanou, a proto i nejvíce rozvinutou funkcí. Díky tomu vznikají různé psychologické typy.

Při rozhodování, která ze čtyř funkcí - zda myšlení, cítění, vnímání nebo intuice - je u daného člověka funkcí hlavní, musíme věnovat pozornost tomu, která funkce je nejvíce kontrolována vědomím a které funkce mají z hlediska vědomé kontroly spíše jen nahodilý nebo okrajový charakter. Hlaví funkce je vždy - lhostejno, zda jde o extroverta či introverta - rozvinuta více než funkce ostatní, které mohou mít určité primitivní a infantilní rysy.

Hodnotnější funkce je vždy výrazem vědomé osobnosti, jejího úmyslu, její vůle a jejího výkonu, zatímco méně diferencované funkce patří k věcem, které se člověku dějí.