Neexistuje žádný jiný lidský typ, který by se mohl rovnat - co se týče realismu - extrovertnímu vnímavému typu. Jeho objektivní smysl pro realitu je mimořádně rozvinutý. Tento typ hromadí ve svém životě reálné zkušenosti na konkrétním objektu a čím je vyjádřenější, tím méně své zkušenosti využívá. Jeho prožitek se v jistých případech vůbec nestává tím, co by zasluhovalo název zkušenost. To co vnímá, mu slouží nanejvýš jako návod k novým vjemům a vše, co například vstupuje do okruhu jeho zájmů jako nové, je získáváno cestou vnímání a má tomu účelu sloužit. Poněvadž lidé mají sklon pokládat vyložený smysl pro ryzí skutečnost a věcnost za velmi rozumný, jsou jedinci tohoto typu vychvalováni jako rozumní. Ale ve skutečnosti jimi vůbec nejsou, jelikož podléhají vjemům iracionální náhody zrovna tak jako vjemům racionálního výskytu. Tento typ - často jde, jak se zdá, o muže - si přirozeně nemyslí. že podléhá vjemu, respektive pocitu. Takovému výrazu se bude spíše smát, jako zcela nepřípadnému, neboť pro něj je vjem konkrétním životním projevem; znamená pro něj plnost skutečného života. Jeho úmysl směřuje ke konkrétnímu prožitku a stejně je tomu i s jeho morálkou.

Není to nesympatický člověk, naopak, často má pěknou a živou schopnost prožitku, někdy je to veselý kumpán, někdy estét s vkusem. Když vnímá, je pro něj vše podstatné řečeno a splněno. Nic nemůže být víc konkrétní a skutečné; domněnky, které jsou vedle toho nebo navíc, jsou připuštěny jen potud, pokud vjem posilují. Není vůbec třeba, aby ho posilovaly v příjemném smyslu, neboť tento typ není obyčejným prostopášníkem, nýbrž chce jen nejsilnější vjem, který musí podle svého založení přijímat vždy zvnějška. co přichází zevnitř, to se mu jeví jako chorobné a zavrženihodné. Pokud myslí a cítí, redukuje vždy na objektivní základy, to znamená na vlivy, které pochází od objektu, aniž by ho trápilo i nejsilnější potlačování či deformace logiky. Hmatatelná skutečnost ho ponechává za všech okolností klidným a cítí se v ní dobře.

Čím více však vnímání převažuje, takže vnímající subjekt mizí za vzrušujícím vjemem, tím neutěšenějším se tento typ stává. Vyvíjí se buď v hrubého požitkáře, nebo v bezohledného, rafinovaného estéta. Vazba na objekt je dohnána do krajnosti. Tím je však i nevědomí tlačeno z kompenzační role do otevřené opozice. Především se zde uplatňují vytěsněné intuice v podobě projekcí na objekt. Vznikají ty nejdobrodružnější domněnky; jde-li o sexuální objekt, hrají velkou roli fantazie žárlivosti a rovněž stavy úzkosti. V těžších případech se rozvíjí nejrůznější fobie a obzvláště nutkavé symptomy.

Stal-li se jednou neurotickým, je také mnohem obtížnější léčit ho rozumovým způsobem, protože funkce na než se lékař obrací, jsou v relativně nediferencovaném stavu, a proto jsou málo spolehlivé nebo jsou zcela nespolehlivé. Mnohdy je zapotřebí afektivních prostředků nátlaku, aby se mu něco učinilo vědomým.

(Výpis z knihy: Výbor z díla I. - Obecný popis typů)