ALCHYMIE

Starší chemie, v níž se experimentální chemie v dnešním smyslu prolínala se všeobecnými, obrazně intuitivními, zčásti náboženskými spekulacemi o přírodě a člověku. Do neznáma hmoty bylo promítáno mnoho symbolů, které poznáváme jako obsahy nevědomí. Alchymista hledal „tajemství Boha“ v neznámé hmotě, a ocital se tím v postupech a na cestách, které se podobají postupům a cestám dnešní psychologie nevědomí. Také ona je konfrontována s neznámým objektivním fenoménem – nevědomím.

Filozofickou alchymii středověku je nutno duchovně historicky chápat jako kompenzační pohyb ke křesťanství vycházející z nevědomí, neboť předmět alchymistických meditací a technik – říše přírody a hmoty – nenalezl v křesťanství místo a adekvátní ocenění, nýbrž byl považován za něco, co se má překonat. Alchymie je tedy jakýsi druh temného, primitivního zrcadlového obrazu křesťanského světa obrazů a myšlenek, jak mohl Jung v práci Psychologie a náboženství dokázat pomocí analogie mezi alchymistickou ústřední představou Kamene (lapis) a Kristem. Typický pro jazyk alchymistů je symbolický obraz a paradox. Obojí odpovídá nepochopitelné povaze života a nevědomé psýché. Proto se například praví, že Kámen není Kámen (tj. Kámen je zároveň duchovní a náboženský pojem), nebo že alchymistický Mercurius, duch hmoty, je vyhýbavý, prchavý jako jelen, neboť je nepostižitelný. „Má tisíc jmen“. Žádné z nich nevyjadřuje úplně jeho podstatu – tak jako žádná definice není sto jednoznačně vystihnout podstatu nějakého psychického pojmu.

AMPLIFIKACE

Rozšíření a prohloubení snového obrazu řízenými (zaměřenými) asociacemi a paralelami z historie lidské symboliky a duchovních dějin (mytologie, mystiky, folklóru, náboženství, etnologie, umění atd.), čímž se výkladu odhaluje jeho smysl.

ANIMA – ANIMUS

Personifikace ženské povahy v nevědomí muže (anima) a mužské povahy v nevědomí ženy (animus). Tato psychická dvojpohlavnost odpovídá biologické skutečnosti, že je to větší počet mužských (ženských) genů, který rozhoduje při určování mužského (ženského) pohlaví. Menší počet genů opačného pohlaví se zdá vytvářet charakter opačného pohlaví, který však v důsledku své podřízenosti zůstává obvykle nevědomí.

C. G. Jung: „Každý muž v sobě nosí odjakživa obraz ženy, nikoli obraz této určité ženy, nýbrž nějaké určité ženy. Tento obraz je v zásadě nevědomá zděděná látka, pocházející z pradávných dob a vštípená živému systému, „typus“ (archetyp) všech zkušeností řady předků s ženskou bytostí, kondenzát všech dojmů z ženy, zděděný psychický adaptační systém … Totéž platí také o ženě, rovněž ona má svůj vrozený obraz muže. Zkušenost učí, že by se mělo přesněji říci: obraz mužů, zatímco u muže je to spíše obraz jedné ženy. Poněvadž je tento obraz nevědomý, je stále nevědomě v podobě projekce promítán do milované postavy a je jednou z nejdůležitějších příčin vášnivé přitažlivosti a jejího opaku.“

„Přirozená funkce anima (stejně jako animy) spočívá v tom, že vytváří spojení mezi individuálním vědomím a kolektivním nevědomím. Odpovídajícím způsobem představuje persona jakousi sféru mezi vědomím vázaným na já a objekty vnějšího světa. Animus a anima by měli fungovat jako jakýsi most nebo brána k obrazům kolektivního nevědomí, tak jako persona představuje jakýsi druh mostu ke světu.“

Všechny archetypické manifestace, tedy i animus a anima, mají aspekt jak negativní, tak i pozitivní, jak primitivní, tak i diferencovaný.

C. G. Jung: „Animus je ve své první nevědomé formě spontánní, neúmyslné utváření názoru, které má ovládající vliv na citový život; anima je naproti tomu spontánní utváření citu s následným ovlivněním, respektive distorzí rozumu. (Popletla mu hlavu.) Animus se proto jako projekce promítá s oblibou do duchovních autorit a ostatních „hrdinů“ (umělců a sportovních velikánů). Anima se ráda zmocňuje toho, co je v ženě nevědomé, prázdné, frigidní, bezmocné, bezvztahové, temné a dvojznačné … Duše, která se (v individuačním procesu) připojuje k vědomí vázanému na já, má tedy u muže znamení ženské a u ženy znamení mužské. Jeho anima se snaží sjednotit, její animus chce rozlišit a poznat. Je to přesný protiklad … Ve skutečnosti vědomí znamená tento protiklad konfliktní situaci, i když vědomí vztah obou individuí je harmonický.“

„Anima je archetyp života … Neboť život přichází k muži skrze animu, jakkoli on je toho názoru, že k němu přichází skrze rozum. Ovládá život rozumem, avšak život vněm žije skrze animu. A tajemství ženy je, že k ní život přichází skrze duchovní postavu anima, jakkoli ona se domnívá, že život jí přináší erós. Ovládá život, tak říkajíc habituálně žije erótem, avšak skutečný život, při němž je ona i objetí, přichází k ženě skrze rozum, který je v ní ztělesněn animem.

ARCHETYP

C. G. Jung: „Pojem archetypu … je odvozen z mnohokrát opakovaného pozorování, že například mýty a pohádky světové literatury obsahují určité motivy, které jsou zpracovávány stále znovu a všude. S týmiž motivy se setkáváme ve fantaziích, snech, deliriích a bludných idejí současných jedinců. Tyto typické obrazy a souvislosti se označují jako archetypické představy. Čím jsou zřetelnější, mají tu vlastnost, že jsou doprovázeny obzvláště živými citovými tóny … Jsou jímavé, působivé a fascinující. Vycházejí z archetypu, který je sám o sobě nenázorný, z nevědomé předformy, která zřejmě patří ke zděděné struktuře psýché , a může se v důsledku toho manifestovat všude jako spontánní jev.“

„Setkávám se stále znovu s nedorozuměním, že archetypy jsou určeny obsahově, tj. že jsou jakýmsi druhem nevědomých „představ“. Je proto nutno znovu zdůraznit, že archetypy nejsou určeny obsahově, nýbrž pouze formálně, a to nakonec jen velmi podmíněným způsobem. Obsahově je určen praobraz prokazatelně jen tehdy, je-li vědomý, a tudíž naplněn materiálem vědomé zkušenosti. Jeho formu naproti tomu lze … srovnat se systémem os krystalu, který do jisté míry preformuje utváření krystalu v matečném roztoku, aniž sám má hmotnou existenci. Ta se projevuje teprve ve způsobu ukládání iontů a pak molekul. Archetyp sám o sobě je prázdný, formální prvek, který je jen jakási facultas praeformandi, jakási a priori daná možnost formy představy. Nedědí se představy, nýbrž formy, které v tomto ohledu přesně odpovídají rovněž formálně určeným instinktům. Právě tak málo jako existence archetypů o sobě se dá též dokázat existence instinktů, pokud se tyto instinkty neprojeví in concreto …“

„Zdá se mi pravděpodobné, že vlastní představa archetypu je vědomí nepřístupná, je neuvědomitelná, tj. je transcendentní, pročež ji označuji jako psychoidní.“

„Nelze se ani okamžik oddávat iluzi, že bychom nakonec byli sto archetyp vysvětlit, a tím by byl vyřízen. Ani nejlepší pokus o vysvětlení není nic jiného než víceméně zdařilý překlad do jiného obrazného jazyka.“

ASOCIACE

Spojení představ, vjemů atd. podle podobnosti, dotyku, protikladu nebo následnosti. Volné asociace ve zpracování snu u S. Freuda: spontánní řetězce asociací snícího, jež se nemusí vztahovat k situaci snu. Řízené (záměrné) nebo kontrolované asociace ve zpracování snu u C.G.Junga: spontánní nápady, jež vycházejí zdané snové situace a vždy se k ní vztahují.

ASOCIAČNÍ EXPERIMENT

Psychologická testová metoda ke zjišťování komplexů pomocí měření reakčního času a pomocí interpretace odpovědí na daná slova. Ke znakům komplexu patří: prodloužený reakční čas nebo subjektivně zvláštní kvalita odpovědí, když se podnětová slova dotknou komplexů, které chce pokusná osoba utajit nebo kterých si není vědoma.

DUŠE

C. G. Jung: „Jestli psýché člověka něco je, pak je nedozírně komplikovaná a vykazuje neomezenou mnohotvárnost a pouhá psychologie pudů nemůže s touto mnohotvárností nic svést. Mohu se jen dívat v nejhlubším obdivu a v hluboké úctě a tiše stát před propastmi a výšinami skutečnosti duše, jejíž neprostorový svět skrývá nezměrné množství obrazů, které miliony let živoucího vývoje nahromadily a organicky zhustily. Mé vědomí je jako oko, jež v sobě zachycuje nejvzdálenější prostory. Psychické ne-já je však tím, co neprostorově vyplňuje tento prostor. A tyto obrazy nejsou bledé stíny, nýbrž mocně působící duševní podmínky, které jen špatně chápeme, ale nikdy je nemůžeme oloupit o jejich sílu tím, že je popíráme. Vedle tohoto dojmu bych mohl snad postavit jen pohled na hvězdné noční nebe; neboť ekvivalentem světa uvnitř je jen svět vně, a tak jako tento svět zachycuji médiem těla, tak onen svět zachycuji médiem duše.“

„Bylo by rouháním tvrdit, že se Bůh může zjevovat všude, jen právě jen v lidské duši nikoli. Vždyť vroucnost vztahu mezi Bohem a duší předem vylučuje jakékoli podceňování duše. Došlo to snad příliš daleko, když se hovoří o příbuzenském vztahu; avšak duše v sobě každopádně musí mít nějakou možnost vztahu, tj. nějakou obdobu či souvztažnost k jsoucnu Boha, jinak by mezi nimi nikdy nemohla vzniknout žádná souvislost. Touto odpovídající obdobou je – psychologicky formulováno – archetyp obrazu Boha.

EXTROVERZE

Typický postoj, který se vyznačuje koncentrací zájmu na vnější objekt. Protiklad: introverze

HIEROSGAMOS

Posvátná nebo duchovní svatba. Spojení archetypických postav v mýtech znovuzrození, antických mystérií a také v alchymii. Typickými příklady jsou znázornění Krista a Církve jako ženicha a nevěsty (sponsus et sponsa) a alchymistické spojení (coniunctio) Slunce a Měsíce.

INDIVIDUACE

C. G. Jung: „Používám výrazu ‚individuace‘ ve smyslu onoho procesu, který vytváří psychologické ‚individuum‘, tj. odlišenou, nedělitelnou jednotu, celost.“

„Individuace znamená: stát se jednotlivcem, a pokud pod individualitou chápeme nejvnitřnější, nejzazší a nesrovnatelnou jedinečnost , tedy stát se vlastním bytostným Já. ‚Individuace‘ by se proto též mohla přeložit jako proces, ve kterém se individuum ‚stává svým vlastním bytostným Já‘, nebo jako‚ uskutečnění vlastního bytostného Já‘ individua.“

„Stále znovu vidím, že proces individuace je zaměňován s uvědoměním já, a tím je ztotožňováno já s bytostným Já, z čehož samozřejmě vzniká nenapravitelné zmatení pojmů. Neboť tím se individuace stává pouhým egocentrismem a autoerotismem. Vlastní bytostné Já však v sobě zahrnuje nekonečně více než pouhé já … Je to stejně tak ten druhý nebo ti druzí jakož i já. Individuace nevylučuje svět, nýbrž jej zahrnuje.“

INFLACE

Rozšíření osobnosti překračující individuální hranice identifikací s nějakým archetypem nebo – v patologických případech – identifikací s nějakou historickou nebo náboženskou postavou. Působí v normálních podmínkách jako jakýsi druh nafoukanosti a je kompenzována příslušnými city méněcennosti.

INTROVERZE

Typický postoj, který se vyznačuje koncentrací zájmu na vnitřní psychické procesy. Opak: extroverze

JÁ BYTOSTNÉ

Ústřední archetyp. Archetyp řádu. Celost člověka. Symbolicky znázorněna kruhem, čtvercem, kvaternitou, dítětem, mandalou atd.

C. G. Jung: „Bytostné Já je veličina, která je nadřazena vědomému já. Zahrnuje nejenom vědomou psýché, nýbrž i nevědomou psýché, a je proto takříkajíc osobností, kterou také jsme… Neexistuje žádná naděje, že někdy dosáhneme byť jen přibližného uvědomění úplného bytostného Já, neboť ať si z něho uvědomíme sebevíc, stále ještě bude existovat neurčité a neurčitelné množství nevědomí, které náleží k totalitě úplného bytostného já.“

„Bytostné Já je nejen středem, nýbrž je také oním objektem, který zahrnuje vědomí a nevědomí; je to centrum této totality, jako je já centrem vědomí.“

„Vlastní bytostné Já je také cílem života, neboť je nejúplnějším výrazem té kombinace osudu, jež je označována jako individuum.“

KVATERNITA (ČTVERNOST)

C. G. Jung: „Kvaternita je archetyp, jež se vyskytuje takřka univerzálně. Je logickým předpokladem pro každý celostní soud. Chceme-li takový soud vyřknout, musí mít čtverý aspekt. Chceme-li označit celost horizontu, vyjmenujeme čtyři světové strany. Stále jsou to čtyři prvky, čtyři základní kvality, čtyři barvy, čtyři kasty v Indii, čtyři cesty ve smyslu duchovního vývoje v buddhismu. Proto existují i čtyři psychologické aspekty orientace, kromě nichž už nelze nic podstatného vypovědět. K orientaci musíme mít jednu funkci, která konstatuje, že něco je (vnímání), druhou funkci, zjišťuje, co to je (myšlení), třetí funkci, která říká, zda se nám to hodí, či ne, zda to chceme přijímat, či ne (cítění), a čtvrtou funkci, která udává, odkud to pochází a kam to spěje (intuice). Víc se už nedá nic říci… Ideální úplností je kolo, kruh (mandala), avšak jeho přirozené minimální rozdělení je čtvernost.“

Kvaternita nebo kvaternium má často strukturu 3 + 1 tím, že jedna z jejích veličin zaujímá výjimečné postavení a má odchylnou povahu. (Například tři symboly evangelistů jsou zvířata a jeden anděl.) přistoupí-li čtvrtá veličina ke třem jiným, vzniká „jednost“, jež symbolizuje celost. V analytické psychologii je to nezřídka „méněcenná funkce (tj. ona funkce, kterou člověk vědomě nedisponuje), jež ztělesňuje „to čtvrté“. Její integrace do vědomí představuje jeden z hlavních úkolů procesu individuace.

MANA

Melanéský pojem pro mimořádně působivou sílu vycházející z nějakého člověka, předmětu, z aktivit a událostí, z nadpřirozených bytostí a duchů. Znamená také zdraví, prestiž, léčivou a kouzelnou sílu. Je to primitivní pojem psychické energie.

MANDALA

Magický kruh. U C. G. Junga: symbol středu, cíle a symbol bytostného Já jako psychické celosti. Sebeznázornění procesu ustřeďování, vytváření nového centra osobnosti. Symbolicky vyjádřeno formou kruhu, symetrickým uspořádáním čísla čtyři a jeho násobků. V lámaismu a v tantrické józe je mandala nástrojem kontemplace, sídlo a místo vzniku bohů. Narušená mandala: každá forma, která se odchyluje od kruhu, čtverce nebo rovnoramenného kříže nebo jejíž základní počet není čtyři nebo osm.

C. G. Jung: „Mandala znamená kruh, speciálně magický kruh. Mandaly jsou rozšířeny nejen po celém Východě, nýbrž jsou bohatě dosvědčovány ze středověku také u nás. Zvláště křesťanské mandaly se dají prokázat zraného středověku, většinou s Kristem ve středu a čtyřmi evangelisty nebo jejich symboly v kardinálních bodech. Toto pojetí musí být velmi staré neboť takto znázorňovali Egypťané i Hóra s jeho čtyřmi syny.“

„Mandaly podle empirie… vyskytují v situacích, jež se vyznačují zmatkem a bezradností. Archetyp tímto konstelovaný představuje jakési schéma řádu, které se jako psychologický nitkový kříž, eventuálně jako čtyřdílný kruh do jisté míry rozprostře nad psychickým chaosem, čímž každý obsah získává své místo a celek rozplývající se různými směry do neurčitosti je držen pohromadě kruhem, který ho hájí a chrání.“

NEURÓZA

Stav nesouladu se sebou samým, způsobený protikladem pudových potřeb a požadavků kultury, protikladem infantilního zpěčování a vůle k přizpůsobení, kolektivních a individuálních povinností. Neuróza je výstražné znamení před špatnou cestou a výstražné varovné volání k osobnímu procesu uzdravování.

C. G. Jung: „Psychologická porucha při neuróze a neuróza sama se dají označit jako nezdařilý akt přizpůsobení. Tato formulace… odpovídá Freudovu názoru, že neuróza v jistém smyslu představuje pokus o jakési sebeuzdravení.“

„Neuróza je vždy náhražka za legitimní utrpení.“

NEVĚDOMÍ

C. G. Jung: „Teoreticky nelze poli vědomí stanovit žádné hranice, neboť je sto se rozlišovat do neurčitého rozsahu. Empiricky má však pole vědomí vždy hranici u pole neznáma. Neznámo se skládá ze všeho toho, co nevíme, co tedy není ve vztahu k já jako centru pole vědomí. Neznámo se rozpadá do dvou skupin objektů, za prvé do skupiny smyslově vnímatelných a poznatelných vnějších vztahů a za druhé bezprostředně zakusitelných vnitřních stavů. První skupina představuje neznámo vnějšího prostředí, druhá představuje neznámo vnitřního světa. Tuto poslední oblast označujeme jako nevědomí.“

„Vše, co vím, na co však momentálně nemyslím; vše, čeho jsem si byl jedenkrát vědom, avšak co je nyní zapomenuto; vše, co vnímají mé smysly, avšak nezaznamenává mé vědomí; všechno, co bezděčně a bez účasti pozornosti, tj. nevědomě cítím, myslím a na co si vzpomínám, co chci a co dělám; všechno budoucí, co se ve mně připravuje a teprve později dospěje k vědomí – to vše je obsah nevědomí.“

„K těmto obsahům přistupují též všechna více nebo méně záměrná vytěsnění nepříjemných představ a dojmů. Souhrn všech těchto obsahů označuji jako osobní nevědomí. Kromě toho však v nevědomí nacházíme též vlastnosti, které nejsou individuálně získané, ale byly zděděny, tedy instinkty, jako popudy k činnosti, které bez vědomé motivace vyplývají z nějakého nucení… (V této ‚hlubší‘ vrstvě psýché nalézáme též archetypy.) Instinkty a archetypy… tvoří kolektivní nevědomí. Označuji toto nevědomí proto jako kolektivní, poněvadž v protikladu k výše definovanému nevědomí nemá obsahy individuální, tj. vyskytující se více nebo méně jednou, nýbrž obsahy všeobecně a stejnoměrně rozšířené.“

„První skupina zahrnuje obsahy, které představují integrující součásti individuální osobnosti, a mohly by být proto právě tak dobře i vědomé; druhá znamená tolik co všeobecně existující, veskrze sobě samé identickou podmínku nebo základ psýché vůbec.“

„Hlubší ‚vrstvy‘ psýché ztrácejí se vzrůstající hloubkou a temnotou individuální svéráznost a jedinečnost. Stávají se směrem ‚dolů‘ , tj. s přibližováním autonomním funkčním systémům stále více kolektivními, aby se v materiálnosti těla, totiž v chemických částicích stávaly univerzálními a zároveň vyhasínaly. Uhlík těla je uhlíkem vůbec. ‚Nejhlouběji‘ je psýché vlastně ‚světem‘.“

NUMINOSUM

Pojem, kterého použil Rudolf Otto (v díle Das Heilige (Posvátno), 1. vyd. 1917) pro nevyslovitelné, tajemné, děsivé, něco, „co je zcela jiné“; je to bezprostředně zakusitelná vlastnost příslušející jen božskému.

OBRAZ BOHA

Pojem pochází od církevních otců, podle nichž je imago Dei (obraz boha) vtisknut do lidské duše. Vynořuje-li se takový obraz spontánně ve snech, fantaziích, vizích atd., musí být chápán v rámci psychologického způsobu uvažování a chápání jako symbol bytostného Já.

C. G. Jung: „To že na nás božství působí, můžeme konstatovat jen prostřednictvím psýché, přičemž však nejsme schopni rozlišit, zda tato působení pocházejí od Boha, nebo z nevědomí, tj. nelze stanovit, zda božství a nevědomí jsou dvě různé veličiny. Obojí jsou mezní pojmy pro transcendentální obsahy. Empiricky se však dá s dostatečnou pravděpodobností zjistit, že v nevědomí se vyskytuje archetyp celosti, který se spontánně manifestuje ve snech atd., a že existuje tendence vztahovat na toto centrum jiné archetypy a tato tendence je nezávislá na vědomé vůli. Nezdá se proto nepravděpodobné, že tento archetyp celosti má také sám o sobě jisté ústřední postavení, jež ho přibližuje obrazu Boha. Tato podobnost je ještě podporována obzvláště tím, že tento archetyp vytváří symboliku, které už od nepaměti charakterizovala a obrazně vyjadřovala božství… Obraz Boha koinciduje – řečeno přesně – nikoli přímo s nevědomím, nýbrž jen se zvláštním obsahem nevědomí, totiž s archetypem bytostného Já. Je to tento archetyp, od něhož již nejsme schopni obraz Boha empiricky oddělit.“ Obraz Boha můžeme vysvětlovat „jako zrcadlení bytostného Já, nebo naopak bytostné Já lze vysvětlovat jako imago Dei in homine“ (obraz Boha v člověku).

PERSONA

Původně maska, kterou nosili herci v antickém divadle.

C. G. Jung: „Persona… je onen adaptační systém nebo onen způsob chování, jímž se stýkáme se světem. A tak téměř každé povolání má charakteristickou personu … Existuje jen nebezpečí, že se člověk stane s personou identický, jako třeba profesor se svou učebnicí nebo tenor se svým hlasem… S jistou nadsázkou by se mohlo říci, že persona je to, čím někdo vlastně není, ale o čem se on a ostatní lidé domnívají, že tím je.“

PRAOBRAZ

Původně Jung používal tento výraz pro pojem „archetyp“.

PSYCHOIDNÍ

To, co je „podobné duševnímu“, „vypadající jako duševní“, „jakoby duševní“ („kvaziduševní“). Jung tímto názvem charakterizuje nenázornou, tj. přímému pozorování nepřístupnou hlubinnou vrstvu kolektivního nevědomí a jeho obsahy, archetypy.

C. G. Jung: „Kolektivní nevědomí představuje psýché, která v protikladu k duševnu, jež je nám známo, je nenázorná, a proto jsem ji označil jako psychoidní.“

SEN

C. G. Jung: „Sen jsou malá skrytá dvířka v tom, co je v duši nejvnitřnější a nejintimnější, dvířka, která se otevírají do oné pradávné kosmické noci, kterou byla duše, když ještě dávno neexistovalo žádné jáské vědomí, a která bude duší daleko přesahující to, čeho kdy bude schopno jáské vědomí dosáhnout. Neboť veškeré vědomí vázané na já je izolované, poznává to, co je jednotlivé, a poznání dosahuje tím, že odděluje a nerozlišuje, a vidět je jen to, co se může vztahovat na toto já. Vědomí vázané na já se skládá ze samých omezení, i když dosahuje k nejzazší mlhovině. Veškeré vědomí odděluje; ve snu však vstupujeme do hlubšího, obecnějšího, opravdovějšího, věčnějšího člověka, který dosud pobývá v šeru počáteční noci, kdy vyl ještě celkem a celek byl vněm, v nerozlišené podstatě prosté veškeré jáskosti. Z této vše spojující hlubiny pochází sen, ať již je sebedětštější, sebegrotesknější nebo sebenemorálnější.“

„Sny nejsou záměrné nebo libovolné výmysly, nýbrž jsou to přirozené fenomény, které jsou jen to, co právě představují. Neklamou, nelžou, nepřekrucují a nezastírají, ale spíše naivně oznamují to, čím jsou a co míní. Jsou k zlosti a zavádějí v omyl jen proto, že je nechápeme. Nepoužívají žádných triku, aby něco skryly, ale to, co tvoří jejich obsah, říkají svým způsobem tak zřetelně, jak je to možné. Dokážeme také poznat, proč jsou tak zvláštní a obtížné: zkušenost totiž ukazuje, že se neustále snaží vyjádřit něco, co já neví a nechápe.“

STÍN

Inferiorní část osobnosti. Souhrn všech osobních a kolektivních psychických dispozic, které v důsledku jejich neslučitelnosti s vědomě volenou formou života nežijeme a které se v nevědomí spojují do relativně autonomní části osobnosti s opačnými tendencemi. Stín se chová vůči vědomí kompenzačně, jeho působení může být proto právě tak dobře negativní jako pozitivní. Jako snová postava má stín stejné pohlaví jako snící. Jako část osobního nevědomí patří stín k já, avšak jako archetyp „odpůrce“ patří ke kolektivnímu nevědomí. Uvědomění stínu patří k počáteční, úvodní práci v analýze. Přehlížení a vytěsnění stínu, jakož i ztotožnění já se stínem může vést k nebezpečným disociacím. Poněvadž stín leží v blízkosti světa instinktů, je nezbytné brát ho nepřetržitě v úvahu.

C. G. Jung: „Postava stínu personifikuje vše, co subjekt neuznává, a co se mu přece jen stále znovu ať přímo nebo nepřímo vnucuje, tedy například méněcenné charakterové rysy a ostatní neslučitelné tendence.“

„Stín je… ona zahalená, vytěsněná, většinou méněcenná a provinilá osobnost, která svými nejzazšími výběžky sahá až do říše živočišných předků a zahrnuje tak celý historický aspekt nevědomí… Pokud jsme až dosud byly toho názoru, že lidský stín je zdrojem všeho zla, můžeme teď už při přesnějším zkoumání odhalit, že nevědomý člověk, totiž pávě stín, nesestává jen z tendencí hodných zavržení, nýbrž vykazuje i řadu dobrých kvalit, totiž normální instinkty, účelné reakce, vjemy věrné skutečnosti, tvůrčí impulsy a jiné.“

SYNCHRONICITA

Je pojem, jejž Jung razil pro vyjádření smysluplné koincidence nebo souvztažnosti: a) mezi psychickou a fyzickou událostí, jež spolu nejsou navzájem kauzálně spojeny. Takové synchronistické fenomény se například vyskytují tehdy, když vnitřní události (sny, vize, předtuchy) mají příslušný souvztažný jev ve vnější realitě: vnitřní obraz nebo předtucha se ukázaly jako „pravdivé“, b) mezi podobnými nebo stejnými sny, myšlenkami atd., které se vyskytují současně na různých místech. Ani jeden ani druhý projev nelze vysvětlit kauzalitou. Spíše se zdá, že souvisejí s archetypickými procesy v nevědomí.

C. G. Jung: „To, že jsem se zabýval psychologií nevědomých procesů, mě už před mnoha lety přimělo, abych se poohlédl po nějakém interpretačním principu (vedle kauzality), poněvadž princip kauzality se mi jevil jako nedostatečný pro vysvětlení jistých pozoruhodných jevů psychologie nevědomí. Zjistil jsem totiž zpočátku, že existují psychologické paralelní jevy, mezi nimiž se kauzální vztah vůbec stanovit nedá, nýbrž toto dění musí být v jiném vzájemném vztahu. Připadalo mně, že tato souvislost je hlavně dána faktorem relativní současnosti, proto výraz, synchronistický‘. Zdá se mi totiž, jako by čas vůbec nebyl abstraktum, nýbrž spíše konkrétní kontinuum, které obsahuje kvality nebo základní podmínky, jež se mohou relativně současně na různých místech manifestovat v paralelismu, který nelze kauzálně vysvětlit, jako je tomu například v případě současného objevení identických myšlenek, symbolů nebo psychických stavů.“

„Zvolil jsem termín ‚synchronicita‘, poněvadž se mi současnost dvou smysluplně, ale akauzálně spojených událostí jevila jako základní kritérium. Používám zde tedy tento obecný pojem synchronicity ve speciálním smyslu časové koincidence dvou nebo více událostí souvisejících spolu nekauzálně, které mají stejný nebo podobný obsahový smysl. To je v protikladu k synchronismu, který představuje pouhou současnost dvou událostí.“

„Synchronicita není o nic záhadnější a tajuplnější než diskontinuity ve fyzice. Jen zavilé přesvědčení o všemohoucnosti kauzality působí rozumu obtíže a má za následek, že se zdá nemyslitelné, že by se mohly vyskytovat nebo existovat akauzální události… Smysluplné koincidence jsou myslitelné jako čisté náhody. Čím více se však hromadí a čím větší a přesnější je příslušná souvztažnost, tím více klesá jejich pravděpodobnost a tím více vzrůstá jejich nemyslitelnost, tj. nemohou být již pokládány za pouhé náhody, nýbrž musí být z nedostatku kauzální vysvětlitelnosti chápány jako uspořádání… Jejich ‚nedostatek vysvětlitelnosti‘ nespočívá třeba jen ve skutečnosti, že příčina je neznámá, nýbrž v tom, že tato příčina není našimi rozumovými prostředky ani myslitelná.“

TRAUMA PSYCHICKÉ

Náhlá událost bezprostředně ohrožující živou bytost, jako hrůza, úzkost, hanba, hnus atd.

VĚDOMÍ

C. G. Jung: „Když přemýšlíme o tom, co je vlastně vědomí, hluboce na nás působí velice podivuhodná skutečnost, že se o nějaké události, která se odehrává v kosmu, zároveň vnitřně vytváří obraz, že se tato událost rovněž odehrává takříkajíc vnitřně, a to právě znamená, že se stává vědomou.“

(Z knihy: Duše moderního člověka - str. 308-324)