- znamená: stát se jednotlivcem a – pokud individualitu chápeme jako svou nejniternější, poslední a nesrovnatelnou jedinečnost – stát se vlastním bytostným Já. Individuace by se proto také dala přeložit jako „stát se bytostným Já“ nebo „uskutečnění bytostného Já.“

Vývojové možnosti, (regresivní obnovení persony a identifikace s kolektivní psýché), jsou v podstatě újmy na vlastním bytostném Já, totiž vzdání se bytostného Já ve prospěch vnější role nebo ve prospěch nějakého domnělého významu. V prvním případě ustoupí bytostné Já do pozadí vůči sociálnímu uznání, v druhém vůči autosugestivnímu významu praobrazu. V obou případech tedy převažuje to kolektivní.

Individuace může znamenat jen psychologický vývojový proces, který naplňuje daná individuální určení, jinými slovy, činí člověka tím určitým jednotlivcem, kterým už prostě je.

Vzhledem k tomu, že lidské individuum jako živoucí celek sestává ze samých univerzálních faktorů, je zcela kolektivní a proto není v žádném ohledu protikladem kolektivity. Individualistické zdůraznění svéráznosti se tedy staví do protikladu k této základní skutečnosti živé bytosti. Individuace naproti tomu usiluje o živoucí spolupůsobení všech faktorů. Protože se však faktory, samy o sobě univerzální, vyskytují jen v individuální formě, vyvolává jejich zohledňování také individuální účinek, který se nedá překonat ničím jiným, nejméně pak individualismem.

Účelem individuace není nic jiného, než osvobodit bytostné Já z falešných obalů persony na jedné straně a ze sugestivní moci nevědomých obsahů na straně druhé.

Individuace svět nevylučuje, nýbrž zahrnuje.

Individuační proces má dva principiální aspekty: na jedné straně jde o vnitřní, subjektivní proces integrace, na straně druhé o právě tak nezbytný objektivní vztahový proces. Jedno nemůže být bez druhého, třebaže v popředí se ocitá hned jedno, hned zas druhé.

Odtržení individua od kolektivity v průběhu individuace je určitým proviněním individua vůči světu ... tuto vinu musí individuum nějak odčinit. Odpovídající náhradou za opuštění kolektivní sféry by měly být individuem vytvořené hodnoty ... pokud k tomu nedojde, je individuace účelová a amorální, a víc než to, je sebevražedná ... To, že někdo prochází individuačním procesem, není žádným apriorním důvodem k tomu, aby mu byla prokazována úcta. Společnost má nejen právo, ale i povinnost odmítat individuaci, která není provázena současnou tvorbou ekvivalentních hodnot.

Skutečný konflikt s kolektivní normou vzniká, je-li na normu povýšena individuální cesta, což je cílem extrémního individualismu. To je přirozeně patologické a životu nepřátelské. Nemá to nic společného s individuací ... která ctí kolektivní normy.

Cílem individuačního procesu je syntéza bytostného Já.

Opětovně shledávám, že proces individuace se zaměňuje s uvědoměním si já, a tím se já ztotožňuje s bytostným Já, z čehož přirozeně vzniká žalostné zmatení pojmů. Z individuace se tak stává pouhý egocentrismus a autoerotismus. Bytostné Já v sobě zahrnuje nekonečně více než pouhé já, jak odpradávna ukazuje symbolika: je stejně tak ten druhý nebo ti druzí, jakož i já.

Cíl je důležitý jen jako idea, podstatné je však Dílo (opus), které k cíly vede: opus naplňuje běh života smyslem.