Co je to sen?

Sny mohou být neúprosné pravdy, filosofické sentence, iluze, divoké fantazie, vzpomínky, plány, anticipace, ba i telepatické vize, iracionální zážitky a bůh ví co ještě.

Téměř polovina našeho života se odehrává ve více či méně nevědomém stavu. Snění je specifický vědomý výraz nevědomí. Stejně jako má duše svou denní stránku, má i stránku noční.

Iniciální sny jsou často úžasně jasné a zřetelné.

Sen je spontánní sebezobrazení stavu nevědomí  v symbolické formě a chová se kompenzačně vůči stavu vědomí v daném okamžiku.

Sen je sám o sobě přirozeně jasný, tedy takový, jaký musí za daných okolností být. Totiž sny se jeví neprůhledné a zmatené, jen když jim nerozumíme.

... sen popisuje vnitřní situaci snícího, ale vědomý popírá, že je to skutečnost a pravda, nebo to připouští jen s odporem.

Při práci na snu, nesmíme nikdy pustit ze zřetele, že se pohybujeme na zrádné půdě, kde jedinou jistoto je nejistota.

Jeví-li se nám sny jako nesmyslné, pak jsme to my, komu chybí rozum a důvtip, abychom správně přečetli záhadné poselství naší noční strany.

Abychom pochopili smysl snu, musíme se možná co nejvíce držet snového obrazu.

Nikdo nepochybuje o významu vědomého prožívání, proč by se tedy mělo pochybovat o významu nevědomého dění? Je to přinejmenším také náš život a může nám dokonce prospět či ublížit více než náš život za dne.

Každý sen je orgán informace a kontroly, a tedy nejúčinnější pomoc při výstavbě osobnosti.

- při každém pokusu o výklad snu si položím otázku: Jaký vědomý postoj sen kompenzuje? ... bez znalosti vědomé situace se sen nedá vykládat ani s přibližnou jistotou. Sen totiž není událost, která by byla zcela odříznutá od denního života a jeho rázu. Pokud se tak jeví, pak je to jen naše nepochopení, je to naše subjektivní iluze. Ve skutečnosti existuje mezi vědomím a snem přísný kauzální vztah a v jejich vzájemném chování je nejjemnější souhra.

Stejně jako je při výkladu snů nutná přesná znalost příslušného stavu vědomí, je ve vztahu k symbolice snu důležité brát v úvahu filosofické, náboženské a morální přesvědčení.

Mnohé sny vzdorují reprodukci ihned po probuzení, jiné si vybavíme pouze s velice pochybou věrností a jen o relativně nemnohých lze říci, že je můžeme jasně a s jistotou reprodukovat.

Sen a jeho souvislosti jsou něco, čemu nerozumíme my.

Máme-li sen vysvětlit psychologicky, musíme nejdříve vědět, z jakých předchozích zážitků se skládá.

... pochopit neznamená nic jiného, než vědět, kolik nutě potřebujeme, abychom dosáhli svého cíle.

Funkcí snů je tedy zřejmě psychologické vyvažování, vyrovnávání, které je k přizpůsobenému jednání naprosto nutné.

Snové myšlení je možno považovat za fylogeneticky starší formu myšlení.

Pro sen je příznačné, že se téměř nikdy nevyjadřuje logickým způsobem, ale vždy jazykem podobenství nebo přirovnání.

Sny nám tedy sdělují řečí podobenství, tj. ve smyslově názorné podobě, myšlenky, úsudky, názory, směrnice a tendence, které byly nevědomé. Je to obsah nevědomí a sen je derivát nevědomého procesu, takže obsahuje zobrazení nevědomých obsahů. Nezobrazuje však vědomí vůbec, nýbrž jen určité obsahy, jež asociačně přitahuje a vybírá momentální stav vědomí.

Jestliže chceme sen vyložit správně, potřebuje zevrubnou znalost momentálního stavu vědomí, neboť sen obsahuje jeho nevědomé doplnění - je to materiál, který v nevědomí konsteluje momentální stav vědomí.

Rád bych rozlišil prospektivní a kompenzační funkci snu. Kompenzační funkce snu především znamená, že nevědomí - chápané jako relativní vůči vědomí - připojuje k vědomé situaci všechny prvky, které den předtím zůstaly pod prahem vědomí, protože byly vytěsněny nebo byly prostě příliš slabé na to, aby dosáhly vědomí. Kompenzaci jakožto autoregulaci psychického organismu můžeme označit za účelnou.

Sen je výsledkem vzájemného splývání podprahových prvků.

Naše imaga jsou součástí našeho ducha, a když náš sen reprodukuje jakékoli představy, jsou to především naše představy, do jejíchž podoby je vetkána celá naše bytost; sou to subjektivní faktory, které se ve snu seskupují tak či onak a vyjadřují ten či onen smysl z nejintimnějších pohnutek naší duše, nikoli z vnějších důvodů. Celé vytváření snu je samou svou podstatou subjektivní a sen je divadlo, v němž je snící scénou, hercem, nápovědou, režisérem, autorem, obecenstvem a kritikem. Tato prostá pravda je základem pojetí smyslu snu, jež jsem označil jako výklad na úrovni subjektu. Tento výklad - jak plyne ze samotného termínu - pojímá všechny postavy ve snu jako personifikované rysy osobnosti snícího.

Sen - stejně jako každý prvek psychické spojitosti - je výslednicí psýché jakožto celku; roto můžeme očekávat, že ve snu najdeme vše, co kdy mělo v životě lidstva význam. Stejně jako lidský život není omezen na ten či onen základní pud, ale vytváří se z množství pudů, potřeb, nutností a fyzických i psychických podmínek, nemůžeme ani sen vysvětlovat z toho či onoho prvku, i kdyby nás takové vysvětlení svádělo svou jednoduchostí.

Vlastní interpretace snu předpokládá psychologické vcítění, kombinační schopnost, intuici, znalost světa a lidí a především specifické vědění, k němuž patří jak rozsáhlé znalosti, tak určitá vnímavost srdce.

Stereotypní výklad snových motivů je třeba odmítnout, oprávněný je jedině specifický výklad, k němuž dojdeme pečlivým získáváním kontextu.

Sen nám poskytuje většinu empirického materiálu ke zkoumání nevědomí.

Ne všechny sny jsou stejně důležité. Významné sny se často uchovávají v paměti po celý život a nezřídka jsou nejcennějšími klenoty v pokladnici duševních zážitků.

Sen používá kolektivní formy, protože musí vyjádřit věčný, nekonečný a opakující se lidský problém, a nikoli nějakou poruchu osobní rovnováhy.

Sen je přírodní úkaz a že příroda neprojevuje žádný sklon poskytovat své plody gratis. Je mnoho věcí které působí, aniž jim rozumíme.

... Schizofrenie má tuto zvláštnost společnou s jistým normálním jevem, totiž se snem. Na něm pozorujeme zdánlivě identický náhodný, absurdní a fragmentární charakter, který vyžaduje stejná amplifikační opatření, aby mu bylo možno porozumět. Nepřehlédnutelný rozdíl oproti schizofrenii spočívá ale v tom, že ke snu dochází ve stavu spánku, tedy při vysokém stupni zatemnění vědomí, zatímco při schizofrenním fenoménu je elementární vědomá orientace postižena postižena jen málo nebo vůbec ne. (Budiž zde poznamenáno, že by bylo asi obtížné odlišit většinu snů schizofrenních osob od snů osob normálních.)

- sny se chovají stejně jako aktivní imaginace, jen při tom chybí podpora vědomými obsahy.

... intenzita a četnost snů se zesiluje přítomností nepochopitelných a nevědomých fantazií a že sny mění svůj charakter, zeslabují se a je jich méně, když jsou tyto fantazie vyzvednuty do vědomí. Sny často obsahují fantazie, které mají tendenci k uvědomění - zdroje snů jsou často potlačené instinkty, jež mají přirozený sklon ovlivňovat vědomý rozum.

Interpretace snů by byla sice ideální prostředek syntézy nevědomých a vědomých dat, ale praktické obtíže při vlastní analýze snů jsou příliš velké.

Jelikož sen pochází ze spánku, má jako takový všechny příznaky „abaissement du niveau mental“, tj. malého energetického napětí: logickou diskontinuitu, fragmentárnost, vytváření analogií, povrchní asociace řečové, zvukové a obrazné povahy, kontaminace, iracionalitu výrazu, zmatenost atd. Při silnějším energetickém napětí získávají sny uspořádanější charakter, jsou dramaticky komponované, ukazují zřetelnou souvislost smyslu a jejich asociace nabývají na hodnotě.

Jelikož je energetické napětí ve spánku zpravidla velice malé, mají i sny jakožto výraz obsahů nevědomí ve srovnání s vědomými obsahy malou hodnotu. Nevědomé obsahy jsou z konstruktivního hlediska obtížně srozumitelné, zatímco z reduktivního hlediska jim lze většinou porozumět snáze. Sny jsou tudíž obecně nevhodný, respektive těžko použitelný materiál pro transcendentní funkci, protože kladou na subjekt příliš velké nároky.

Sny obsahují obrazy a myšlenkové souvislosti, které nevytváříme s vědomým záměrem. Vznikají spontánně, bez našeho přičinění, a představují psychickou činnost, která se vymyká libovůli. Sen je tedy vlastně vysoce objektivní, tak říkajíc přírodní produkt psýché, a proto od něho lze očekávat přinejmenším upozornění a náznaky určitých základních tendencí duševního procesu.

Je často velmi zajímavé sledovat, jak sny vynášejí - a kus za kusem co nejcitlivěji vybírají - podstatné body. Celý materiál přičleněný k vědomí vede k podstatnému rozšíření obzoru, k prohloubení sebepoznání, o němž lze předpokládat, že je nejvhodnější k tomu, aby člověka přivedlo ke skromnosti a humanizovalo ho. Sebepoznání, u něhož všichni moudří předpokládali ty nejlepší účinky, působí na různé povahy různě. S tím lze v praktické analýze udělat nejpozoruhodnější zkušenosti.

„Do nitra přírody nepronikne žádný stvořený duch“, do nevědomí také ne. My ovšem víme, že nevědomí nikdy neodpočívá. Zdá se, že je stále činné; dokonce když spíme, ještě sníme. Existuje sice mnoho lidí, kteří tvrdí, že zpravidla nikdy sny nemají; je však velmi pravděpodobné, že si prostě své sny nepamatují. A je dokonce nápadné, že lidé, kteří mluví ze spánku, si buď na odpovídající sen většinou nevzpomenou, nebo si vůbec nemohou vzpomenout na to, že by sen měli.

(Výpis z knih: Výbor z díla I. II. III.)