O Carlu Gustavu Jungovi

... lze jednou větou říci, že je to jeden z největších myslitelů 20. století a zároveň jeden z nejvýznamnějších badatelů vnitřního světa člověka. Je srovnatelný s takovými osobnostmi, jako jsou A. Einstein, P. Teilhard de Chardin, A. Schweitzer, E. Husserl - mám-li jmenovat aspoň některé z těch, s nimiž se Jungovo dílo tak či onak setkává. Jung bude jednou hodnocen jako badatel, který se nebál - obklopen sebevědomými scientisty, ať behavioristické nebo introspektivistické orientace - hledat a vytvářet nové paradigma pro psychologické vědy a vůbec vědy o člověku. Jungův význam zdůrazňují mnozí z průkopníků postpozitivismu a postmodernismu, aniž nutně sdílejí jeho noetická východiska.

Jungovo dílo je často nepochopeno, stejně jako autor sám. Považovat Junga jen za Freudova někdejšího spojence a pozdějšího odpadlíka je jedním z rozšířených omylů. Zatímco Freud zůstal svými kořeny spjat s ideálem materialistické přírodovědné filozofie 19. století s její pozitivistickou metodologií, Jung navazuje na gnostické a hermeneutické tradice evropského myšlení a dovádí je - vypracováním postupů enantiodromické amplifikační analýzy a syntézy - k noetickým vrcholům. Bylo by však zavádějící a zjednodušující vykládat uvedený rozdíl tak že proti "histologické" exaktnosti Freudových analýz elementů podvědomí stojí nějaká verbální, literární, kulturní metodologie Jungova. Nikoliv, Jungova preciznost sémantických analýz významů jednotlivých útvarů vědomí, jeho šíře a hloubka pohledu na každou jednotku osobnosti jsou tak obdivuhodné a komplexní, že lze-li někoho ve 20. století označit za polyhistora a odborníka v metodologii duchovědného bádání, pak je to právě on.

Stejně tak zjednodušující a zužující je tvrzení, že hlavním přínosem Junga je zavedení asociačního experimentu do metodologie zkoumání vědomí a rozpracování typů introverze a extroverze pro zkoumání osobnosti. Ani objasnění struktury a funkce archetypů jako jakýchsi nazíracích forem, v nichž se vyjadřují naše očekávání, postoje i způsob bytí, nebo výklady o kolektivním nevědomí, zdaleka nevyčerpávají bohatství deskriptivních a explanačních pojmů, jimiž Jung obohatil výzbroj psychologa a badatele kulturních výtvorů. Jak už jsem řekl, jeho největší přínos je v nastínění nového paradigmatu chápání psýché, nového zorného úhlu, nového způsobu myšlení o duši a o osobnosti. O podstatě a využívání tohoto paradigmatu pojednává kniha, kterou se chystáte číst. Způsob, jakým Jung píše o životní dráze člověka, o cestě k sobě samému (individuaci), jak analyzuje integraci a dezintegraci osobnosti, jak popisuje dynamiku a změny psychické energie, je podnětný pro každého, kdo poznal, že osobnost nelze vystihnout zvenčí změřením jejích sebelépe definovaných vlastností. Jung objevil, jak osobnost zkoumat a pochopit zevnitř, odhalováním vztahů mezi personou a jástvím, mezi různými úrovněmi vědomí a nevědomí, vztahu k animovi či animě (podílu mužské či ženské části duše v nevědomí každého z nás, mezi stínem a sebereflexí atd. Jungova analýza symbolu a jeho proměn je inspirativní stejně tak pro básníky, filosofy, teology, literární vědce, jako pro psychology. V oblasti psychopatologie Jung zahájil přechod od biologicky chápané psychiatrie k psychiatrii humanistické.