Jedinou možností, jak mohl ve Švýcarsku přelomu století psychiatr získat praxi, bylo působení v blázinci, jak se tomu tehdy stále ještě říkalo. Burghölzli nebylo jenom blázincem, ale také psychiatrickou klinikou Curyšské university. Proslavilo se, když zde byl ředitelem August Forel - psychiatr, neurolog, entomolog a sociální reformátor. Ten v roce 1899, v jednapadesáti letech, z Burghölzli odešel a předal vedení ústavu svému bývalému žákovi, třiačtyřicetiletému Eugenu Bleulerovi. V té době v ústavu působili pouze čtyři lékaři, kteří měli na starost 340 chovanců.

Jung přijal Bleulrerovu nabídku pracovat v Burghölzli po ukončení vojenské služby u pěchoty v Arau. Byl propuštěn akorát tak v čas, aby 10. prosince 1900 nastoupil do práce.

C. G. Jung Burghölzli 1910

Ústav v Burghölzli, to byla velká strohá budova stojící na kopci nad jezerem. Byla postavena tak, aby pacienti neměli výhled na vodu - ta by je prý inspirovala k sebevražedným představám. S výjimkou části, kterou obývali samotní lékaři, zde nebyl žádný čalouněný nábytek, pouze tvrdé dřevěné lavice. Lékaři museli být ubytováni přímo v budově a pracovat tvrdě jako Bleuler. Do půl deváté, kdy začínalo setkání personálu, museli stihnout obejít všechna oddělení, aby mohli podat zprávu o stavu pacientů. Dvakrát až třikrát do týdne následovalo další setkání o desáté, kdy se hovořilo o nových pacientech. Další obchůzku po odděleních měli lékaři a jejich asistenti na pořadu večer, mezi pátou a sedmou hodinou. Pak přepisovali na stroji své poznámky ohledně vývoje jednotlivých případů, takže jejich pracovní den končil před desátou večerní, kdy se na noc uzavírali nemocniční dveře. Starší lékaři měli své klíče, ti mladší si však, stejně jako jejich asistenti, museli klíče vypůjčit, pakliže měli v plánu vrátit se do budovy později.

Během prvních šesti měsíců neměl Jung téměř čas opustit ústav. Neustále četl, ať ve svém pokoji nebo v knihovně. Kdyby si přál žít aktivním společenským životem, měl by problémy, protože v té době mu patřil jeden pár kalhot a několik košilí, on po něm však nijak netoužil. Protože byl mnohem energičtější a ambicióznější než jeho kolegové, snažil se ze všech sil zaplnit citelné mezery ve znalostech klinické praxe. Během šesti měsíců se prokousal padesáti svazky odborného časopisu Allgemeine Zeitschrift für Psychiatrie.

I když Forel věřil v prospěšnost citových kontaktů s pacienty, mezi jeho lékaři byli většinou Němci, kteří nerozuměli švýcarskému nářečí, jímž hovořili ústavní pacienti. Když nějaký lékař napsal, že pacient mlčí nebo hovoří nesrozumitelně, většinou tím podával zprávu o lingvistické bariéře, která ovšem na Jungově ani Bleulerově straně neexistovala.

Eugen Bleuler (1857-1939) byl přímý a humánní člověk, který byl průkopníkem přístupu, později aplikovaném Jungem a ještě později R. D. Laingem. Pozorně svým pacientům naslouchal, protože odmítal myšlenku, že žvatlání schizofreniků postrádá smysl. Bleuler věřil, že když bude trávit čas s pacienty, když s nimi bude besedovat, vciťovat se a dávat úkoly, které jim ukážou, že si dovedou poradit s praktickými problémy, bude to na ně mít pozitivní dopad. Pracoval tedy tvrdě, nejméně čtyřikrát denně obcházel oddělení a svou první obchůzku zpravidla uzavíral kolem šesté ranní.

Jung Bleulera popsal jako „člověka, po něhož jsou všechny vnější formy poznání prokletím. Je motivován nefalšovanou křesťanskou touhou nestát v cestě druhým lidem a má mladistvou dychtivost učit se, takovou, jakou může mít v jeho věku jen mimořádně bystrý a inteligentní muž.“

Jeden ze zdejších lékařů, Alphonse Maeder, popsal Burghölzli jako „určitý typ továrny, kde každý dřel za nízké mzdy.“ I když se tu netrpěl žádný alkohol, Bleuler nebyl žádným autoritářem. Jestliže udělali lékaři nebo asistenti nějakou chybu, nemuseli na kobereček; on sám často přišel, aby si s nimi po jídle dal v jejich pokoji kafe a podebatoval s nimi o nových pokrocích v medicíně a chirurgii.

Pacienti zbavení kontaktu s vnějším světem a citové náplně si ve svých fantaziích a iluzích dopřávali toho, co jim scházelo v realitě. Hysterikové a obsesivní neurotici a schizofrenici v ústavu degenerovali a nepomáhali jim ani později dostupné léky. Docházelo zde až k tak hlubokému sebeponížení, že tomu Jung ani nemohl uvěřit. Viděl pacienty, kteří pojídali vlastní exkrementy, pili moč a takřka nepřetržitě masturbovali. Jeden se tímhle způsobem zabil. Jakýsi vzdělaný mladý katatonik si chvílemi strkal prsty do úst, chvílemi do zadku. Jedna žena se před Jungem okázale pomazávala po celém těle výkaly: „Potěšila jsem vás?“ Jung od sebe odvracel depresi a snažil se vzpružit, jak jen mohl. Pořádal například taneční večírky a výroční maškarní plesy, při kterých se pacienti mohli vymódit a tančit společně s lékaři.

Spolu s chaosem falešných představ existovala i sexuální a tělesná anarchie. Při schizofrenii je „každá jednotlivá věc projikována směrem ven,“ jak řekl Jung. Sebeklamné představy byly většinou směsí skrytých přání, pocitů ukřivděnosti a pronásledování - pocity často kompenzované megalomanií. Ženské pacientky lékaře ve svých fantaziích pravidelně obsazovaly do rolí romantických hrdinů nebo odporných svůdců, běžné byly přeludy o vlastní majestátnosti. „Já, Velkovévoda Mefistův, vás musím potrestat krevní mstou za zpodobení orangutana“. „Je již dávno, co jsem vše vyhrál. Jsem teď trojnásobným majitelem tohoto světa“. „Jsem dvojnásobně polytechnicky nenahraditelná. To znamená nejvyšší, úplně nejvyšší - ta nejvyšší z dámských krejčových“. „Stvořil jsem ten nejvyšší z horských vrcholů, Finsteraarhorn“. „Neapol a já se musíme poohlédnout po světě s nudlemi“.

Takřka čtvrtina chovanců trpěla nevyléčitelným poškozením mozku, přičemž schizofrenie činila něco mezi 70 až 80 procenty chronických případů. Lékař, který se nechal lapit do konverzace s pacientem, si o sobě mohl myslet, že mu takto pomáhá nebo že by ji eventuálně mohl modulovat v racionální rozmluvu. Místo toho se stával obětí verbální agrese. Pacienti se potáceli mezi zdvořilou podřízeností a láteřením, které vzbuzovala závist na moc a svobodu lékařů. Jednoho rána Junga přivítali slovy: „Právě přichází jeden ze smečky psů a opic, který si o sobě myslí, že je mesiáš“.

U pacientů mohl v nadsazené podobě zkoumat „veškerý fenomén, přítomný u normálních jen v prchavé podobě“. Přítel, který ho v ústavu navštívil a obcházel s ním oddělení, řekl: „Je to tady jako zmenšenina Curychu. Kvintesence obyvatelstva. Jako by tu byla sbírka všech typů, které denně potkáváme na ulici, avšak každý ve své klasicky čisté formě“.

Jung obcházel jednotlivá oddělení, někdy sám, jindy s Bleulerem a jeho družinou asistentů a sester, avšak uvědomoval si, že pro pacienty lze dělat jen málo. Dvakrát denně chodil i na oddělení katatoniků upoutaných na lůžko, kteří po léta nepromluvili. Katatonici nikdy s výjimkou reflexivních aktivit, nereagovali na vnější podněty, a Jung je proto nazýval „reflexními stroji - zůstávají sedět nebo ležet ve své oblíbené pozici, dokud nejsou vyburcování k reflexní aktivitě.“

Po dvanáct měsíců měl Jung jen velmi málo volného času. Při povinné vojenské službě v Basileji prošel důstojnickým výcvikem a získal hodnost nadporučíka. Když byl znovu zpátky v nemocnici, musel, kromě běžných povinností Bleulerova asistenta, dokončit svou diplomovou práci, aby mohl získat doktorát.

Burghölzli fungovalo jako ústav i psychiatrická klinika Curyšské university. V roce 1899 tu měli čtyři lékaři na starost 340 chovanců.

(Výpis z knihy: Život C. G. Junga - zrození psychomága - str. 69-72)