- je obraz jednoty osobnosti jako celku, ústředního pořádajícího principu. „Bytostné Já není jen středem, ale také celým povrchem, který obepíná jak vědomí, tak nevědomí; je to střed tohoto celku, stejně jako je já středem vědomé mysli.“

Bytostné Já má funkční smysl jen tehdy, když může působit jako kompenzace vědomí vázaného na já. Rozpustí-li se já identifikací s bytostným Já, vznikne z toho jakýsi vágní nadčlověk, jehož já je nafouklé a bytostné Já naopak scvrklé. Takovému člověku, jakkoli mesiášsky nebo jakkoli neblaze se snad může tvářit, chybí mu scintilla, jiskra duše, ono malé, božské světlo, jež nikdy nesvítí jasněji, než když musí odolávat náporu temnoty. Čím by byla duha, kdyby nestála před černým mračnem?

Pokud sahá naše dosavadní zkušenost, můžeme vyslovit tvrzení, že nevědomé pochody jsou v kompenzačním vztahu k vědomí. Používám výslovně výrazu „kompenzační“ a nikoli slova „kontrastující“, poněvadž vědomé a nevědomé pochody nejsou nutně vzájemně v protikladu, nýbrž se vzájemně doplňují v celek, v úplné bytostné Já. Podle této definice je to, co nazýváme bytostným Já, veličina nadřazená vědomému já. Zahrnuje nejen vědomou, ale i nevědomou psýché, a je tedy tak říkajíc osobností, kterou jsme také. Patrně si dokážete představit, že máme dílčí duše. Tak si například bez potíží můžeme sami sebe představit jako personu. Ale naše představivost nestačí na to, abychom si ujasnili, co jsme jako bytostné Já, protože při této operaci by musela část pochopit celek. Také není naděje, že kdy vůbec dosáhneme byť jen přibližného uvědomění bytostného Já; ať se už sebevíc snažíme uvědomovat, vždy tu bude ještě neurčité a neurčitelné množství nevědomí, které spolupatří k totalitě úplného bytostného Já. A tak to, co nazýváme bytostným Já, zůstane vždy veličinou, která je nám nadřazená.

Lidská celost záleží ve sjednocení vědomé a nevědomé osobnosti.

O symbolu bytostného Já

... Když jsem centrum označil jako „bytostné Já“, stalo se tak po zralé úvaze a pečlivém zhodnocení empirických a také historických dat.

Pokud má zkušenost sahá, jde o významné „jaderné procesy“ v objektivní psýché, o druh obrazů cíle, který si „zacílený“ psychický proces patrně sám předkládá, aniž by k tomu byl podněcován vnější sugescí.

Každý život je koneckonců uskutečňováním celku, to znamená bytostného Já, pročež můžeme toto uskutečňování nazvat individuací. Všechen život se pojí s individuálními nositeli a uskutečňovateli a je bez nich naprosto nepředstavitelný, s každým nositelem se také dostavuje individuální určitost a určení a smysl živé existence se zakládá na tom, aby se jako taková uskutečňovala. „Smysl“ je sice často něco, co by se mohlo stejně dobře označit za „nesmysl“; ale mezi tajemstvím bytí a lidským rozumem je zřejmá jistá nesouměřitelnost. „Smysl“ a „nesmysl“ jsou antropomorfní „přepisy“ za účelem orientace, která je považována za dostatečnou.

Jak ukazují historické paralely, v případě symboliky mandaly nejde o jedinečné kuriozity, nýbrž o - můžeme snad říci - pravidelnosti. Kdyby tomu tak nebylo, neexistoval by ani žádný srovnávací materiál. Ale právě možnosti srovnání s duchovními výtvory všech dob a všech směrů větrné růžice ukazují nejzřetelněji, jaký nesmírný význam přikládal „consensus gentium“ procesům v objektivním duševnu. Dostatečný důvod, aby ty věci člověk lehkovážně neopomíjel. Moje lékařská empirie může tuto velkou vážnost jen potvrdit. Jsou sice lidé, kteří považují za nevědecké brát něco vážně; nechtějí připustit, aby jejich intelektuální hřiště narušovala vážnost. Avšak lékař, který opomine lidské citové hodnoty, se dopouští trapné chyby. A jestliže se s takzvanou vědeckostí pokouší opravit tajemné a těžko pochopitelné působení přírody, pak klade své plytké rozumářství na místo léčivých procesů přírody. Vezměme si k srdci starou alchymistickou moudrost: „Nejpřirozenější a nejdokonalejší dílo spočívá ve vytvoření jemu rovného.“

„Naturalissimum et perfectissimum opus est generare tale quale ipsum est.“