Je to iracionální typ, poněvadž z probíhajícího dění nevolí převážně podle rozumového usuzování, nýbrž řídí se tím, co se právě děje. Orientuje se podle intenzity subjektivní vjemové komponenty vyvolané objektivním podnětem. Neexistuje při tom, jak je zřejmé, vůbec žádná úměrná souvislost mezi objektem a vjemem, nýbrž tato souvislost je zdánlivě naprosto nepřesná a libovolná. Zvenčí proto nelze tak říkajíc nikdy předvídat, co vyvolá dojem a co nikoli. tento typ může být nápadný svým klidem či pasivitou nebo rozumovým sebeovládáním. Tato zvláštnost, která klame povrchní úsudek, vděčí za svou existenci nevztaženosti vůči objektům.
Pokud se u tohoto typu nevyskytují umělecké výrazové schopnosti, směřují všechny dojmy do nitra a do hloubky a upoutávají vědomí, aniž by dokázalo prostřednictvím vědomého výrazu ovládnout fascinující dojem. Pro své dojmy má tento typ k relativní dispozici jen archaické výrazové možnosti, jelikož myšlení a cítění jsou poměrně nevědomé, a pokud jsou vědomé, disponují jen nezbytně potřebnými, banálními a všedními výrazy. Proto jsou jako vědomé funkce zcela nezpůsobilé adekvátně reprodukovat subjektivní vjemy. Tento typ je proto krajně obtížně přístupný objektivnímu porozumění, stejně jako není většinou schopen porozumět ani sám sobě.
Má-li větší sklon k objektivnímu rozumu, bude pociťovat tento rozdíl jako chorobný, kdežto je-li ochoten při věrnosti své iracionalitě přisoudit svým vjemům hodnotu reality, stává se mu objektivní svět zdáním a komedií. K tomuto dilematu však dospějí jen případy s tendencí k extrému. Zpravidla se takový jednotlivec spokojí se svou uzavřeností a s banalitou skutečnosti, s níž však jedná nevědomě archaicky.
Jeho nevědomí se vyznačuje hlavně vytěsněním intuice, která má extrovertní a archaický charakter. Zatímco extrovertní intuice disponuje onou charakteristickou dovednou vynalézavostí a má „dobrý čich“ pro všechny možnosti objektivní skutečnosti, má nevědomá archaická intuice schopnost vycítit všechna dvojsmyslná, temná, nečistá a nebezpečná pozadí skutečnosti. Proti této intuici neznamená skutečný a vědomý úmysl objektu naprosto nic, ale ona za ním větří všechny možnosti archaických předstupňů takového úmyslu. Má v sobě proto cosi takřka nebezpečně podrývajícího, což často pronikavě kontrastuje s blahovolnou bezelstnou neškodností vědomí. Pokud se jednotlivec nevzdálí příliš od objektu, působí nevědomá intuice jako léčivá kompenzace poněkud fantastického a k lehkověrnosti náchylného zaměření vědomí. Dostane-li se však nevědomí do opozice vůči vědomí, pak se takové intuice dostávají na povrch a rozvíjí své zhoubné účinky tím, že se jednotlivci nutkavě vnucují a vyvolávají o objektech nutkavé představy toho nejnepříjemnějšího rázu. Neuróza jež z toho vzniká, je zpravidla nutkavou neurózou, u které hysterické rysy ustupují za příznaky vyčerpanosti.
(Výpis z knihy: Výbor z díla I. - Obecný popis typů)