C. G. Jung výbor z díla sv. VIII. – Hrdina a archetyp matky

Empirická pravda člověka nezbavuje jeho smyslové vázanosti, neboť mu pouze ukazuje, že to tak vždy bylo, a ani by to jinak být nemohlo. Naproti tomu symbolická pravda, která klade vodu na místo matky a ducha nebo oheň na místo otce, nabízí libidu vázanému v takzvané incestní tendenci nový spád, osvobozuje je a převádí je do duchovní formy. Tak se člověk jako duchovní bytost opět stává dítětem a rodí se do okruhu sourozenců, avšak jeho matkou je „společenství svatých“, Církev, a jeho okruhem sourozenců je lidstvo, se kterým se nově spojuje ve společném dědictví symbolické pravdy. (88)

Ani inteligentní lidé již nechápou, k čemu by symbolická pravda měla být dobrá, a zástupci náboženství propásli vybudování době přiměřené apologetiky. (90)

Symbolická pravda je dnes bez záštity vydána na pospas zásahům tomuto předmětu neadekvátního přírodovědeckého myšlení a ukazuje se vůči němu ve svém nynějším stavu jako neschopná konkurence. Důkaz pravdy chybí. (90)

Výlučné dovolávání se víry je bezmocným petitio principii, neboť je to právě jasná nepravděpodobnost symbolické pravdy, která brání víře v ni. Místo trvání na pohodlném požadavku víry by se teologové měli spíše snažit o to, jak se tato víra dá umožnit. K tomu by se ale muselo vytvořit nové ukotvení symbolické pravdy, a sice ukotvení, které nepromlouvá jen k sentimentu, ale též k rozumu. K tomu ale může dojít, pouze když se člověk znovu rozpomene, proč k tomu vůbec došlo, že lidstvo mělo touhu po nepravděpodobnosti náboženských výpovědí, a co to mělo znamenat, když smyslově vnímatelné a hmatatelné taktovosti světa byla nadřazena tak zcela jinak utvářená skutečnost duchovní.

Libido je přírodní sklon, je jako voda, která musí mít spád, aby mohla téci. (91)

Myslím, že jejich zvláštní charakter poznávám v tom, že jsou to archetypy, to znamená univerzálně existující a zděděné formy, které ve svém souhrnu tvoří strukturu nevědomí. (91)

Problém tvorby symbolů se bez zahrnutí pudových procesů vůbec nedá pojednat, neboť z nich pochází hybná síla symbolu. Symbol samotný ztrácí jakýkoli smysl, pokud nemá jako překážku proti sobě pud, stejně jako neuspořádané pudy by byly jen zkázou člověka, kdyby jim symbol neposkytl formu. Je proto nevyhnutelné, abychom se vypořádali s jedním z nejsilnějších pudů, totiž se sexualitou, neboť většina symbolů více nebo méně představuje analogie tohoto pudu. (92)

Když proto jako lékař a přírodovědec analyzuji složité náboženské symboly a sleduji je k jejich počátkům, děje se to jedině a pouze za tím účelem, abych pochopením opět získal hodnoty, které představují, a lidem opět umožnil symbolické myšlení, kterého byli schopni ještě myslitelé staré církve. (94)

Symbol nazíraný z hlediska realismu není žádnou vnější pravdou, je ale pravdivý psychologicky, neboť byl a je mostem ke všem největším vymoženostem lidstva. (96)

Náboženský mýtus nám vychází vstříc jako jedna z největších a nejvýznamnějších vymožeností, které člověku dávají bezpečí a sílu, aby nebyl rozdrcen netvory světa. (96)

Proto pro něj musí být objevena jiná cesta, která mu umožní duchovně opět získat podíl na obsahu křesťanské zvěsti. V době, ve které velká část lidstva začíná křesťanství odkládat, se asi vyplatí, abychom si jasně uvědomili, proč je člověk vlastně přijal. (94)

Lidé je přijali, aby unikli surovosti a neuvědomělosti antiky. Jestliže je odložíme, je zde opět ta původní surovost, o níž nám přece soudobé dějiny poskytly dojem, který není třeba překonávat. (94)

Apeluje se na slepou víru a ta se vynáší do nebes. To, čeho se tak dosahuje, znamená výchovu k bezmyšlenkovitosti a nekritičnosti. Čeho všeho byla schopna tak dlouho kázaná slepá víra v Německu, když se konečně nevyhnutelně odvrátila od křesťanského dogmatu, to dostatečně krvavě předvedly soudobé dějiny. (93)

Vždyť jsme zažili, co se stane, když celý národ pokládá morální masku za příliš hloupou. Pak je vypuštěna bestie a celá civilizace zaniká v opojení demoralizace. (95)

Namlouváme si, že naše primitivita dávno zmizela a už z ní nic neexistuje. V tomto ohledu jsme se krutě zmýlili. Zlo zaplavilo naši kulturu jako nikdy předtím. (materialismus, egoismus, bestialita).

Tento děsivý pohled dovoluje pochopit, co křesťanství vidělo proti sobě a co se snažilo přetvořit. (95)

Pouhá víra již není etickým ideálem, neboť znamená nevědomé přetvoření libida.

Libido, které neproudí do aktuálního života, upadá v regresi do mytického světa archetypů a oživuje obrazy, které odpradávna vyjadřují nikoli lidský život horních a dolních bohů. (201)

Archetyp má numinózní charakter: působí fascinací, vstupuje do účinného protikladu k vědomí, ba na dlouhou dobu formuje osudy nevědomým a teprve později rozpoznaným ovlivňováním našeho myšlení, cítění a konání. Skutečně můžeme o prapůvodním obraze říct, že se prosazuje, a sice s vědomou osobností, bez ní nebo proti ní. (202)

Z tohoto hlediska představuje hrdina Chiwantopel psychické ens, které musíme přirovnat k fragmentární osobnosti, a proto je vybavit relativním vědomím a odpovídající vůlí. Jako ideální postava přitahuje zájem naší autorky, vyjadřuje její nejtajnější myšlenky a přání, a sice, jako Cyrano, v oné řeči, jež tryská přímo ze samého srdce slečny Millerové.(203) Proto si je svým úspěchem jistý a všechny soky vyhazuje ze sedla. Dobývá duši naší snící, ale nikoli pro obyčejný život, ale pro duchovní osud, neboť je ženichem smrti, jedním z těch synovských milenců, kteří brzy umírají, protože nemají vlastní život, ale nejsou ničím víc než brzy vadnoucími květy na mateřském stromě. (203)

Jejich smysl a životní síla jsou zahrnuty v mateřské bohyni. (203)

Když tedy Chiwantopel jako „ghost-ly lover“ (přízračný milenec) táhne slečnu Millerovou pryč od stezek všedního dne, dělá to do značné míry na zakázku mateřského imaga, které u žen zosobňuje zvláštní aspekt nevědomí. Nepředstavuje jako anima, chaotický život nevědomí ve všech aspektech, ale svérázné fascinující pozadí duše, totiž svět původních obrazů. (204)

Kontext fantazií Millerové obsahuje všechny informace, které by jí mohly pomoci s určitou uvážlivostí vytušit význam jejích fantazijních představ, a tím využít symboly nabídnutou možnost asimilace nevědomých obsahů. (204)

Kontext fantazií Millerové obsahuje všechny informace, které by jí mohly pomoci s určitou uvážlivostí vytušit význam jejích fantazijních představ, a tím využít symboly nabídnutou možnost asimilace nevědomých obsahů. (204)

Hrdina jako postava anima jedná zástupně za vědomé individuum, to znamená, že dělá to, co by subjekt dělat musel, mohl nebo chtěl, ale opomíjí to. Co by se mohlo odehrát ve vědomém životě, ale neděje se to, to se odehrává v nevědomí, a proto se to objevuje v projikovaných postavách. Chiwantopel je charakterizován jako hrdina, který se odtrhl od rodiny a otcovského domu, aby se hledal svůj duševní doplněk. Představuje tedy to, co by se normálně mělo stát. (204)

Že se to však objevuje u fantazijní postavy, to dokládá, jak málo to dělá sama autorka. Co se odehraje ve fantazii, je tedy kompenzační ve vztahu ke stavu nebo zaměření vědomí. To je u snů pravidlem. (205)

Libido přijaté zpět od „matky“, které jen zdráhavě následuje, se stává hrozivým jako had, symbol smrtelného strachu, neboť vztah k matce musí zemřít, z čehož člověk sám téměř umírá. (207)

Zpracoval: Pavel Šafář