Duše moderního člověka

... jako primitivové jednáme nejprve zcela nevědomě a teprve po delší době zjistíme, proč tak jednáme. V mezidobí se spokojujeme nejrůznějšími nepřípadnými racionalizacemi.

… předmětem psychologie je duše, předmětem filosofie je svět.

… ideje, se kterými souhlasí větší množství lidí, ani nepatří do vlastnictví svého takzvaného tvůrce, spíš je on sám poddaným své ideje. Úchvatné, takzvané pravdivé ideje mají v sobě cosi zvláštního: rodí se z bezčasovosti, z odvěkého vezdejšího bytí, z mateřského duševního prazákladu, ze kterého vyrůstá efemérní duch jednotlivého člověka jako rostlina, jež má listy, nese plody a semena, uvadá a umírá. Ideje pocházejí z něčeho většího, než je osobní člověk. My neděláme ideje, ale ony dělají nás.

Člověk vidí tak, jaký sám je. A protože jiní mají jinou psychologii, vidí také jinak a vyjadřují něco jiného.

Pud a duch jsou v každém případě mimo rozum, jsou to pojmy, které dosazujeme za něco neznámého, avšak mocně působícího.

Poznání nespočívá jen na pravdě, nýbrž i na omylu.

V obraze světa má své místo veliký vnějšek a stejně tak veliké nitro. A mezi těmito dvěma póly stojí člověk, který se obrací hned k jednomu, hned k druhému, aby podle temperamentu a založení považoval za absolutní pravdu tu vnějšek, tu zase nitro, a podle toho vždycky jedno pro druhé popíral nebo obětoval.

Dnešek má smysl jen tehdy, pokud je mezi včerejškem a zítřkem.

Vůči každé významné části, která ve vědomí ztrácí hodnotu, a proto klesá, se na druhé straně v nevědomí zvedá kompenzace. Děje se to podle základního zákona o zachování energie, neboť i naše psychické procesy jsou energetickými procesy.

Základem duše je příroda a příroda je tvořivý život. Příroda sice sama boří to co vybudovala, ale znova to staví.

Průměrný člověk právě s oblibou nedůvěřuje všemu, co ho přesahuje, a rád podezřívá všechno, co jeho inteligence není s to pochopit.

Kdyby se duševní život skládal jen z pouhých skutečností, mohli bychom se spokojit s pevnou empirií. Duševní život kulturního člověka má zcela problematický ráz, ba není bez problematičnosti vůbec myslitelný. Naše duševní procesy jsou z velké části úvahy, pochybnosti, experimenty. Za existenci těchto problémů vděčíme růstu vědomí; tato problematičnost je danajským darem kultury. Odchýlení od instinktu a postavení do protikladu vůči instinktu vytváří vědomí. Instinkt je příroda a chce přírodu. Vědomí může naproti tomu chtít jen kulturu nebo její negaci. Pokud jsme ještě přírodou, jsme nevědomí a žijeme v jistotě bezproblémového instinktu. Všechno v nás, co je ještě přírodou, se problému hrozí, neboť jméno problému je pochyba. A kdekoli panuje pochyba, tam je nejistota a možnost různých cest. Kde se však zdá, že jsou možné různé cesty, tam jsme se odchýlili od spolehlivého vedení instinktu a vydali se strachu.

Každý problém znamená možnost rozšíření vědomí, ale zároveň také nucení k tomu, abychom se rozloučili se vším, co je v nás nevědomé, dětské a přírodní.

Struktura psýché je skutečně do té míry rozporná a protikladná, že snad neexistuje žádné psychologické zjištění nebo žádná obecná poučka, ke které by člověk hned nemusel tvrdit i opak.

... umění psychoterapie vyžaduje, aby měl psychoterapeut sdělitelné, hodnověrné a obhajitelné přesvědčení, které svou způ­sobilost dokázalo tím, že u něho samého bud' odstranilo neurotické disociace, anebo jim neumožnilo vzniknout.

Pevné přesvědčení se dokazuje ve své jem­nosti a shovívavosti a jako každá vysoká pravda roste i ono nej­lépe na přiznaných omylech.

Pud vybízí člověka k přemýšlení, a když o něm člověk nepřemýšlí dobrovolně, vzniká nutkavé myšlení, neboť oba póly duše, pól fyziologický a pól duchovní jsou spolu nerozlučitelně spojeny.

- cítím-li se dobře a spokojen, pak mi žádný člověk není s to dokázat, že tomu tak není.

Měl jsem starého strýce, který myslel naprosto přímočaře. Jednou mě zastavil na ulici a zeptal se mě: „Víš, čím trápí ďábel duše v pekle?“ Odpověděl jsem, že nevím, načež řekl: „Nechává je čekat.“

Je nepopiratelnou skutečností, že cizí zlo se okamžitě stává zlem vlastním, a to tím, že zase zažehne zlo ve vlastní duši.

„Připodobnění Bohu“ nepozvedá člověka k božství, nýbrž jen k vypínavosti a podněcuje v něm všechno zlé. Vzniká ďábelská karikatura člověka, která je pro všechno lidské nesnesitelná.