Tajemství zlatého květu

Věda musí sloužit; bloudí, jestliže chce uchvátit trůn pro sebe. Musí dokonce sloužit ostatní vědám, poněvadž každá má právě vzhledem ke své nedostatečnosti zapotřebí podpory jiné vědy. Věda je nástrojem západního ducha a lze s ní otevřít více dveří než prázdnýma rukama. Patří k našemu porozumění a zatemňuje vhled jen tehdy, jestliže pochopení, jež zprostředkuje, pokládá za pochopení jediné.

Jeden ze starých zasvěcenců řekl: „Jestliže zvrácený člověk používá správných prostředků, pak správný prostředek působí zvráceně.“

Intelekt je skutečným škůdcem duše tehdy, jestliže si osobuje právo zaujmout místo ducha: postrádá totiž k tomu schopnosti, neboť duch je vyšší než intelekt, poněvadž zahrnuje nejen intelekt, ale i citovost.

… jednostrannost sice vždycky dodává údernosti, je však současně znamením barbarství.

… „lenost, které si člověk není vědom, a lenost, které si člověk je vědom, jsou si vzdáleny na tisíc mil,“ …

Všechno dobré něco stojí, a rozvíjení osobnosti patří k nejdražším věcem. Jedná se o přitakání sobě samému – znamená to považovat za nejzávažnější úkol sama sebe, zůstat si neustále vědom toho, co činím, a mít to neustále před očima včetně všech problematických stránek vlastního jednání. Je to úkol, který proniká skutečně až do živého.

Symbol je na jedné straně primitivním projevem nevědomí, na druhé straně ideou, která odpovídá nejvyššímu tušení vědomí.

Blud je posedlost nevědomým obsahem, který se jako takový neasimiluje do vědomí. A poněvadž vědomí existenci takových obsahů popírá, nemůže je asimilovat. Vyjádřeno náboženským jazykem: Člověk již nemá žádnou bázeň boží a domnívá se, že vše je ponecháno lidské úvaze. Tato pýcha resp. Zúženost vědomí je vždy nejkratší cestou do ústavu choromyslných.

Není zcela lhostejné, zda něco označíme jako žádost nebo jako „boha“. Sloužit žádosti je zavrženíhodné a nedůstojné, sloužit bohu ve srovnání s tím – vzhledem k podřízení se vyššímu neviditelnému a duchovnímu principu – významně smysluplnější a současně to skýtá lepší vyhlídky, poněvadž personifikace již navozuje relativní realitu autonomního dílčího systému a tím možnosti asimilace a derealizace životních mocí. Kde člověk neuznává boha, vzniká sobecká žádostivost a ze žádostivosti se stává nemoc.

Porozuměním se uvolňujeme z nadvlády nevědomí.

Pokud si rozdíl mezi subjektem a objektem neuvědomíme, převládá nevědomá identita. Nevědomé se potom projikuje do objektu a objekt se introjikuje do subjektu, tzn. psychologizuje se. Pak se zvířata a věci chovají jako lidé, lidé jsou současně zvířaty a vše je oživeno strašidly a bohy.

Smrt totiž, viděno psychologicky správně, není koncem, nýbrž cílem, a proto, jakmile je překročeno poledne života, začíná žití ke smrti.

Pohodlným napodobováním se vždy vytváří nejistá situace, kterou může nevědomí kdykoli vrhnout přes palubu. Jistá základna vzniká jen tehdy, jestliže se instinktivní předpoklady nevědomí berou na zřetel stejně jako hlediska vědomí.

… člověk by měl být natolik skromný, aby si nevědomost přiznal.

Psychologismus je možno vytknout jen intelektu, který svébytnou povahu autonomního komplexu popírá a chtěl by ho racionalisticky vysvětlovat jako důsledek známých faktů, tzn. jako nevlastní.

Západ zdůrazňuje člověčenství a dokonce osobu a historičnost Kristovu, Východ naopak říká: „Bez vzniku, bez zániku, bez minulosti, bez budoucnosti.“ Jak to odpovídá jeho pojetí, podřizuje se křesťan mocnější božské osobě v očekávání její milosti; východní člověk však ví, že spása spočívá v díle, které člověk koná sám na sobě.