Člověk a duše

Přiznání k duši

Nesprávné fungování psýché může dalekosáhle poškodit tělo, stejně jako může naopak tělesné utrpení poškodit duši; neboť duše a tělo nejsou nic odděleného, je to spíše jeden a tentýž život.

Lidé dělají přece všechno, i to nejabsurdnější, aby unikli vlastní duši. Provozují indickou jógu jakéhokoli druhu, dodržují dietní pokyny, učí se nazpaměť teozofii, modlí se bezmyšlenkovitě mystické texty celé světové literatury – a to všechno proto, že si sami nevystačí, že sami se sebou nevyjdou a chybí jim jakákoli víra, že by z vlastní duše mohlo vzejít něco užitečného. A tak se duše stala oním Nazaretem, ze kterého nemůže přijít nic dobrého, a proto se to lidé snaží najít a zaopatřit ze všech světových stran: čím více zdaleka to je a čím je to extravagantnější, tím lépe.

Mezi organickým a psychickým růstem neexistuje žádný rozdíl. Jako rostlina vytváří své listy, tak psýché tvoří své symboly.

Podstata psýché sahá asi do temnot, daleko mimo kategorie našeho rozumu. Duše obsahuje tolik záhad co svět se svými galaktickými systémy, skýtajícími tak vznešenou podívanou, že jen duch zcela bez fantazie si nedokáže připustit svou nedostatečnost. Při této krajní nejistotě lidského chápání je osvícensky rozumářské počínání nejen směšné, ale i žalostně bezduché.

Vědomí a nevědomí

Naše vědomí nevytváří samo sebe, nýbrž vyvěrá z neznámé hlubiny. Probouzí se postupně v dítěti a z hlubiny spánku procitá každého rána z nevědomého stavu. Je jako dítě které se rodí z mateřského prazákladu nevědomí.

Když přemýšlíme o tom, co vlastně vědomí je, pak na nás udělá hluboký dojem ta nanejvýš podivuhodná skutečnost, že s nějakou věcí, která existuje v kosmu, se současně vnitru vytváří obraz, že se tedy tato věc, aby se tak řeklo, rovněž odehrává vnitřně, což právě znamená, že si ji člověk uvědomuje.

Racionalismus se chová k pověrám komplementárně. Podle psychologického pravidla stín sílí spolu se světlem, tzn. čím racionalističtěji si vědomí počíná, tím více ožívá strašidelný svět nevědomí.

Maska nevědomí jak známo není strnulá, nýbrž zrcadlí onu tvář, kterou mu člověk ukáže. Nepřátelství jí dá hrozivou podobu, vstřícnost její rysy zmírní.

Nevědomí duch člověka vidí správně, i když je vědomí rozum zaslepen a bezmocný.

Pokus o zjišťování nevědomého stavu se setkává s podobnou těžkostí jako atomová fyzika: aktem pozorování se mění pozorovaný objekt.

Reflexe je výhradou lidské svobody proti nutnosti přírodní zákonitosti. Jak naznačuje slovo „reflexio“, totiž „ohyb zpět“, jde u reflexe o duchovní akt v opačném smyslu, než je u přírodního průběhu. Jde totiž o zastavení, sebeuvědomění, o utvoření obrazu, o zaujetí vnitřního postoje a vypořádání se s tím, co nazíráme. Reflexi bychom tedy měli chápat jako akt uvědomování.

Bez fenoménu vědomí není totiž prakticky žádného světa, poněvadž ten existuje, jen pokud ho psýché vědomě reflektuje a vyslovuje. Vědomí je podmínkou bytí. Tím se psýché přisuzuje hodnota kosmického principu, který jí – filosoficky a de facto – vykazuje rovnocenné místo vedle principu fyzického bytí. Nositelem tohoto vědomí je individuum, které nevytváří psýché svou úmyslnou libovůlí, nýbrž naopak: psýché je předem utváří a dovádí k vědomí, které se v dětství postupně probouzí. Přesahuje-li empirický význam psýché všechno, má tento význam i individuum, vněmž jediném se psýché bezprostředně vyjevuje.

Praobrazy /Archetypy/

Archetypy jsou jako koryta řek, jež opustila voda, po době blíže neurčené je však může znovu vyhledat. Archetyp se podobá starému vodnímu toku, jehož vody života tekly dlouho a hluboce se vryly do země. A čím déle se toho směru držely, tím je pravděpodobnější, že se tam dřív nebo později znovu vrátí.

Člověk se ani na okamžik nesmí poddávat iluzi, že archetyp je možno koneckonců vysvětlit, a tím vyřídit. I nejlepší pokus o vysvětlení není nic jiného než více či méně zdařilý překlad do jiného obrazného jazyka. (Vždyť jazyk není nic jiného než obraz!) V nejlepším případě bude člověk pokračovat ve snění svého mýtu a dá mu moderní podobu. A cokoli mýtu spáchá vysvětlováním nebo výkladem, to člověk spáchal na vlastní duši, a z toho vzniknou odpovídající následky pro vlastní zdravotní stav. Archetyp je totiž – a na to by se nikdy nemělo zapomínat – duševní orgán, který se vyskytuje u každého.

Rozumíme vůbec kdy tomu, co myslíme? Chápeme pouze ono myšlení, jež není nic jiného něž rovnice, z níž nikdy nevyjde víc, než jsme do ní dosadili. To je intelekt. Nadto však existuje myšlení v prastarých obrazech, symbolech starších než historický člověk, které mu byly od pradávných časů vrozeny, přetrvávají všechny generace a věčně živě naplňují vrstvy naší duše. Plný život je možný jen ve schodě s nimi, moudrost je návrat k nim.

Zdá se, že všechno pravé se mění a že jen to, co se mění, pravým zůstává.

Sen

Sen, to jsou dvířka skrytá vtom nejvnitřnějším a nejintimnějším prostoru naší duše. Dveře, jež se otevírají do oné kosmické pranoci, která přesáhne mnohem dál, než vědomé já bude sto dosáhnout. Neboť veškeré jáské vědomí je osamocené, rozpoznává jednotlivosti tím, že odděluje a odlišuje, a viditelné je pouze to, co se může k tomuto já vztahovat. Jáské vědomí sestává ze samých omezení, i když dosahuje až k nejvzdálenějším mlhovinám. Veškeré vědomí rozděluje; ve snu však vstupujeme do hlubšího, obecnějšího, pravějšího, věčnějšího člověka, který stojí ještě v šeru počáteční noci, kde byl ještě celostí a celost byla vněm, v bezrozdílné, všeho jáství prosté přírodě. Z této vše spojující hlubiny pochází sen, ať již je sebedětinštější, sebegrotesknější a sebenemorálnější.

Logicky, morálně a esteticky uspokojivě kombinované sny patří přece jen k výjimkám. Zpravidla je sen zvláštní a podivný útvar, který se vyznačuje mnoha „špatnými vlastnostmi“ – má nedostatek logiky, pochybnou morálku, je nepěkně utvářen, jeví se jako protismyslný nebo beze smyslu. Proto jej lidé rádi odbývají jako hloupý, nesmyslný a bezcenný.

Ve spánku se fantazie projevuje jako sen. Ale také v bdění dále sníme pod prahem vědomí, a to obzvláště vlivem vytěsněných nebo jinak nevědomých komplexů.

Sen jako vyjádření neúmyslného, vlivu vědomí se vymykajícího, nevědomého psychického procesu představuje vnitřní pravdu a skutečnost takovou, jaká je; nikoli proto, že já se to domnívám, ani proto, že by ji snící chtěl takovou mít, nýbrž jaká je.

Kdo chce vykládat nějaký sen, musí být sám aspoň přibližně na výši snu, neboť člověk nemůže zhola vidět víc, než čím je sám.