Celost

(viz také bytostné Já)

Pokud by vůbec bylo možno dosáhnout stavu celosti, pak by to byl takový stav, v němž by se spolupráce vědomí a nevědomí odehrávala v naprostém vzájemném souladu.

Ačkoli se zprvu zdá, že „celost“ není nic než abstraktní pojem (podobně jako anima a animus), přece je to pojem do té míry empirický, že jej psýché předjímá spontánními, respektive autonomními symboly. Jsou to symboly kvaternity a mandaly, které se objevují nejen ve snech nic netušících moderních lidí, ale jsou též velmi rozšířeny v historických monumentech mnoha národů a dob. Jejich význam jakožto symbolů jednoty a celosti je historicky, stejně jako empiricko-psychologicky dostatečně potvrzen.

Z hlediska individuace je směřování k celosti snahou o vitální spojení s bytostným Já; celost pak Jung staví do protikladu konfliktní touze po dokonalosti.

Uskutečnění bytostného Já, které by muselo následovat uznání jeho svrchovanosti, vede podle toho k základnímu konfliktu, opravdu vlastně k rozpětí mezi protiklady (připomínajícímu Ukřižovaného visícího mezi dvěma lotry) a k jakési sice přibližné celosti, která ale postrádá dokonalost.