Synchronicita

Synchronicita je smysluplná koincidence určitých událostí vnějšího světa s událostmi psychickými.

Synchronicita sestává ze dvou faktorů: a) nevědomý obraz vstupuje do vědomí buď přímo (tj. doslova), nebo nepřímo (jako symbol nebo jako nápad) ve formě snu, myšlenky nebo předtuchy; b) s tímto obsahem koinciduje objektivní situace. Mají se k sobě jako dva dílky dětské skládačky.

Jung spojuje synchronistické zážitky s relativitou času a prostoru a s určitým stupněm neuvědomělosti.

Velmi rozličné a matoucí aspekty těchto fenoménů se téměř beze zbytku objasňují předpokladem psychicky relativního časoprostorového kontinua. Pokud psychický obsah překročí práh vědomí, jeho synchronistické pomezí fenomény mizí. Prostor a čas nabývají svého obvyklého absolutního charakteru a vědomí je opět izolováno ve své subjektivitě ... naopak uvedením subjektu do nevědomého stavu mohou být vyvolány synchronistické fenomény.

Jung synchronicitu definoval jako „akauzální spojující princip“, tajuplné spojení mezi psýché nějaké osoby a hmotným světem, v jehož základu podle Junga leží spíše skutečnost, že psýché a hmota jsou různými formami téže energie.

(Zkráceno)