Předmluva

Vladimír Smékal

Potřeba moderního a na konkrétní zkušenosti s lidmi založeného průvodce duchovním vesmírem v nás i v druhých lidech obrací pozornost zainteresované veřejnosti už přinejmenším dvacet let k švýcarskému psychiatru a psychologovi Carlu Gustavu Jungovi, který je nikoliv nadneseně nazýván psychologem příštího století. Narodil se 26. července 1875 v Kesswilu nedaleko Basileje (Švýcarsko) jako prvorozený syn evangelického faráře. Není bez zajímavosti, že jeho praděd i děd byli lékaři a že děd už v minulém století snil o založení psychiatrické léčebny užívající psychologických metod.

Je ke škodě rozvoje československé psychologie, že před II. světovou válkou v odborných kruzích byl Jung pokládán za nejméně srozumitelného z trojice hlubinných psychologů, a byl v té době zcela zastíněn S. Freudem a A. Adlerem i v psychopatologické praxi. Po roce 1948 až do příchodu svobody v r. 1989 jeho dílo nesmělo u nás vycházet z ideologických důvodů. Bdělí recenzenti dokonce dbali o to, aby se o něm neobjevovaly pozitivní zmínky ani v odborných textech.

Hluboký znalec Jungova díla, předčasně zesnulý brněnský psycholog Hugo Široký, stačil v druhé polovině šedesátých let vychovat několik žáků*), kteří více méně skrytě pokračovali v jungovském bádání a rovněž analyticko-psychologické postupy používali ve své klinické praxi, aniž se k tomu v sedmdesátých a osmdesátých letech veřejně hlásili. Samizdatové překlady, které se v posledním dvacetiletí často objevovaly, jsou nezřídka znehodnoceny terminologickými nepřesnostmi. Hugo Široký stihl na konci šedesátých let vydat zasvěcený přehled Jungova života a díla a systematický výklad základních pojmů analytické psychologie (jako skriptum Karlovy univerzity v r. 1970, a nyní reedice v nakl. Bollingenská věž v r. 1990). Tato studie, stejně jako objemný rukopis Širokého práce "Meze a obzory psychoanalýzy" a esejistická studie Rudolfa Starého "Potíže s hlubinnou psychologií" (Prostot, 1990) jsou u nás dosud jedinými informacemi o rozsáhlém a mnohostranném Jungově díle.

Zmiňuji se o výše uvedených dílech především proto, že v nich spatřuji vhodnou průpravu ke studiu vlastních Jungových děl, ale také proto, že Široký i Starý přesvědčivě ukazují, jak Jung překračuje hranice psychologie a jak jsou jeho myšlenky inspirativní pro filosofii, etiku, politologii, historii, literární vědu a vědy o umění vůbec, ale také pro pedagogiku, medicínu, a vůbec pro každého, kdo chce rozumět této převratné době.

O Carlu Gustavu Jungovi lze jednou větou říci, že je to jeden z největších myslitelů 20. století a zároveň jeden z nejvýznamnějších badatelů vnitřního světa člověka. Je srovnatelný s takovými osobnostmi, jako jsou A. Einstein, P. Teilhard de Chardin, A. Schweitzer, E. Husserl - mám-li jmenovat aspoň některé z těch, s nimiž se Jungovo dílo tak či onak setkává. Jung bude jednou hodnocen jako badatel, který se nebál - obklopen sebevědomými scientisty, ať behavioristické nebo introspektivistické orientace - hledat a vytvářet nové paradigma pro psychologické vědy a vůbec vědy o člověku. Jungův význam zdůrazňují mnozí z průkopníků postpozitivismu a postmodernismu, aniž nutně sdílejí jeho noetická východiska.

Jungovo dílo je často nepochopeno, stejně jako autor sám. Považovat Junga jen za Freudova někdejšího spojence a pozdějšího odpadlíka je jedním z rozšířených omylů. Zatímco Freud zůstal svými kořeny spjat s ideálem materialistické přírodovědné filozofie 19. století s její pozitivistickou metodologií, Jung navazuje na gnostické a hermeneutické tradice evropského myšlení a dovádí je - vypracováním postupů enantiodromické amplifikační analýzy a syntézy - k noetickým vrcholům. Bylo by však zavádějící a zjednodušující vykládat uvedený rozdíl tak že proti "histologické" exaktnosti Freudových analýz elementů podvědomí stojí nějaká verbální, literární, kulturní metodologie Jungova. Nikoliv, Jungova preciznost sémantických analýz významů jednotlivých útvarů vědomí, jeho šíře a hloubka pohledu na každou jednotku osobnosti jsou tak obdivuhodné a komplexní, že lze-li někoho ve 20. století označit za polyhistora a odborníka v metodologii duchovědného bádání, pak je to právě on.

Stejně tak zjednodušující a zužující je tvrzení, že hlavním přínosem Junga je zavedení asociačního experimentu do metodologie zkoumání vědomí a rozpracování typů introverze a extroverze pro zkoumání osobnosti. Ani objasnění struktury a funkce archetypů jako jakýchsi nazíracích forem, v nichž se vyjadřují naše očekávání, postoje i způsob bytí, nebo výklady o kolektivním nevědomí, zdaleka nevyčerpávají bohatství deskriptivních a explanačních pojmů, jimiž Jung obohatil výzbroj psychologa a badatele kulturních výtvorů. Jak už jsem řekl, jeho největší přínos je v nastínění nového paradigmatu chápání psýché, nového zorného úhlu, nového způsobu myšlení o duši a o osobnosti. O podstatě a využívání tohoto paradigmatu pojednává kniha, kterou se chystáte číst. Způsob, jakým Jung píše o životní dráze člověka, o cestě k sobě samému (individuaci), jak analyzuje integraci a dezintegraci osobnosti, jak popisuje dynamiku a změny psychické energie, je podnětný pro každého, kdo poznal, že osobnost nelze vystihnout zvenčí změřením jejích sebelépe definovaných vlastností. Jung objevil, jak osobnost zkoumat a pochopit zevnitř, odhalováním vztahů mezi personou a jástvím, mezi různými úrovněmi vědomí a nevědomí, vztahu k animovi či animě (podílu mužské či ženské části duše v nevědomí každého z nás, mezi stínem a sebereflexí atd. Jungova analýza symbolu a jeho proměn je inspirativní stejně tak pro básníky, filosofy, teology, literární vědce, jako pro psychology. V oblasti psychopatologie Jung zahájil přechod od biologicky chápané psychiatrie k psychiatrii humanistické.

Dovolím si ukázat na svém osobním odborném vývoji, jak jsem se dostal k Jungovi. Ve svém vědeckém mládí jsem -jako většina mých kolegů - zcela podlehl svodům kvantitativní psychologie, jejíž ideál vyjádřil již G. Galilei: "Měř, co je měřitelné, a snaž se učinit měřitelným, co měřitelné není." Byl jsem přesvědčen, že psychologie se stane důstojným partnerem královny věd fyziky, teprve až bude s to adekvátně používat matematiky k vyjadřování svých poznatků. S přibývajícími léty a s prohlubováním zkušenosti o příčinách a podmínkách jednání konkrétních lidí jsem si stále zřetelněji uvědomoval, že pomocí matematicky fundované psychologie můžeme vysvětlit jen velmi elementární procesy, avšak pochopit jednání a vnitřní genezi činu touto cestou nelze. Čím přesněji měříme, tím méně zjišťujeme a tím méně rozumíme. Postupné jsme přicházel k názoru, že psychologie je jiným typem vědy než vědy přírodní a že je vědou o jiném druhu bytí než je bytí věcí, takže i její pojmová výstavba i její poznávací nástroje musí být budovány na jiné bázi, než činily dosud existující akademické psychologické školy. A v tomto bodě svého hledání jsem zjistil, že Jung nabízí řešení. Překvapilo mne, že model vnitřního světa osobnosti, který vytvořil, splňuje požadavek kritičnosti a vědecké přísnosti. Skutečné v oboru psychologie je to, co působí, to, co vyvolává účinky, a pro takto pojatou subjektivní realitu navrhuje Jung metodu s kontrolovatelnými postupy. Jeho model obsahuje pojmově jasný a zřetelný popis ontologie psýché i metodologie jejího zkoumání, ba i využitelné podněty pro diagnostickou a terapeutickou aplikaci. A je to přitom model, který obohacuje poznávací hlediska badatelů ve všech vědách o člověku a jeho výtvorech. Jung je zakladatelem a průkopníkem autentické psychologické cesty zkoumání psýché, cesty, která neodbočuje ani do fyziologického redukcionismu, ani do abstrakcí matematického modelování.

Závěrem lze vyjádřit radost nad tím, že se Carl Gustav Jung dočkal třicet let po své smrti (zemřel 6. 6. 1961 v Küsnachtu nedaleko Curychu) prvního oficiálního překladu v Československu a že překlad vychází v nakladatelství Academia. Věřím, že Tavistocké přednášky budou přijaty jako dílo podnětné, otevírající nové obzory vědám o člověku a předznamenávající nový rozmach psychologie u nás.

prof. dr. Vladimír Smékal, CSc.

Brno, 6. 6. 1991

 *) Za mnohé je možno uvést J. Ženatého, K. Škodu, J. Kocourka, L. Beťáka. Je třeba připomenout i jméno editora této publikace K. Plocka, který precizně překládal mnohé Jungovy stati a jako poradenský psycholog uplatňoval jungovské přístupy ve své činnosti.

(Z knihy: Analytická psychologie - Její teorie a praxe - str. 7-10)