Diskuse (1)

Dr. J. A. Hadfleld:

V jakém smyslu užíváte slova "emoce"? Použil jste slova cítění ve smyslu, ve kterém mnoho lidí zde užívá slova "emoce". Přikládáte termínu "emoce" zvláštní význam nebo nikoliv?

Profesor Jung:

Jsem rád, že jste tuto otázku položil, protože se obvykle dělají velké chyby a vznikají nedorozumění týkající se užívání slova emoce. Přirozeně každý si může používat slov, jak se mu zlíbí, ale ve vědeckém jazyce jste povinen přidržovat se určitých rozlišování, aby každý věděl, o čem mluvíte. Vzpomeňte si, že jsem vysvětloval "cítění" jako funkci hodnocení, přičemž nepřipisuji cítění žádný zvláštní význam. Mám za to, že cítění je racionální funkce, jestliže je diferencované. Když není diferencované, pouze se děje a má potom všechny archaické kvality, jež se dají shrnout slovem "nerozumný". Avšak vědomé cítění je racionální funkce rozlišování hodnot.

Zkoumáte-li emoce, budete stále zjišťovat, že používáte slova "emocionální", když se jedná o stav, jenž je charakterizován fyziologickými inervacemi. Proto můžete emoce do určité míry měřit, a to nikoli jejich psychickou, ale jejich fyziologickou součást. Znáte James-Langeovu teorii afektu. Beru emoci jako afekt, je to totéž, jako když "se Vás něco dotýká". Něco Vám to dělá - zasahuje to do Vás. Emoce je ta věc, která Vás unáší. Jste vyhozen sám ze sebe; jste mimo sebe, jako kdyby Vás nějaká exploze vyhodila z Vás samého a umístila Vás vedle Vás. Současně je možno pozorovat velmi zřetelný fyziologický stav. Takže rozdíl by byl tento: cítění nemá žádné fyzické nebo rozpoznatelné fyziologické projevy, zatímco emoce je charakterizována změněným fyziologickým stavem. Víte, že James-Langeho teorie afektu říká, že se stanete skutečně emocionálními teprve tehdy, když si uvědomíte fyziologické změny svého celkového stavu. Můžete to pozorovat, jste-li v situaci, kdy byste se s největší pravděpodobností rozzlobili. Víte, že se rozzlobíte a cítíte potom, jak vám krev stoupá do hlavy a potom se skutečně rozzlobíte, ale předtím ne. Předtím jen víte, že se budete zlobit, ale když se vám krev nahrne do hlavy, jste chyceni svou vlastní zlostí, okamžitě je postiženo těla, a protože si uvědomujete, že se vzrušujete, jste dvakrát tak rozzlobenými než byste měli být. Potom jste v opravdové emoci. Ale když cítíte, ovládáte se. Jste nad situací a můžete říct "Mám o tom velmi dobrý nebo velmi špatný pocit". Všechno je klidné a nic se neděje. Můžete někoho klidně informovat "Nenávidím tě" velmi milým způsobem. Ale když to řeknete záštiplně, tak máte emoci. Když to řeknete klidně, nevyvolá to emoci, a to ani ve vás ani v druhé osobě. Emoce jsou velmi nakažlivé, jsou skutečnými nositeli psychické nákazy. Jste-li například v davu, který je v nějakém emocionálním stavu, nemůžete si pomoci, jste v něm také, jste strženi touto emocí. Avšak cítění jiných lidí se vás vůbec nedotýká, z toho důvodu budete pozorovat, že diferencovaný citový typ bude mít na vás obvykle uklidňující účinek, zatímco emocionální člověk vás rozpálí, protože z něho stále vyzařuje oheň. Můžete pozorovat plamen této emoce na jeho tváři. Sympatií se naruší váš sympatický systém a po chvíli budete vykazovat velmi podobné známky i vy. S cítěním je to jiné. Vysvětlil jsem to dost jasně?

Dr. Henry V. Dicks:

Směl bych se zeptat v návaznosti na tuto otázku, jaký je podle Vašeho názoru vztah mezi afekty a city?

Profesor Jung:

Je to otázka stupně. Jestliže máte hodnotu, která je pro vás nepřekonatelně silná, stane se z ní v určitém bodě emoce, totiž když dosáhne takové intenzity, že způsobí fyziologickou inervaci. Všechny naše psychické procesy pravděpodobně způsobují lehké fyziologické poruchy, jež jsou tak malé, že nemáme prostředky, jak je demonstrovat. Ale máme velmi citlivou metodu, kterou můžeme měřit emoce nebo jejich fyziologickou část, a tou je psychogalvanický efekt.°) Je založen na faktu, že elektrický odpor kůže klesá pod vlivem emoce. Nesnižuje se pod vlivem citu. Uvedu vám jeden příklad. Provedl jsem se svým bývalým profesorem na klinice následující pokus. Sloužil mi jako můj pokusný společník a měl jsem ho v laboratoři u přístroje k měření psychogalvanické reakce. Řekl jsem mu, aby si představil něco, co mu bylo velmi nepříjemné, ale o čem ví, že o tom nejsem informován, něco, o čem já nevím, ale ví o tom on a je to nesmírně trapné. Udělal to. Byl s takovými pokusy dobře obeznámen a měl nadání se intenzívně soustředit, takže se na něco soustředil a objevila se téměř neznatelná odchylka elektrického odporu kůže; proud se vůbec nezvýšil. Pak jsem si pomyslel, že mám tušení. Právě v to dopoledne jsem zpozoroval určité známky, že se něco děje, a dohadoval jsem se, že to musí být pro mého šéfa pekelně nepříjemné. Tak jsem si pomyslel "Něco si zkusím". Jednoduše jsem mu řekl: "Nebyl to případ toho a toho?" - a řekl jsem jméno. Okamžitě se objevil příval emoce. To byla emoce, předešlá reakce byl cit (pozn. př.: feeling, v něm. verzi: Gefiihl).

Je zajímavým faktem, že hysterická bolest nezpůsobuje kontrakci zornic, není provázena fyziologickou inervací a přesto je to intenzívní bolest. Ale fyzická bolest způsobuje kontrakci zornic. Můžete mít intenzívní pocit a žádnou fyziologickou změnu; jakmile však máte fyziologickou změnu, jste posedlí, jste disociováni, vyhozeni ze svého vlastního domu a ten dům je pak vydán napospas ďáblům.

Dr. Eric Graham Howe:

Mohli bychom srovnávat emoci a cítění se snažením a poznáváním? Přičemž cítění odpovídá poznávání a emoce je konativní.

Profesor Jung:

Ano, ve filozofické terminologii by se to dalo říci. Nemám žádných námitek.

Dr. Howe:

Mohu mít ještě jeden dotaz? Vaše klasifikace na čtyři funkce, totiž na vnímání, myšlení, cítění a intuici odpovídá podle mne jedno-, dvoj-, troj- a čtyřdimenzionální klasifikaci. Vy sám jste použil slova "trojdimenzionální", pokud jde o lidské tělo a také jste řekl, že intuice se liší od třech ostatních v tom, že je to funkce, která zahrnuje čas. Snad by proto mohla odpovídat čtvrté dimenzi? V tomto případě navrhuji, aby v tomto systému klasifikace "vnímání" (sensation) odpovídalo první dimenzi, "perceptuální kognice" (perceptual cognition) druhé dimenzi, "konceptuální kognice" (conceptional cognition) (která by snad odpovídala Vašemu cítění) třetí dimenzi a "intuice" čtvrté dimenzi.

Profesor Jung:

Můžete to tak říci. Protože intuice se zdá někdy fungovat tak, jako by neexistoval prostor a někdy jako by neexistoval čas, mohl byste říci, že jsem si přidal něco na způsob čtvrté dimenze. Ale člověk by neměl zacházet příliš daleko. Myšlenka čtvrté dimenze neprodukuje fakta. Intuice je něco jako Stroj času H. G. Wellse. Vzpomínáte si na ten stroj času, onen zvláštní motor, který - když si na něj sednete - se s vámi pohybuje časem namísto prostorem. Skládá se ze čtyř sloupů, z nichž tři jsou vždy viditelné, ale čtvrtý je viditelný jen nezřetelně, protože představuje časový prvek. Je mi líto, ale divným faktem zůstává, že ona intuice je něco jako ten čtvrtý sloup. Existuje taková věc jako nevědomá percepce nebo percepce způsoby, jež jsou nám nevědomé. Máme empirický materiál k prokázání existence takové funkce. Mrzí mne, že takové věci existují. Můj intelekt by si přál jasně vymezený vesmír, v němž nejsou žádné temné kouty, ale v kosmu jsou tyto pavučiny. Přesto si ale nemyslím, že v intuici je něco mystického. Dokážete mimo jakoukoli možnost pochyb vysvětlit, proč například někteří ptáci cestují obrovské vzdálenosti nebo vysvětlit chování housenek, motýlů, mravenců nebo termitů? Musíte se zde vypořádat s pěkným množstvím otázek. Nebo si vezměte fakt, že voda má největší hustotu při 4 stupních Celsia. Proč tomu tak je? Proč má energie omezení na kvantum? Prostě má a je to podivné; není vskutku správné, že by takové věci měly být, ale ony jsou. Je to přesně jako stará otázka "Proč Bůh stvořil mouchy?" - prostě je stvořil.

Dr. Wilfred R. Bion:

Proč jste ve svém experimentu žádal profesora, aby myslel na zážitek, který byl pro něho trapný a Vám neznámý? Myslíte si, že má nějaký význam skutečnost, že on v druhém experimentu věděl, že Vám je nepříjemný zážitek znám a že to mělo nějaký vliv na rozdíl v emocionální reakci, kterou projevil ve dvou příkladech, jež jste uvedl?

Profesor Jung:

Ano, samozřejmě. Má myšlenka byla založena na faktu, že když já vím, že můj partner o něčem neví, je to pro mne mnohem příjemnější; ale když vím, že on ví také, je to úplně jiná věc a je velmi nepříjemná. V životě každého lékaře jsou případy, které jsou více či méně trapné, když o nich ví kolega a já jsem téměř s jistotou věděl, že když udělám narážku na něco, o čem jsem věděl, tak on vyletí jako mina, a to také udělal. To byl můj důvod.

Dr. Eric B. Strauss:

Mohl by Dr. Jung blíže objasnit, co myslí tím, když říká, že cítění je racionální funkcí. Dále nerozumím úplně, co Dr. Jung myslí cítěním. Většina z nás, když používáme termín cítění, má na mysli takové polarity, jako jsou libost-bolest, napětí a uvolnění. Dále Dr. Jung tvrdí, že rozdíl mezi city a emocemi je jen rozdílem stupně. Je-li tedy rozdíl jen ve stupni, jak to, že je klade takříkajíc na rozdílné strany hranic? A ještě něco, Dr. Jung tvrdí, že jedním z kritérií nebo dokonce hlavní kritérium je to, že city nejsou provázeny fyziologickou změnou zatímco emoce jsou provázeny takovými změnami. Experimenty provedené profesorem Freudlicherem v Berlíně podle mého mínění jasně prokázaly, že jednoduché city ve smyslu libostí, bolesti a napětí a uvolnění jsou ve skutečnosti provázeny fyziologickými změnami, jako jsou změny krevního tlaku, které mohou být nyní zaznamenávány velmi přesným přístrojem.

Profesor Jung:

Je pravda, že city - jestliže mají emocionální charakter - jsou provázeny fyziologickými účinky; ale existují určitě city, které nemění fyziologický stav. Tyto city jsou vskutku duševního rázu, nemají emocionální charakter. To je rozlišení, které dělám. Do té míry, v jaké je cítění funkcí hodnot, snadno pochopíte, že to není fyziologický stav. Může to být něco tak abstraktního, jako je abstraktní myšlení. Neočekával byste, že abstraktní myšlení bude fyziologickým stavem. Abstraktní myšlení je to, co tento termín označuje. Diferencované myšlení je racionální; a tak cítění může být racionální navzdory faktu, že spousta lidí pomíchá terminologii.

Musíme mít slovo pro přidělování hodnot. Musíme označit tuto zvláštní funkci jako odlišnou od ostatních a cítění je vhodný termín. Můžete si samozřejmě zvolit jakékoli jiné slovo, které chcete, jen to tak musíte říci. Nemám naprosto žádných námitek, jestliže většina myslících lidí dospěje k názoru, že cítění je pro to velmi špatné slovo. Řeknete-li, "Budeme raději používat jiný termín", pak si musíte zvolit jiný termín, jenž by označoval funkci hodnocení, protože fakt hodnot zůstává a musíme pro něj mít jméno. Obvykle je smysl hodnot vyjádřen termínem "cítění". Ale vůbec na tom termínu nelpím. Jsem co se týče termínů absolutně liberální, pouze podávám definici termínů, abych mohl říci, co tím míním, když používám takový a takový termín. Jestliže někdo řekne, že cítění je emoce nebo že cítění je věc, která způsobuje zvýšení krevního tlaku, nemám námitek. Řeknu jen, že já tohoto slova neužívám v onom smyslu. Kdyby se lidé shodli v tom, že by mělo být zakázáno používat slova cítění způsobem, jakým ho užívám já, nemám námitek. Němci mají slova Empfiudung a Gefühl. Když čtete Goetheho nebo Schillera, zjistíte, že dokonce básníci směšují dvě funkce. Němečtí psychologové již doporučili potlačení slova Empfindung pro cítění a navrhli, že by se slova Gefeihl (feeling - angl.) mělo užívat pro hodnoty, zatímco slovo Empfindung by se mělo používat pro vnímání (angl.: sensation, něm.: Sinnesempfindung, smyslové vnímání, pozn. př.). Žádný psycholog by dnes neřekl "City (feelings) mých očí nebo mých uší nebo mé kůže". Lidé samozřejmě říkají, že mají cit v palci na noze nebo v uchu, ale vědecká řeč takového druhu není již možná. Kdyby se     tato dvě slova považovala za identická, člověk by mohl vyjádřit nejvznešenější nálady slovem Empfindung, ale je to přesně totéž, jako kdyby Francouz mluvil o "les sensations les plus nobles de l'amour". Víte, lidé by se smáli. Bylo by to absolutně nemožné, šokující!

Dr. E. A. Bennet:

Domníváte se, že v případě osoby trpící maniodepresivitou zůstává superiorní funkce během depresivní fáze vědomá?

Profesor Jung:

To bych neřekl. Když uvažujete o případu maniodepresivní choroby, zjistíte příležitostně, že v manické fázi převládá jedna funkce a v depresívní fázi jiná funkce. Například lidé, kteří jsou živí, sangviničtí, milí a příjemní v manické fázi a příliš nepřemýšlejí, se pojednou, když nastoupí deprese, stanou velmi hloubavými a mají potom nutkavé myšlenky - a naopak. Znám řadu případů intelektuálů, kteří mají maniodepresívní dispozici. V manické fázi volně přemýšlejí, jsou produktivní, velmi jasní a velmi abstraktní. Potom přijde depresívní fáze a mají nutkavé pocity; jsou ovládáni strašnými náladami, jen náladami, nikoli myšlenkami. Jsou to samozřejmě psychologické ďetaily. Vidíte tyto věci nejjasněji v případech mužů čtyřicátníků a ještě trošku starších, kteří vedli zvláštní typ života - intelektuální život nebo život hodnot - a najednou tato věc ustoupí do pozadí a na povrch se vynoří pravý opak. Jsou to velmi zajímavé případy. Máme slavné literární příklady, například Nietzscheho. Je nejpůsobivějším příkladem změny psychologie v pravý opak ve středním věku. V mladších letech byl aforistou ve francouzském stylu; v pozdějším věku, v 38 letech v Tak pravil Zarathuštra, propukl v dionýzovskou náladu, která byla naprostým opakem všeho, co napsal předtím.

Dr. Bennet:

Není melancholie extrovertovaná?

Profesor Jung:

Tak to nemůžete říci, protože je to nesrovnatelná úvaha. Melancholie sama o sobě by se dala označit jako introvertovaný stav, ale není to postoj, kterému dáváte přednost. Když někoho nazvete introvertem, myslíte tím, že dává přednost introvertovanému způsobu chování, ale on má též svou extrovertovanou stránku. Všichni máme obě stránky, jinak bychom se vůbec nemohli přizpůsobit, neměli bychom žádný vliv, byli bychom mimo sebe. Deprese je vždy introvertovaný stav. Melancholikové klesnou dolů do jakéhosi druhu embryonálního stavu, proto najdete ono nahromadění zvláštních, podivných tělesných symptomů.

Dr. Mary C. Luffová:

Protože profesor Jung vysvětlil emoci jako nutkavou věc, která jedince posedne, není mi jasné, jak rozlišuje to, co nazývá "invaze" od "afektů".

Profesor Jung:

Někdy prožíváte něco, co nazýváte "patologickými" emocemi, a tam pozorujete velmi zvláštní obsahy probíhající jako emoce: myšlenky, o kterých jste nikdy předtím nepřemýšleli někdy strašné myšlenky a fantazie. Například někteří lidé, když se velmi rozzlobí, namísto toho, aby měli obyčejné city msty atd., mají nejhroznější fantazie, že páchají vraždu, že usekávají nepříteli ruce a nohy a takové věci. To jsou vnikající fragmenty nevědomí a vezmete-li si plně rozvinutou patologickou emoci, je to skutečně stav zatmění vědomí, kdy jsou lidé na chvíli vzteky bez sebe a dělají úplně šílené věci. To je invaze. To by byl patologický případ, ale fantazie tohoto druhu se mohou vyskytnout také v rámci normality. Slyšel jsem nevinné lidi říkat "Mohl bych ho rozkrájet na malé kousky", a skutečně měli tyto krvavé fantazie; "rozmlátili by mozek" lidem, představují si, že dělají to, co chladnokrevně je řečeno pouze jako metafora. Když se tyto fantazie stanou živými a lidé se bojí sami sebe, mluvíte o invazi.

Dr. Luffová:

To je ono, co nazýváte zmatenou psychózou?

Profesor Jung:

Nemusí to být vůbec psychóza. Nemusí to být patologické; můžete tyto věci pozorovat u normálních lidí, když jsou ovládáni nějakou zvláštní emocí. Prožil jsem jednou velmi silné zemětřesení. Bylo to poprvé v mém životě, co jsem zažil zemětřesení. Byl jsem jednoduše přemožen představou, že země není pevná a že je to kůže nějakého obrovského zvířete, které se otřáslo tak, jak to dělá kůň. Na chvíli jsem byl touto představou jednoduše zaujat. Potom jsem se probral z fantazie a vzpomněl jsem si, že to je přesně to, co o zemětřeseních říkají Japonci, totiž že se velký salamandr převrátil nebo změnil svou polohu, salamandr, který nese zemi.lb) Potom jsem byl uklidněn, že to byla archaická představa, která vnikla do mého vědomí. Myslel jsem si, že to bylo pozoruhodné; nemyslel jsem si vůbec, že to bylo patologické.

Dr. B. D. Hendy:

Řekl by profesor Jung, že afekt, tak jak ho definoval, je zapříčiněn charakteristickým fyziologickým stavem nebo by řekl, že tato fyziologická změna je výsledkem, řekněme invaze?

Profesor Jung:

Vztah mezi tělem a psýché je velmi složitá otázka. Víte, že James-Langeho teorie říká, že afekt je výsledkem fyziologické změny. Otázka, zda je převládajícím faktorem tělo nebo psýché, bude zodpovězena vždy podle temperamentových rozdílů. Ti, kteří podle svého temperamentu dávají přednost teorii nadvlády těla, řeknou, že psychické procesy jsou epifenomény fyziologické chemie. Ti, kdož věří více v ducha, budou říkat opak, pro ně je tělo pouze přívěskem psýché a působení tkví v duchu. Je to skutečně filozofická otázka a protože nejsem filozof, nemohu si nárokovat rozhodnutí. Vše, co empiricky víme, je, že procesy těla a psýché se dějí společně nějakým způsobem, který je pro nás tajemstvím. Je to způsobeno naší ubohou myslí, že nejsme schopni uvažovat o těle a psýché jako o jedné a téže věci; pravděpodobně jsou jedna věc, ale my nejsme schopni si to myslet. Moderní fyzika je vystavena stejné obtíži; podívejte se na ty politováníhodné věci, jež se dějí se světlem! Světlo se chová, jako by to byla vlnění a také se chová tak, jako by to byly částice. Bylo zapotřebí velmi složitých matematických vzorců L. V de Broglieho, aby se lidské mysli pomohlo představit si možnost, že vlnění a částice jsou dva fenomény jedné a téže základní reality pozorované za rozdílných podmínek. Nemůžete si to myslet, ale jste nuceni to připustit jako postulát.

Stejným způsobem je nevyřešitelným problémem takzvaný psychofyzický paralelismus. Vezměte na příklad případ tyfové horečky s psychologickými průvodními jevy. Kdyby byl psychický faktor omylem považován za příčinu, došli byste k absurdním závěrům. Vše, co můžeme říci, je, že existují určité fyziologické stavy, které jsou jasně zapříčiněny duševní poruchou, a některé jiné, jež nejsou zapříčiněny, ale jen doprovázeny psychickými procesy. Tělo a psýché jsou dva aspekty živých bytostí, a to je vše, co víme. Proto raději řeknu, že se tyto dvě věcí dějí zázračným způsobem společně, a je lepší zůstat u toho, protože o nich nedovedeme přemýšlet dohromady najednou. Pro své vlastní použití jsem razil výraz, který ilustruje toto bytí dohromady; říkám, že působí zvláštní princip synchronicity, takže se ony věci dějí nějak společně a chovají se, jako kdyby byly stejné, ale pro nás nicméně stejné nejsou. Možná jednoho dne objevíme nějaký nový druh matematické metody, kterým budeme schopni prokázat, že tomu tak musí být. Ale v tomto okamžiku jsem naprosto neschopen vám říci, zdali převládá tělo nebo psýché nebo zda pouze koexistují.

Dr. L. J. Bendit:

Není mi zcela jasné, kdy se invaze stává patologickou. V první části své řeči jste dnes večer naznačil, že invaze se stává patologickou, když se stane habituální. Jaký je rozdíl mezi patologickou invazí a uměleckou inspirací a tvorbou myšlenek?

Profesor Jung:

Mezi uměleckou inspirací a invazí není vůbec žádný rozdíl. Je to přesně totéž, proto jsem se vyhnul slovu "patologický". Nikdy bych neřekl, že umělecká inspirace je patologická, a proto dělám tuto výjimku také pro invaze, protože mám za to, že inspirace je zcela normální skutečností. Není na ní nic špatného. Není na ní nic mimořádného. Naštěstí to patří do řádu lidských bytostí, že se inspirace vyskytuje jen příležitostně - velmi zřídka, ale přihází se. Je však celkem jisté, že patologické věci přicházejí do velké míry stejnou cestou, takže musíme někde vyznačit hranice. Jste-li všichni psychiatři a já vám předložím určitý případ, pak snad můžete říci, že ten muž je duševně chorý. Já bych řekl, že ten člověk není duševně chorý z toho důvodu, že pokud mně dovede vysvětlit sám sebe takovým způsobem, že cítím, že s ním mám kontakt, potom ten člověk není duševně chorý. Být bláznem je velmi relativní pojem. Když se například černoch chová určitým způsobem, řekneme, "Inu, vždyť je to jen černoch", ale chová-li se stejným způsobem běloch, řekneme, "Ten člověk se pomátl", protože běloch se tak nemůže chovat. Od černocha se očekává, že takové věci dělá, ale běloch je nedělá. Být "blázen" je sociální pojem; užíváme sociálních vymezení, omezení a definicí, abychom rozlišili duševní poruchy. Můžete říci, že ten člověk je zvláštní, že se chová neočekávaným způsobem a má směšné myšlenky, a žije-li náhodou v nějakém malém městě ve Francii nebo ve Švýcarsku, řekli byste, "Je to originální chlapík, jeden z nejoriginálnějších obyvatel tohoto malého městečka"; ale když ho přivedete doprostřed Harley Street, tak je vyloženě bláznivý. Neboje-li určitý jedinec malíř, myslíte si, že je velmi originální umělec, ale nechte toho muže dělat pokladníka ve velké bance a ta banka si něco zažije. Potom řeknou, že ten chlápek byl určitě blázen. Ale to jsou jednoduše společenské zřetele. Stejnou věc vidíme v ústavech pro choromyslné. To, že naše léčebny pro duševně choré monstrózně rostou, není z důvodu, že by se zvyšoval absolutně přírůstek duševních chorob, příčinou je fakt, že nedovedeme snášet nenormální lidi, takže je zjevně mnohem více šílených lidí než dříve. Vzpomínám si, že za mého mládí jsme měli lidi, které jsem později rozpoznal jako schizofreniky a mysleli jsme si, "Ach, strýček ten a ten je velmi originální člověk". V mém rodném městě bylo několik imbecilů, ale neříkalo se o nich, "Je to strašný hlupák" nebo něco podobného, nýbrž "Je velmi roztomilý". Stejně se říkalo některým idiotům "cretins" - "kreténi", což pochází ze rčení "il est bon chrétien" ("je dobrý křesťan"). Nic jiného jste o nich nemohli říci, ale alespoň byli dobří křesťané.

Předsedající:

Dámy a pánové,

myslím, že musíme pro tento večer profesora Junga uvolnit z další činnosti a opravdu mu velmi děkujeme.

(Z knihy: Analytická psychologie - Její teorie a praxe - str. 34-45)